ECLI:CZ:US:2015:2.US.3374.14.1
sp. zn. II. ÚS 3374/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mysliveckého sdružení Sluka Třebušín, se sídlem Třebušín 364, zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 4. 2013, č. j. 30 C 1571/2011-42, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2014, č. j. 14 Co 880/2013-62, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Okresní soud v Litoměřicích platebním rozkazem ze dne 22. 5. 2012 uložil stěžovatelovi povinnost zaplatit žalobci (Lesy České republiky, s. p.) pohledávku ve výši 27.223 Kč se zákonným úrokem z prodlení, která odpovídá výši škody způsobené žalobci zvěří v honitbě stěžovatele. Proti platebnímu rozkazu podal stěžovatel odpor, po projednání věci však okresní soud nyní napadeným rozsudkem dospěl ke stejnému závěru. V odůvodnění rozsudku zdůraznil, že stěžovatel byl v období od 25. 8. 2010 do 21. 9. 2011 uživatelem honitby, který je povinen dle ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"), hradit škodu, která byla v honitbě způsobena při provozování myslivosti na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě nebo lesních porostech, a škodu, kterou v honitbě na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě, ovocných kulturách nebo na lesních porostech způsobila zvěř. Tuto odpovědnost přitom soud považoval za objektivní a odmítl zohlednit tvrzení stěžovatele, že mu je příslušným orgánem státní správy bráněno ve výkonu práva myslivosti.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně zčásti změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení 6.805,75 Kč s úroky z prodlení, neboť žalobcem požadovaná škoda na lesních porostech vznikla v období od 16. 9. 2010 do 30. 6. 2010, přičemž stěžovatel (žalovaný) se uživatelem této honitby nestal dne 25. 8. 2010, jak konstatoval okresní soud, nýbrž teprve dne 28. 11. 2010. Proto odvolací soud za použití ustanovení §136 občanského soudního řádu určil výši náhrady škody podle své úvahy jako poměr počtu dnů z žalobou vymezeného období, kdy byl uživatelem honitby stěžovatel, k celkovému počtu dnů, za něž byla náhrada škody požadována. Ve zbylé části krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. V odůvodnění rozsudku ve shodě se soudem prvého stupně uvedl, že odpovědnost za škodu dle ustanovení §52 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti je objektivní absolutní odpovědností bez možnosti liberace. Jelikož zákon nestanoví žádný liberační důvod, nelze ani v okolnostech případu, na něž poukazoval stěžovatel, spatřovat důvod pro zproštění povinnosti uhradit škodu způsobenou zvěří na porostech, neboť tento postup by ve svém důsledku znamenal, že by škodu na porostech nesl ze svého žalobce, ač není k výkonu myslivosti v předmětné honitbě oprávněn. Za prokázané přitom soud považoval, že stěžovatel byl v inkriminované době uživatelem honitby, neboť s účinností od 27. 11. 2010 byla tato honitba uznána a od 28. 11. 2010 do 12. 9. 2011 byl stěžovatel jako nájemce jediným uživatelem této honitby. Za nepodstatné pak odvolací soud považoval, zda a z jakých důvodů stěžovatel jakožto uživatel honitby ve smyslu zákona o myslivosti honitbu fakticky vykonával či nikoliv.
4. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a nerespektovala ani čl. 2 odst. 2 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v nesprávné aplikaci zákona o myslivosti, neboť dle jeho názoru je uživatelem honitby pouze ten, kdo v honitbě může vykonávat právo myslivosti, přičemž toto právo myslivosti zcela zřejmě nemůže vykonávat ten, komu není orgánem státní správy určen myslivecký hospodář, myslivecká stráž ani plán lovu a chovu, což se stalo v jeho případě. Samotný nájem pozemků tvořících území honitby mysliveckým sdružením tak nemůže založit odpovědnost za škody způsobené zvěří ve smyslu zákona o myslivosti. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že pokud by měla být nájemci honitby na jedné straně uložena zcela objektivní povinnost k náhradě škody způsobené zvěří, pak by takováto povinnost musela být nějakým způsobem vyvážena či odůvodněna např. zvláštní povahou činnosti a specifickými benefity z ní plynoucími. Avšak pokud takovouto činnost nájemce honitby bez svého zavinění vykonávat nemůže, pak výklad provedený soudy o objektivní odpovědnosti za škodu považuje stěžovatel za ústavně nekonformní.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná opakovaně traktovanou zásadu, dle níž není běžnou instancí v systému soudní moci. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán pravomocí k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)].
8. Ústavní soud však takovýto zásah do základních práv a svobod stěžovatele neshledal, neboť se neztotožnil s jeho tvrzením, že došlo k nesprávné aplikaci dotčených ustanovení zákona o myslivosti. Naopak, z napadených rozhodnutí i z obsahu vyžádaného spisu plyne, že obecné soudy přesvědčivě uvedly, z jakých důvodů (právních i skutkových) je stěžovatel povinen uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu škody dle ustanovení §52 odst. 1 zákona o myslivosti, když se především náležitě vypořádaly s otázkou, zda lze stěžovatele považovat za uživatele dotčené honitby, který je povolán k náhradě škody způsobené zvěří nacházející se v této honitbě. S jejich závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje, neboť vycházejí z dikce i smyslu aplikovaných zákonných ustanovení [viz především ustanovení §2 písm. n) zákona o myslivosti] a také ze zjištěných skutkových okolností, kdy bylo postaveno najisto, že dotčené pozemky tvoří honitbu a tuto honitbu měl stěžovatel v inkriminovaném období v nájmu na základě nájemní smlouvy uzavřené dle ustanovení §33 zákona o myslivosti (uvedené ostatně stěžovatel nikterak nepopírá). Již dříve přitom soudní judikatura konstatovala, že určení, kdo je uživatelem honitby podle zákona o myslivosti, vyplývá buďto z rozhodnutí o uznání honitby, ve kterém musí být stanoveno, kdo je jejím držitelem (§29 odst. 3 ve spojení s §32 odst. 1 zákona o myslivosti), anebo ze smlouvy o nájmu honitby uzavřené mezi držitelem honitby a nájemcem (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 2. 3. 2009, čj. 59 Ca 116/2008 - 41, publ. pod č. 2049/2010).
9. Takto byl stěžovatel nájemcem dotčené honitby, přičemž zákon jasně stanoví, že nájemce honitby je též jejím uživatelem, který požívá práv spojených s užíváním honitby, a kterému zároveň náleží povinnosti spojené s jejím užíváním. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti představují toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů, jakkoli jím vznášené námitky byly náležitě posouzeny již odvolacím soudem. Jejich věcné projednání by tak z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což by však neodráželo jeho postavení orgánu chránícího ústavnost (viz čl. 83 Ústavy).
10. Na uvedených závěrech nic nemění ani dříve kladený důraz Ústavního soudu na nutnost specifického přístupu k myslivosti jakožto aktivitě zajišťující ochranu přírody a zvěře samotné, kdy Ústavní soud vytkl, že v podmínkách České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí - zvěře, kdy zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody, jejichž prostřednictvím naplňuje stát svou ústavní povinnost zakotvenou v čl. 7 Ústavy [nález sp. zn. Pl. ÚS 34/03 ze dne 13. 12. 2006 (N 226/43 SbNU 541; 49/2007 Sb.)]. Uvedené však nikterak neodnímá z uživatelů honiteb zákonem stanovenou povinnost hradit škodu způsobenou výkonem myslivosti nebo zvěří nacházející se v honitbě, což nastalo i v případě stěžovatele.
11. Pokud stěžovatel namítá, že užívání honitby a z něho plynoucí povinnost hradit škodu dle ustanovení §52 odst. 1 zákona o myslivosti musí být spojeno též s některými benefity, Ústavní soud konstatuje, že za běžných okolností tomu tak je, neboť právě uživatel honitby požívá právo myslivosti, které představuje souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků [viz ustanovení §2 písm. h) zákona o myslivosti]. S ohledem na samotný charakter myslivosti (viz výše) však zákon o myslivosti stanoví rovněž povinnosti, které musí uživatel honitby, tj. i její nájemce, plnit (viz například ustanovení myslivecké stráže, mysliveckého hospodáře nebo každoroční vedení plánu mysliveckého hospodaření). Pokud přitom orgán státní správy myslivosti návrhy uživatele honitby neakceptuje (respektive neakceptoval), může se proti tomuto postupu orgánů veřejné moci dotčený uživatel honitby bránit prostředky, které zákon nabízí k ochraně jeho práv. Uvedené však nic nemění na skutečnosti, že pokud je uživatelem honitby, musí nést odpovědnost za škodu, která je způsobena užíváním honitby, nebo škodu, kterou způsobila zvěř ve smyslu ustanovení §52 odst. 1 zákona o myslivosti. Jak ostatně správně podotkl krajský soud, pokud stěžovatel soudí, že třetí osoba zaviněně porušila své právní povinnosti a v příčinné souvislosti s tímto porušením došlo ke vzniku škody na porostech, za něž stěžovatel odpovídá, lze se domáhat náhrady škody vůči této třetí osobě podle civilních předpisů. Stejně tak pokud by byl vznik této škody důsledkem nesprávného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu státních orgánů, může se žalovaný domáhat náhrady škody vůči státu postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu