ECLI:CZ:US:2015:2.US.298.15.1
sp. zn. II. ÚS 298/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti R. V., zastoupené Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 504, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014 č. j. 5 Tdo 826/2014-18, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2014 č. j. 10 To 23/2014-337 a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 21. 11. 2013 sp. zn. 11 T 131/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Okresní soud v Náchodě shora označeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle ustanovení §254 odst. 1 alinea třetí a odst. 2 alinea první trestního zákoníku, za což byla dle ustanovení §254 odst. 2 za použití ustanovení §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců; podle ustanovení §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Současně byla stěžovatelka podle ustanovení §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodní společnosti nebo družstva s předmětem činnosti hostinská činnost a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a dále v zákazu podnikání se stejnými předměty činnosti na dobu trvání čtyř let.
Stěžovatelčino odvolání Krajský soud v Hradci Králové rubrikovaným usnesením zamítl jako nedůvodné a následné její dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné (v té části, ve které stěžovatelka uplatnila dovolací důvod).
Inkriminovaný skutek měla stěžovatelka spáchat tím, že úmyslným jednáním (fingovaným převodem svého obchodního podílu na Magdolnu Kelemen) zatajila účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku společnosti Hotel u Beránka s. r. o. se sídlem v Náchodě, a to v pozici jednatelky (a zároveň jediného společníka) této společnosti.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že v její trestní věci proběhlo zkrácené přípravné řízení, přestože dle názoru stěžovatelky pro jeho konání nebyly splněny podmínky stanovené v ustanovení §179a trestního řádu ve smyslu závěrů přijatých Nejvyšším soudem ve stanovisku jeho trestního kolegia ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. Tpjn 303/2014. Stěžejní důkaz (svědecká výpověď Magdolny Kelemen ve formě úředního záznamu) byl přitom dle stěžovatelky nejen opatřen v zahraničí v rozporu se zákonem, ale navíc byl následně v rámci hlavního líčení proveden (přečten) v rozporu s ustanovením §211 ve spojení s ustanovením §314d odst. 2 trestního řádu. Stěžovatelka se nadto domnívá, že soudy obou instancí postupovaly v rozporu s ustanoveními §2 odst. 5 a 6 a §125 odst. 1 trestního řádu, neboť se náležitě nevypořádaly s její obhajobou a bez řádného odůvodnění nebraly do úvahy některé důkazy svědčící v její prospěch. Nalézací soud navíc neprovedl stěžovatelkou navrhovaný důkaz a jeho neprovedení ani nikterak neodůvodnil.
Stěžovatelka se proto domnívá, že inkriminovaný skutek nebyl v daném trestním řízení řádně prokázán, neboť pokud by byl procesně nepoužitelný důkaz řádně vyloučen z okruhu použitelných důkazů, zbývající provedené důkazy hodnocené ve svém souhrnu by již tento skutek bez dalšího neprokazovaly.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatelka namítá, že se k jejímu dovolání nevyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, přesto Nejvyšší soud ve věci rozhodl toliko s obecným odkazem na ustanovení §265r odst. 1 trestního řádu. Nejvyššímu soudu navíc stěžovatelka vytýká, že se v důsledku jeho postupu nemohla domáhat přezkoumání skutkových zjištění nalézacího a odvolacího soudu, přestože se tato zjištění zjevně opírají o úkony provedené v rozporu se základními zásadami trestního řízení, pročež měly být z okruhu použitelných důkazů vyloučeny.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Aplikace ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je přitom namístě mj. za situace, kdy ústavní stížnost obsahuje pouze takové námitky, se kterými se obecné soudy v předchozím řízení již řádně vypořádaly.
Pokud jde o námitky vznesené v ústavní stížnosti proti napadeným rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu, je zřejmé, že se s nimi řádně vypořádal již Nejvyšší soud na str. 3 a 4 ústavní stížností napadeného usnesení, pročež je možné na tuto část odůvodnění na tomto místě v úplnosti odkázat.
V této souvislosti je tak možné pouze dodat, že ve vztahu k námitce nezákonnosti konání zkráceného přípravného řízení není z hlediska procesních okolností projednávané věci nikterak případný její odkaz na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 303/2014; ve smyslu závěrů tohoto stanoviska totiž není z ústavní stížnosti vůbec zřejmé (vedle skutečností, se kterými se řádně vypořádal již Nejvyšší soud), čím konkrétně mělo konání zkráceného přípravného řízení zkrátit stěžovatelčino právo na obhajobu. Stojí přitom za připomenutí, že důsledkem podstatného překročení lhůty uvedené v ustanovení §179b odst. 4 trestního řádu má být dle závěrů stěžovatelkou odkazovaného stanoviska - jen a pouze - zahájení trestního stíhání dle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu, nikoliv však zproštění obvinění. Ani stěžovatelkou namítané nedodržení lhůty stanovené v ustanovení §179b odst. 4 trestního řádu proto v daném procesním kontextu bez dalšího nezakládá protiústavnost napadených soudních rozhodnutí.
Namítá-li potom stěžovatelka porušení svých základních práv při provádění a hodnocení důkazů, postačí připomenout následující. V rámci odvolacího řízení stěžovatelka výslovně uvedla, že nemá návrhy na doplnění dokazování (viz str. 3 usnesení krajského soudu); její tvrzení, že soud neodůvodnil neprovedení důkazu tak není případné. Přisvědčit současně nelze stěžovatelce ani v tvrzení, že vedle procesně nepoužitelného důkazu svědeckou výpovědí Magdolny Kelemen zbývající důkazy neprokazují spáchání inkriminovaného skutku; bez ohledu na otázku procesní použitelnosti svědecké výpovědi Magdolny Kelemen (s níž se řádně vypořádal již dovolací soud - viz výše) totiž z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu jasně vyplývá (viz str. 4), že zjištěný skutkový stav se opírá mj. i o řadu listinných důkazů, jež ve svém souhrnu vedou (mohou vést) ke stěžovatelkou nedůvodně rozporovaným skutkovým zjištěním.
Stěžejní sutkové zjištění, že převod obchodního podílu stěžovatelky na svědkyni Magdolnu Kelemen byl převodem toliko fiktivním (formálním), jehož skutečným (zastřeným) účelem bylo odstranění účetnictví společnosti Hotel u Beránka s. r. o. z dosahu správce daně (a snaha přinejmenším oddálit zahájení insolvenčního řízení), se proto dle názoru Ústavního soudu zjevně opírá o adekvátní a přípustné důkazní materiály, jež byly obecnými soudy hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu (srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu a str. 5 rozsudku nalézacího soudu).
Jelikož stěžovatelka nikterak nerozporuje právní hodnocení věci (patrně proto, že zpochybňuje již samotná skutková zjištění), Ústavní soud toliko nad rozhodný rámec dodává, že za zcela případný považuje i přiměřený odkaz obecných soudů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 556/2010.
Přisvědčit konečně stěžovatelce nelze ani v jejích námitkách směřovaným vůči usnesení Nejvyššího soudu. Namítá-li, že se k jejímu dovolání nevyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, není z ústavní stížnosti (tím méně pak z obecného právního principu audiatur et altera pars) zřejmé, jak tímto postupem mohla být stěžovatelka zkrácena na svých základních (procesních) právech. V samotném postupu Nejvyššího soudu, respektive v rozsahu, ve kterém podrobil napadené rozhodnutí odvolacího soudu svému přezkumu, potom Ústavní soud taktéž žádná pochybení nespatřuje, tím méně pochybení, jež by měla ústavněprávní rozměr.
Ústavní soud tedy uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Stěžovatelce se tak porušení jejích ústavním pořádkem zaručených práv doložit nepodařilo.
V posuzované věci Ústavní soud z uvedených důvodů přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu