ECLI:CZ:US:2015:2.US.3201.15.1
sp. zn. II. ÚS 3201/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Hurty, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 259/2014-44 ze dne 25. 9. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 1 331 Kč z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Žalovaná částka měla představovat cestovné vynaložené v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu v Karlových Varech o povolení obnovy řízení a následným řízením u tohoto soudu, v rámci něhož byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Po zastavení řízení co do částky 763 Kč, k němuž došlo na základě částečného zpětvzetí žaloby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 259/2014-33 ze dne 10. 2. 2015 stěžovatel trval již jen na zaplacení škody, představující náhradu za použitý automobil ve výši 489 Kč a stravné 79 Kč. Napadeným rozsudkem byla žaloba o částku 568 Kč zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud posoudil nárok stěžovatele podle §5 písm. a), §8 odst. 1 a §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a §1 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 435/2013 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (dále jen "vyhláška č. 435/2013 Sb.") a dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že na jeho straně došlo ke vzniku "skutečné" škody, když ohledně náhrady za užití motorového vozidla požadoval škodu "fiktivní". Nárok za stravné spojené s účastí na hlavním líčení pak neshledal jako součást hotových výdajů účastníka řízení. O nákladech řízení v paušální výši rozhodl podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").
Stěžovatel je přesvědčen o tom, že mu měla být přiznána i náhrada za použité vozidlo a stravné, byť v jeho případě nešlo o pracovní cestu zaměstnance, neboť nevidí žádný důvod, proč by měla být proplácena jinak cesta k soudu, když tam cestuje státní zaměstnanec nebo advokát, a jinak, když tam na základě předvolání cestuje běžný občan. Interpretací a aplikací vyhlášky č. 435/2013 Sb. tak dle jeho názoru došlo k porušení práva na spravedlivý proces a na rovnost podle čl. 1 Listiny. Úvahy soudu o tzv. amortizaci a o fiktivní škodě proto označuje za nadbytečné. Stěžovatel uvádí, že i kdyby výrok ve věci samé byl zcela v pořádku, výrok o nákladech řízení není správný, neboť soud pochybil, když při jejich výpočtu nevycházel z celého předmětu žaloby, tj. z částky 1 331 Kč, ale jen z částky 568 Kč, kterou žalovaná odmítla po podání žaloby dobrovolně uhradit.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu soudních rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních zásad, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel brojí proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 568 Kč a v nákladovém výroku o částce 600 Kč, tedy o plnění zdaleka nedosahujícím částky 10 000 Kč (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena. Je tomu tak proto, že bagatelní částky - často jen pro svoji výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Schopnost porušit základní práva a svobody je totiž třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti, přičemž Ústavní soud dovozuje, že takovýto výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009, dostupné jako další uvedená rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
Z hlediska ústavnosti by bylo možné bagatelní věc považovat za významnou, jen pokud by ji provázely další, ve své podstatě mimořádné skutečnosti. Je přitom na stěžovateli, aby vysvětlil, z jakého důvodu napadené rozhodnutí - přes zcela zjevnou bagatelnost věci, ve které bylo vydáno - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009 a další).
V napadené věci jde o typický bagatelní spor, neboť částka, o niž bylo řízení vedeno, zjevně nepředstavuje hodnotu, jejíž absence by se mohla významněji promítnout do majetkové sféry stěžovatele. Ten ostatně nic takového v ústavní stížnosti ani netvrdí, když namítá toliko nesprávnou interpretaci podústavního práva s následným porušením práva na spravedlivý proces. Uvedené právo však není právem samoúčelným; jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V dané věci je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3929/14 ze dne 31. 8. 2015).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu