ECLI:CZ:US:2015:2.US.3437.14.1
sp. zn. II. ÚS 3437/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Josefa Podobského, právně zastoupeného JUDr. Simonou Pavlovou Ph.D., advokátkou se sídlem kanceláře Káranská 343/24, 108 00 Praha 10 - Malešice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2013 č. j. 29 Co 168/2013-199 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. listopadu 2012 č. j. 29 EC 240/2010-165, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a tamtéž citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud").
Návrh na zrušení soudních rozhodnutí stěžovatel odůvodňuje tím, že jimi byl porušen příkaz stanovený v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy, že v jeho případě soudy nešetřily podstatu a smysl základních lidských práv při stanovování jejich zákonných mezí. Dále stěžovatel uvádí, že napadenými soudními rozhodnutími byly porušeny ústavní garance jeho vlastnického práva zaručené ustanovením čl. 11 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces, obecně zaručené ustanovením čl. 36 Listiny.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynuly následující skutečnosti. Obvodní soud uložil stěžovateli ústavní stížností napadeným rozsudkem povinnost uhradit vedlejším účastníkům částku 187.643,- Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení. Dále uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejším účastníkům a státu náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku obvodní soud uvedl, že stěžovatel měl na základě výpovědi z nájmu bytu, s přivolením soudu (tento rozsudek nabyl právní moci dne 31. 8. 2007, č. j. 11 Co 54/2007-108) vyklidit byt ve vlastnictví vedlejších účastníků do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Poté, kdy byl náhradní byt vedlejšími účastníky zajištěn, se však stěžovatel nevystěhoval a nadále byt užíval bez právního důvodu, což obvodní soud právně kvalifikoval jako bezdůvodné obohacení. Jeho výši vedlejší účastníci vyčíslili jako rozdíl mezi regulovaným nájemným, které stěžovatel platil, a místně obvyklým nájemným. S tím se obvodní soud ztotožnil. Obvodní soud dále konstatoval, že zajištěný náhradní byt byl odpovídající, byť byl spojen s vyšším nájmem. Dále uvedl, že náhradní byt byl právně volný a stěžovatel se do něj mohl nastěhovat. Obvodní soud rovněž neshledal, že by podaná žaloba byla v rozporu s dobrými mravy.
Městský soud svým rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek obvodního soudu potvrdil a změnil pouze ve věci nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obvodní soud vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a věc po právní stránce správně posoudil. Bytová náhrada podle městského soudu odpovídala kritériím přiměřeného náhradního bytu a také podání žaloby nebylo v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 5. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2197/2014 odmítl, neboť stěžovatel řádně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 a §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Toto usnesení stěžovatel svou ústavní stížností nenapadá a Ústavní soud je zjistil z veřejně přístupné databáze (http://www.nsoud.cz).
Stěžovatel se ve své stížnosti zaměřuje na dle jeho soudu základní otázky, tedy zda byl náhradní byt skutečně zajištěn, zda byl stěžovatel byt povinen vyklidit a zda měl vůbec možnost tak učinit. Domnívá se, že obecné soudy nerespektovaly dostatečně jeho právo na důstojné obydlí a neposkytly mu odpovídající možnost prokázat, že nabízený byt nebyl volný. Podle stěžovatele soudy vyvodily z provedeného dokazování nesprávné skutkové závěry a došly tak k nesprávnému právnímu závěru, že v bytě bydlel neoprávněně. Přitom se měly odchýlit od názoru vysloveného Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 18. 1. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1835/2004. Dále stěžovatel usuzuje, že soudy nesprávně vyložily a aplikovaly ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatel rovněž napadá stanovenou náhradu nákladů řízení. Postup soudů byl dle jeho mínění zcela v rozporu s dobrými mravy, a poškodil jej. Domnívá se, že soudy měly aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., protože stěžovatel je důchodce. Součástí ústavní stížnosti je také návrh, aby Ústavní soud postupoval dle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy aby soudce zpravodaj usnesením rozhodl, že náklady na jeho zastoupení ponese stát.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že nepatří do struktury obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a jeho pravomoc je limitována pouze na přezkum ústavnosti dotčených rozhodnutí [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Není oprávněn zasahovat do pravomoci obecných soudů, vyjma případných zjevných kolizí se základními právy stěžovatelů, a není také oprávněn zasahovat do hodnocení těchto soudů, pokud nedošlo z jejich strany k excesu. Veden tímto vymezením své pravomoci se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností napadenými rozhodnutími obvodního soudu a městského soudu a shledal, že hodnocení a úvahy v nich provedené se pohybují v rámci daném Ústavou, případně Listinou. Jak obvodní soud, tak městský soud se vypořádaly s návrhy stěžovatele a srozumitelně odůvodnily, proč považují nabízený byt za odpovídající, a to i včetně vyššího nájmu. Vycházely přitom z nálezu sp. zn. IV. ÚS 524/03 ze dne 23. 9. 2004 [(N 138/34 SbNU 387) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná též na http://nalus.usoud.cz] a zohlednily zájmy stěžovatele i vedlejších účastníků. Je nutné mít na paměti, že je především pravomocí obecných soudů zjistit dostatečně skutkový stav a právně jej posoudit. Proto i zde Ústavní soud zkoumal, zda postup soudů při posouzení náhradního bytu není vybočením představujícím zásah do základních práv stěžovatele, a žádný takový zásah nezjistil.
Co se týká zjišťování skutkového stavu, pak Ústavní soud neshledal, že by stěžovatel neměl dostatečné příležitosti prokázat svá skutková tvrzení. Oba soudy adekvátně zhodnotily tvrzení stěžovatele o tom, že nabízený byt nebyl volný a uvedly, proč se přiklonily k opačnému závěru. Ani zde není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jejich hodnocení, neboť i to se pohybuje v mezích stanovených ústavním pořádkem České republiky. Toto hodnocení provází i námitku stěžovatele stran porušení dobrých mravů. Posoudit případný rozpor s dobrými mravy je v pravomoci obecných soudů a případný ústavní přezkum je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí a nejedná se o evidentní exces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 548/11 ze dne 21. 6. 2011 (N 119/61 SbNU 729)]. Žádný takový exces však v posuzovaném případě nenastal.
Rozhodnutí o nákladech řízení a nevyužití moderačního práva svěřeného obecným soudům ustanovením §150 o. s. ř. rovněž odpovídá judikatuře Ústavního soudu. Oprávnění obecných soudů aplikovat toto moderační právo samo o sobě žádný nárok v ústavněprávní rovině kterémukoli z účastníků řízení nezakládá. Pouze ve zcela výjimečných případech může dojít k tomu, že upuštění od jeho aplikace vede k zásadnímu popření spravedlnosti. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo a Ústavní soud ve stanovení náhrady nákladů řízení obvodním soudem, případně městským soudem žádný zásah do základních práv stěžovatele nezjistil.
Vzhledem k výsledku řízení před Ústavním soudem taktéž nebyla splněna podmínka pro postup dle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení předpokládá, že odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením a současně nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát. V projednávané věci však byla ústavní stížnost odmítnuta, což znamená, že podmínky předvídané zákonem o Ústavním soudu splněny nebyly.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost, včetně návrhu s ní spojeného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu