ECLI:CZ:US:2015:2.US.3420.14.1
sp. zn. II. ÚS 3420/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Rudolfem Bartošíkem, advokátem se sídlem Národních hrdinů 12/1, 690 02 Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 č. j. 5 Tdo 714/2014-64, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2014 č. j. 1 To 87/2013-1414 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2013 sp. zn. 52 T 8/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 10. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho níže specifikovaných základních práv.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 10. 2013 sp. zn. 52 T 8/201 uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, z účastenství ve formě pomoci na trestném činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) a §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku.
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") na podkladě odvolání státního zástupce i stěžovatele rozsudkem ze dne 30. 1. 2014 č. j. 1 To 87/2013-1414 napadený rozsudek zrušil a sám pak znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku a účastenstvím ve formě pomoci na trestném činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c) a §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Za spáchání těchto činů mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku.
4. Zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy se měl stěžovatel dopustit tím, že v období nejméně od ledna 2009 do července 2011 vyráběl na různých místech v Břeclavi a okolí pro Romana Samuela pervitin, a to v množství 160 gramů měsíčně, kdy takto vyrobil nejméně 4 960 gramů pervitinu, který zčásti předal Romanu Samuelovi, zčásti prodal jiným osobám a část užil pro svoji potřebu. Při stanovení rozsahu výroby obecné soudy podpůrně přihlédly k doposud judikatorně uznávanému propočtu, který v případě pervitinu činil u "velkého rozsahu" 2000 gramů drogy, kdy stěžovatel vyrobil více než dvojnásobek tohoto množství, ale také k délce doby produkce a množství odběratelů.
5. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 č. j. 5 Tdo 714/2014-64 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
6. Vzhledem k tomu, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti se vztahují pouze k výše uvedenému skutku (vymezenému pod bodem I. 1 výroku), nebylo nutné rekapitulovat kompletní popis všech skutků ve výroku o vině. Rovněž tak Ústavní soud nepovažoval za nezbytné shrnovat podrobnější obsah odůvodnění soudních rozhodnutí, neboť ten je stěžovateli i obecným soudům dobře znám.
II.
7. Stěžovatel má za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k tak intenzivnímu porušení jeho ústavních práv, že jejich rozhodnutí nemohou obstát v testu ústavnosti. Významně mělo být porušeno jak jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak zásada presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
8. Ve své ústavní stížnosti zpochybňuje způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s otázkou stanovení celkového množství drogy, které měl vyrobit (4960 g). Numerický postup, kdy vynásobily údajné měsíční množství vyráběné drogy (160 g) s domnělým počtem měsíců výroby (31), považuje z hlediska zásady presumpce neviny za neakceptovatelný. Ani jedna z těchto veličin totiž dle jeho názoru nebyla stanovena natolik přesně, aby o ní nebylo možné důvodně pochybovat. Jestliže obecné soudy vycházely z výpovědi a e-mailové zprávy svědka Samuela, pak nutno uvést, že z nich plynoucí skutková zjištění jsou vzájemně rozporná. Svědek totiž ve výpovědi v přípravném řízení či v e-mailu uvedl, že měsíční produkce stěžovatele byla 160 g pervitinu, následně však vyloučil, že by veškeré toto množství odebíral sám, kdy jím odebírané množství mělo činit toliko 50 g. V řízení tedy byla prokázána nanejvýš výroba 50 g drogy měsíčně (tj. 1550 g v souhrnu), přičemž ohledně zbylého množství nebyl proveden jediný důkaz. Obecné soudy přesto dospěly k závěru o naplnění kvalifikované skutkové podstaty "ve velkém rozsahu". Popsaná deformace důkazů zavdává dle stěžovatele důvod ke zrušení napadených rozhodnutí.
III.
9. Dříve než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, prozkoumal, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek předpokládaných jeho ustanovením §75 odst. 1.
10. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2013 sp. zn. 52 T 8/2013 nepřípustná, neboť toto rozhodnutí bylo zrušeno a nahrazeno rozsudkem Vrchního soudu ze dne 30. 1. 2014 č. j. 1 To 87/2013-1414, a formálně právně již tedy neexistuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 18/15 ze dne 30. 6. 2015 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2099/14 ze dne 26. 8. 2014).
IV.
11. Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
12. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavnímu soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.
13. Stran námitky porušení zásady in dubio pro reo a nesprávného hodnocení důkazů Ústavní soud odkazuje na zobecněné závěry, které ve vztahu k procesnímu postupu v rámci dokazování ustáleně judikuje. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 81 Ústavy České republiky vychází mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, z níž vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Je na nich, aby zhodnotily, zda jimi provedené důkazy umožňují s praktickou jistotou učinit závěr o existenci relevantních skutkových okolností, tj. zdali neexistují důvodné pochybnosti o vině obžalovaného. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jejich závěry přehodnocovat. Jeho zásah přichází v úvahu pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
14. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel zpochybňuje způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s hodnocením výpovědi svědka Romana Samuela, jím zaslané emailové zprávy a dalších důkazů, z nichž dovodily závěr o "velkém rozsahu" výroby drogy. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil, že obecné soudy jsou v případě, kdy založí svoje rozhodnutí z velké části na výpovědi klíčového svědka, povinny věnovat mimořádnou pozornost prověření jeho věrohodnosti a jeho výpověď zařadit do kontextu dalších důkazů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285)]. Těmto povinnostem v projednávaném případě dostály. V tomto smyslu lze odkázat zejména na rozhodnutí soudu prvního stupně, které se věrohodností svědecké výpovědi detailně zabývá na straně 23 - 24 rozsudku. Odvolací soud se s těmito závěry plně ztotožnil, přičemž se výslovně vyjádřil i k tomu, proč ve výpovědi svědka Samuela neshledal stěžovatelem namítané rozpory (str. 29 - 30). Obecné soudy poukázaly i na další důkazy (především výpovědi dalších svědků), v jejichž kontextu nezůstala předmětná výpověď osamocena. Rovněž tak se zabývaly autenticitou a věrohodností emailové komunikace, jakožto dalšího z relevantních důkazů (str. 29 - 30 rozsudku odvolacího soudu). Dostatečně tedy vysvětlily, proč uvěřily usvědčující výpovědi svědka Samuela, který měl dle všeho dostatečné informace o stěžovatelových výrobních aktivitách. Pečlivě též odůvodnily závěr o "velkém rozsahu" výroby, přičemž jej neopřely pouze o množství vyrobené drogy, ale též o skutečnost, že trestná činnost byla páchána po dlouhou dobu a produkce směřovala k širokému okruhu koncových uživatelů. Napadená rozhodnutí tudíž nevykazují ústavně relevantní deficity, které by odůvodňovaly stěžovatelem požadovaný zásah Ústavního soudu.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu