ECLI:CZ:US:2015:2.US.3231.14.1
sp. zn. II. ÚS 3231/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Koreše, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Dvořákem, advokátem, se sídlem Jeronýmova 1894, 390 02 Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2014 čj. 4 As 85/2014 - 40, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 10. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu a domáhal se jeho zrušení. K věci uvedl, že Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelem podanou kasační stížnost proti předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), čímž měla být podle stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody uvedená v Ústavě České republiky (dále jen "Ústava") a Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž v závěru ústavní stížnosti stěžovatel konkretizuje porušení svých práv tak, že došlo k porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu, a tím k dotčení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
2. Krajský úřad Zlínského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 8. 4. 2013 č. j. KUZL-17392/2013, sp. zn. KUSP-17392/2013/DOP/Ti, zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Kroměříž (dále jen "městský úřad") ze dne 27. 2. 2013 č. j. MeUKM/05654/212361-173/17, podle kterého byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení §125c odst. 1 písm. e) bod 1 a ustanovení §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se tohoto přestupku dopustil porušením ustanovení §3 odst. 3 písm. a), §6 odst. 1 písm. a) a §6 odst. 8 písm. b) zákona o silničním provozu tím, že dne 21. 4. 2012 v 10:00 v Kroměříži řídil motorové vozidlo zn. Mercedes - Sprinter, r. z. X, přestože nebyl k řízení motorového vozidla oprávněn, když pozbyl řidičské oprávnění z důvodu dosažení celkového počtu 12 bodů v bodovém hodnocení řidičů. Nadto se dopustil i dalších přestupků, neboť nebyl připoután bezpečnostním pásem a neměl u sebe osvědčení o registraci vozidla. Městský úřad uložil stěžovateli za uvedené přestupky podle ustanovení §125c odst. 4 písm. a) a §125c odst. 5 zákona o silničním provozu ve spojení s §11 odst. 1 písm. b) a c) a §14 odst. 1 zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), pokutu ve výši 26 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Stěžovatel byl dále zavázán podle ustanovení §1 vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, ve znění vyhlášky č. 340/2003 Sb., k náhradě nákladů spojených s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč. V odvolacím řízení dospěl krajský úřad k závěru, že stěžovatel uvedený přestupek spáchal. Stěžovateli bylo dne 11. 2. 2010 oznámeno, že dosáhl 12 bodů v bodovém hodnocení řidičů ve smyslu ustanovení §123c odst. 3 zákona o silničním provozu, proti kterému podal námitky. Městský úřad vypravil rozhodnutí o námitkách ze dne 22. 3. 2010 č. j. MeUKM/010279/2010/nám./7, stěžovateli, který ho převzal dne 23. 3. 2010, a zástupci stěžovatele - panu Ahmedu El-Karáa, přičemž dodejka adresovaná zástupci se vrátila s datem doručení ke dni 4. 5. 2010. Právní moc rozhodnutí o námitkách pak městský úřad vyznačil ke dni 20. 5. 2010 a řidičské oprávnění blokoval následně dne 24. 5. 2010. Stěžovatel proto zcela jistě ke dni 21. 4. 2012 nemohl řídit motorová vozidla, protože se již sám dne 23. 3. 2010 dozvěděl o existenci rozhodnutí o zamítnutí námitek a nepodal proti němu odvolání ve lhůtě podle ustanovení §83 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád").
3. V replice doručené krajskému soudu dne 6. 11. 2013 stěžovatel doplnil, že se neztotožnil se závěrem krajského úřadu, podle něhož doručení účastníku řízení, aniž by bylo rozhodnutí doručeno jeho zástupci, má účinky doručení; analogii spatřoval v doručování podle trestního řádu. Stěžovatel dále nerozporoval, že by při zpochybňování platnosti doručenky měl nést důkazní břemeno, které ale nemohl naplnit jinak, než návrhem na vypracování znaleckého posudku. Jeho neprovedením pak byla stěžovateli odňata jediná možnost, jak mohl platnost doručenky zpochybnit.
4. Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2014 č. j. 22 A 48/2013 - 57 zamítl žalobu a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí krajského úřadu ze dne 8. 4. 2013 č. j. KUZL-17392/2013 bylo stěžovateli řádně doručeno fikcí v souladu s ustanovením §24 odst. 1 správního řádu dne 19. 4. 2013. Žádost o určení neplatnosti doručení zástupci stěžovatele z důvodu dlouhodobého pobytu mimo bydliště pak krajský úřad usnesením ze dne 18. 6. 2013 č. j. KUZL-27263/2013, sp. zn. KUSP-27263/2013/DOP/Ti, zamítl a stěžovatel neuvedl žádné konkrétní námitky, kterými by závěry krajského úřadu, vyřčené v tomto usnesení, zpochybnil. Krajský soud se dále zabýval otázkou, zdali rozhodnutí ze dne 22. 3. 2010 č. j. MeUKM/010279/2010/nám./7, o zamítnutí námitek proti záznamu bodového hodnocení v kartě řidiče, bylo ke dni 21. 4. 2012, kdy proběhla kontrola, pravomocné. Na základě zhodnocení skutkového stavu se ztotožnil s tvrzením stěžovatele, že ze samotné dodejky nebylo možné prokázat doručení rozhodnutí o námitkách zástupci stěžovatele, protože podpis na dodejce neodpovídal podpisu na plné moci, chyběly další potřebné údaje a dodejka obsahovala dvě razítka s různými daty. Krajský soud proto neměl za prokázané, že by rozhodnutí bylo doručeno zástupci stěžovatele. Stěžovatel se ale s rozhodnutím o námitkách seznámil dne 24. 3. 2010 a podle ustanovení §84 odst. 2 správního řádu ve spojení s §83 odst. 2 správního řádu mu nejpozději tímto dnem začala běžet lhůta v délce 90 dní k podání odvolání. Jelikož stěžovatel pak ve stanovené lhůtě nepodal odvolání, nabylo rozhodnutí o námitkách jejím marným uplynutím právní moci a stěžovatel v okamžiku silniční kontroly již nebyl držitelem řidičského oprávnění. Krajský soud dále nepřijal stěžovatelovu argumentaci, podle které s ohledem na legitimní očekávání nemohl vědět, že správní orgán považoval rozhodnutí za pravomocné. Správní řád pamatuje výslovně v §84 odst. 2 na případy, kdy není účastníku řízení rozhodnutí doručeno, a stěžovatel se tak nemohl s ohledem na zásadu "neznalost práva neomlouvá" na nedoručení rozhodnutí jeho zástupci dovolávat. Krajský soud dále připustil rozpory v rozhodnutí krajského úřadu mezi tvrzeným doručením rozhodnutí zástupci stěžovatele a později ohledně zpochybnění jeho existence; s ohledem na celkovou skutkovou situaci ale neměly žádný význam. Pokud rozhodnutí krajského úřadu obsahovalo i pasáže zkopírované z jiných rozhodnutí, neměla tato skutečnost vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, pokud po skutkové i právní stránce tyto pasáže odpovídaly příslušnému případu, byly dostatečně určité, srozumitelné a jasné. Krajskému úřadu krajský soud nepřičetl ani k tíži, že postupoval se snahou vydat rozhodnutí před uplynutím roční prekluzivní lhůty k projednání přestupku podle ustanovení §20 odst. 1 zákona o přestupcích. Stěžovatel dále neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, podle něhož krajský úřad v rozporu se spisovou dokumentací dospěl k závěru, že se stěžovatel k přestupkovému jednání nedoznal, a proto ji krajský soud shledal nedůvodnou. Krajský soud v závěru odůvodnění poukázal rovněž na nedůvodnost a přebytečnost analogické aplikace norem trestního řádu pro doručování ze strany stěžovatele, protože správní řád obsahuje dostatečně podrobnou vlastní právní úpravu.
5. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku shledal, že stěžovatelem podaná kasační stížnost není důvodná. Po posouzení rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl být tento rozsudek uznán nepřezkoumatelným. Dále konstatoval, že oba správní orgány se, navzdory tvrzení stěžovatele, materiální stránkou případu podrobně a přiměřeně zabývaly a shledal, že námitka stěžovatele o domnělém nevypořádání námitky podjatosti krajským soudem není důvodná. V otázce doručení rozhodnutí o námitkách ze dne 22. 3. 2010 zmocněnci stěžovatele Ahmedu El-Karáa Nejvyšší správní soud konstatoval, že navzdory dílčím nedostatkům zásilka zmocněnci stěžovatele byla doručena řádně, což dokládá podpis zmocněnce na dodejce, přičemž stěžovatel nepředložil důkazy o opaku (ani informace o tom, zda zásilka byla či nebyla jeho zástupci vůbec doručena), pouze vyslovil domněnku nedoručení zásilky, ta však sama o sobě svou právní silou nepostačuje pro zpochybnění doručení. Závěrem Nejvyšší správní soud konstatoval, že účastník správního řízení, který je svéprávný, má jistou odpovědnost za volbu svého zmocněnce a pokud si pro zastupování vybere osobu, která k tomu není zcela vhodná a nečiní ve prospěch účastníka všechny potřebné úkony, jde to k tíži zastoupeného účastníka samého. Dále k případu konstatoval, že vztah stěžovatele k řízení o námitkách dokládá i skutečnost, že po doručení rozhodnutí o námitkách dne 24. 3. 2010 více než dva roky do spáchání přestupku dne 21. 4. 2012 nic nečinil, přestože byl povinen na základě pravomocného rozhodnutí o námitkách a po uplynutí zákonné lhůty odevzdat řidičský průkaz. Stěžovatel nepostupoval v souladu s obecnou právní zásadou "vigilantibus iura scripta sunt", neboť se déle než dva roky nestaral o to, zda nepozbyl řidičské oprávnění. Vzhledem k faktu, že stěžovatel byl ve věci procesně neúspěšný, nevzniklo mu právo na náhradu nákladů řízení.
6. Po přezkoumání listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
7. Předně je třeba konstatovat, že stěžovatel svou stížnost zakládá na polemice se způsobem interpretace a aplikace správního řádu. Takto pojatá ústavní stížnost staví však Ústavní soud do pozice další instance v systému správního soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
8. Stěžovatel ve své stížnosti namítá, že se Nejvyšší správní soud nedostatečně zabýval prokázáním doručení výše uvedeného rozhodnutí o námitkách zmocněnci stěžovatele, přičemž tvrdí, že dílčí chyby na dodejce zakládají domněnku nedoručení tohoto rozhodnutí zmocněnci a že dodejka je falsem, či obsahuje podpis jiné osoby. Dále namítá, že se Nejvyšší správní soud vypořádal povrchním způsobem s navrhovaným důkazem, písmoznaleckým posudkem, který měl podle stěžovatele určit, zda je podpis na dodejce pravý, a jeho neprovedením tak měla být stěžovateli odňata jediná možnost, jak dodejku účinně zpochybnit.
9. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu v otázce doručení rozhodnutí o námitkách zástupci stěžovatele, tedy že dodejka obsahuje všechny podstatné náležitosti a i přes některé dílčí chyby lze předpokládat, že zásilka zástupci stěžovatele doručena byla. Stěžovatel pouze vytyčil některé domněnky, které ovšem nijak nepodložil důkazy. Rovněž v otázce rozhodnutí o provedení důkazu platnosti podpisu dodejky neshledává Ústavní soud žádná pochybení Nejvyššího správního soudu. Jestliže dodejka obsahuje všechny formálně bezvadné náležitosti, lze ji napadnout pouze důkazem opaku (a to i s ohledem na hospodárnost řízení), což se však vdaném případě nestalo.
10. Je třeba konstatovat, že institut ustanovení právního zástupce má účastníku řízení usnadnit jeho komunikaci s orgány státní moci a s dalšími subjekty, zajistit možnost jeho právních jednání v případě, že se účastník ze zdravotních či jiných důvodů nemůže jednání osobně zúčastnit, a rovněž umožnit kvalitnější právní ochranu jeho zájmu či takovou právní ochranu usnadnit. Tento institut by neměl být účastníky řízení využíván tak, aby bylo postupováno praeter et contra legem, případně docházelo k obcházení zákona a tím bylo účelově mařeno rozhodování orgánů státní moci, postup oprávněných osob a tedy realizace spravedlnosti. Ústavní soud přitom podotýká, že tak, jako nikdo nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání, nemůže mít v demokratickém právním státě prospěch ani z jednání právní řád úmyslně obcházejícího. Jak již ve svém rozsudku konstatoval Nejvyšší správní soud, účastník řízení má odpovědnost za volbu svého právního zástupce a pokud si pro své zastupování vybere osobu, která k tomu není z nejrůznějších důvodů zcela vhodná, kterážto nevhodnost či problematičnost je nadto zjevná a orgánům veřejné moci všeobecně známá, jde to zcela k tíži dotyčného účastníka řízení, který ostatně mohl zástupce v průběhu nalézacího řízení (jehož je i odvolací stádium nedílnou součástí, protože teprve v odvolacím stádiu nalézacího řízení může dojít k přijetí autoritativního rozhodnutí, tj. rozhodnutí, jímž se nalézací řízení končí) vyměnit, zvláště, když, jako v tomto případě, o průběhu řízení byl sám řádně a včas informován a stejně tak věděl, že mu není znám kontakt na vlastního zástupce, který měl jeho zájmy hájit. Stěžovatel tak jednal úmyslně důsledně ve zjevném a úmyslném rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt a nepečoval řádně o svá práva.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu