ECLI:CZ:US:2015:2.US.3218.14.1
sp. zn. II. ÚS 3218/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Luboše Brůny, právně zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. července 2014 č. j. 6 As 102/2014-39 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2014 č. j. 6 A 184/2013-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 26 odst. 1, odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž byla zamítnuta žaloba na nečinnost služebního funkcionáře, který dosud nevydal rozhodnutí o přiznání úroku z prodlení s výplatou výsluhového příspěvku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v kasační stížnosti tvrdil, že napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na svévolném a nesprávném právním posouzení věci. Poukázal na vadnou aplikaci právních předpisů, jež přesáhla meze stanovené ústavním pořádkem (čl. 3 Ústavy). Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s vyloučením možnosti aplikace §208 odst. 4 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), na úroky z prodlení s výplatou výsluhového příspěvku. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že soudy mu byly povinny přiznat úrok z prodlení za dobu zadržování výsluhového příspěvku s ohledem na to, že jeho služební poměr skončil ke dni 30. září 2008, neboť sám požádal o propuštění dle ustanovení §42 odst. 1 písm. m) zákona o služebním poměru. V této věci nemělo být vzato v úvahu, že dne 17. února 2009 bylo vůči stěžovateli vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. řád") pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu (§250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. zákon"). Tedy je jednoznačné, že v době skončení služebního poměru nebylo proti stěžovateli vedeno trestní řízení. Pochybení spatřoval v nezákonném zadržování výsluhového příspěvku, neboť splnil podmínky nároku na výsluhový příspěvek dle §157 zákona o služebním poměru, a proto se domáhal přiznání úroků z prodlení.
V ústavní stížnosti stěžovatel shodně jako před správními soudy odmítá jejich závěry, že výsluhový příspěvek má charakter sociální dávky, a také dělení právních otázek na soukromoprávní a veřejnoprávní atd. Považuje za podstatný výklad konkrétních právních norem, kdy služební funkcionář ve vztahu k zaměstnanci vystupuje jménem bezpečnostního sboru a není úřední osobou, a není proto zřejmé, proč by jeho rozhodování mělo být zvláštním druhem správního řízení.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před správními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
II.
Ústavní soud předesílá, že není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy), není soudem nadřízeným ostatním soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Ústavní soud ověřil, že z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že správní soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že nelze žalobě vyhovět.
Stěžovatel svým chováním zapříčinil opožděné vydání rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku, neboť proti stěžovateli bylo v mezidobí vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu (§250 odst. 1, 2 tr. zákona), kterého se měl dopustit předložením padělaného vysvědčení o maturitní zkoušce, v důsledku čehož byl zařazen do vyššího platového stupně. Nicméně ještě před jeho zahájením, dne 29. července 2008, požádal stěžovatel sám o propuštění ze služebního poměru, a s ohledem na to skončil jeho služební poměr podle ustanovení §42 odst. 1 písm. m) zákona o služebním poměru ke dni 30. září 2008. Pokud jde o zmíněné trestní stíhání, dne 30. července 2008, tj. den následující po podání žádosti o propuštění ze služebního poměru, byl sepsán záznam o zahájení úkonů v trestním řízení ve smyslu §158 odst. 3 tr. řádu a dne 17. února 2009 bylo vůči stěžovateli vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. řádu. Krajské státní zastupitelství v Ostravě podalo Okresnímu soudu v Karviné dne 29. dubna 2009 obžalobu na stěžovatele. Výsluhový příspěvek žalobci přiznal služební funkcionář (ředitel odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra) rozhodnutím z 25. března 2013, a to zpětně ke dni 1. října 2008.
Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že bez ohledu na případný veřejnoprávní charakter výsluhového příspěvku byl služební funkcionář povinen vydat rozhodnutí a zdůvodnit, proč se ustanovení §208 zákona o služebním poměru netýká opožděné výplaty výsluhového příspěvku. Na tuto námitku již dostatečně odpověděl v napadeném rozsudku Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud a Ústavní soud se s touto argumentací ztotožňuje i v nyní projednávané věci.
Nejvyšší správní soud v minulosti uvedl, že služební funkcionář nemá pravomoc rozhodnout o přiznání úroků z prodlení s výplatou výsluhového příspěvku, neboť ze zákona o služebním poměru tento nárok nevyplývá a nelze jej ani dovodit analogicky. Za takové situace by bylo už na samém pokraji ústavnosti přisuzovat služebnímu funkcionáři povinnost (a právo) rozhodovat meritorně o takovém nároku uplatněném stěžovatelem, který zákon neupravuje (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. října 2013 č. j. 3 Ans 4/2013-37).
S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí nezávislých správních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41). Z toho vyplývá, že ani v projednávané věci není oprávněn přehodnocovat závěry soudů ohledně zamítnutí jeho žaloby.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, která ústavněprávní roviny nedosahuje. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Správní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu