ECLI:CZ:US:2015:2.US.316.15.1
sp. zn. II. ÚS 316/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Nevěčného, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou, se sídlem Záběhlická 3262/88A, 106 00 Praha 10, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 14 Co 413/2014-33, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. července 2014, č. j. 148 EXE 2896/2014-11, usnesení soudní exekutorky Exekutorského úřadu Kladno, JUDr. Jany Škofové, o částečném zastavení exekuce ze dne 20. srpna 2014, č. j. 088 EX 3226/14-25, a exekučním příkazům téže soudní exekutorky ze dne 17. července 2014, č. j. 088 EX 3226/14-16, č. j. 088 EX 3226/14-15, č. j. 088 EX 3226/14-14, č. j. 088 EX 3226/14-13, a č. j. 088 EX 3226/14-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že mu bylo odepřeno spravedlivé soudní řízení při obraně práva na svobodu náboženského vyznání [čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 9 Úmluvy].
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 14 Co 413/2014-33, odmítl odvolání podané povinným (stěžovatelem) proti usnesení soudní exekutorky Exekutorského úřadu Kladno, JUDr. Jany Škofové, ze dne 20. srpna 2014, č. j. 088 EX 3226/14-25, jímž byla k návrhu oprávněného částečně zastavena exekuce (co do částky 56.996 Kč) nařízená na majetek povinného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. července 2014, č. j. 148 EXE 2896/2014-11, k jejímuž provedení vydala soudní exekutorka exekuční příkazy ze dne 17. července 2014, č. j. 088 EX 3226/14-16, č. j. 088 EX 3226/14-15, č. j. 088 EX 3226/14-14, č. j. 088 EX 3226/14-13, a č. j. 088 EX 3226/14-12. Výrokem II. téhož usnesení soudní exekutorky bylo dále rozhodnuto, že exekuce bude pokračovat pro vymožení úroků z prodlení, nákladů oprávněného a nákladů exekuce. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání podala osoba subjektivně neoprávněná, neboť povinnému bylo usnesením soudní exekutorky vyhověno, když exekuce byla v rozsahu plnění, které poskytl, zastavena. Povinný ve svých podáních argumentoval, že exekuční řízení, které je vedeno mj. i k vymožení úroků z prodlení z dlužné částky, odporuje jeho náboženskému vyznání (povinný opakovaně uváděl, že poskytnutí úvěru, při němž jsou placeny nebo požadovány úroky, odporuje zásadám islámu, které jsou pro něj závaznými pravidly jednání a vycházejí z jeho náboženského vyznání).
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozvíjí svoji argumentaci ohledně porušení svobody jeho vyznání, jak je zakotvena v čl. 9 Úmluvy, když jsou v rámci exekuce vymáhány i úroky, což však odporuje zásadám islámu, a potažmo i stěžovatelovu náboženskému přesvědčení. Důvodem pro zastavení exekuce je podle názoru stěžovatele absence právního důvodu, který by provedení exekuce vůbec umožňoval. Námitka, že je exekucí vynucováno jednání, které odporuje jeho náboženskému přesvědčení, se vztahuje na plnění v celém rozsahu i na každou jeho část. Stěžovatel dále uvádí, že mu bylo odepřeno právo podat odvolání proti usnesení exekutora, čímž opět došlo k porušení práva na spravedlivé soudní řízení. Rovněž poukazuje na to, že návrhy na zastavení řízení podával z důvodu kolize s §176 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť výkonem rozhodnutí je vymáháno peněžní plnění v rozporu s tímto ustanovením, které nedovoluje donucování k jednání odporujícímu náboženskému přesvědčení hrozbou majetkové újmy.
III.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
5. Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, který je vyjádřen v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
6. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně uvádí, že nutnost vyčerpání všech účinných procesních prostředků je nezbytnou podmínkou přípustnosti řízení před Ústavním soudem [srov. např. usnesení ze dne 14. října 1996 sp. zn. I. ÚS 239/96 (U 26/6 SbNU 587); nález ze dne 13. července 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
7. Ustanovení §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout též pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto (jeho) odvolání. Důvodem zmatečnosti je zde mimo jiné nesprávný závěr odvolacího soudu stran toho, zda odvolání bylo subjektivně přípustné. Stěžovatel namítá, že mu bylo odepřeno podání odvolání proti usnesení exekutora, neboť jeho odvoláním se odvolací soud nezabýval a bez dalšího je odmítl, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. V rámci obecného soudnictví je tedy stěžovateli k dispozici opravný prostředek, a to právě žaloba pro zmatečnost, kterou musí stěžovatel vyčerpat, než mu bude otevřena cesta k Ústavnímu soudu.
8. Stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky dané mu k ochraně práv, o nichž tvrdí, že byla porušena, a proto je ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 14 Co 413/2014-33, a potažmo i ve vztahu k rozhodnutí soudní exekutorky JUDr. Jany Škofové o částečném zastavení exekuce ze dne 20. srpna 2014, č. j. 088 EX 3226/14-25, nepřípustná. Teprve pokud by po skončení řízení o žalobě pro zmatečnost nadále měl stěžovatel za to, že jeho základní práva byla porušena, bude se moci domáhat zrušení těch rozhodnutí, jimiž by bylo dle jeho mínění do těchto práv zasaženo.
9. Ve vztahu k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. července 2014, č. j. 148 EXE 2896/2014-11, jímž byla exekuce nařízena, a ve vztahu k následně vydaným exekučním příkazům soudní exekutorky JUDr. Jany Škofové ze dne 17. července 2014, č. j. 088 EX 3226/14-16, č. j. 088 EX 3226/14-15, č. j. 088 EX 3226/14-14, č. j. 088 EX 3226/14-13, a č. j. 088 EX 3226/14-12, je ústavní stížnost rovněž nepřípustná, neboť, jak se podává z jejího obsahu, exekuční řízení ve zbývající části (co se týče vymožení úroků z prodlení) dosud pravomocně nebylo skončeno (k odvolání stěžovatele bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. září 2014, č. j. 148 EXE 2896/2014-20, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014, č. j. 69 Co 469/2014-32, zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení).
10. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj