ECLI:CZ:US:2015:2.US.3450.14.1
sp. zn. II. ÚS 3450/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Vorlíčka, zastoupeného Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou se sídlem Krhanická 7, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2014, č. j. 21 C 178/2005-687, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 8. 2014, č. j. 21 C 178/2005-708, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v řízení o žalobě, podané stěžovatelem proti žalované České pojišťovně, a. s., o zaplacení částky 8.940.639 Kč, ustanovil společnost Activities, a. s. jako znalce z oboru stavebnictví, a stěžovateli uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem ve výši 120.000 Kč.
[2.] Stěžovatel podrobně rekapituluje průběh dosavadního řízení a namítá, že obvodní soud porušil zásadu rovnosti stran, a to způsobem, jakým v minulosti rozhodoval o zálohách na náklady důkazu (vždy tak totiž činil k tíži stěžovatele), a dále tím, že po dobu delší než 5 let neučinil nic ve vztahu k zajištění důkazu u protistrany. Stěžovatel má za to, že postup obvodního soudu je - mimo jiné - v rozporu s ustanovením §141 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle něhož - zjednodušeně řečeno - by zálohu měl složit ten účastník řízení, jenž důkaz navrhl nebo pokud jej nařídil soud ke skutečnostem takovýmto účastníkem řízení uváděným, anebo pokud jej soud nařídil v zájmu takového účastníka; stěžovatel přitom v ústavní stížnosti poukazuje na situace, kdy jednotlivé posudky byly minimálně ve prospěch obou stran. Stěžovatel se domáhá rovněž odkladu vykonatelnosti napadeného usnesení.
[3.] Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a v tomto směru shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
[4.] Ústavní soud dále konstatuje, že usnesením ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 12/2000 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), byla ústavní stížnost (rovněž brojící proti usnesení obvodního soudu o ustanovení znalce v civilním řízení) odmítnuta jako nepřípustná podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. To z důvodu, že stěžovatel "dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje... I když proti napadenému usnesení není přípustný řádný opravný prostředek, z cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), které jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilé zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že usnesení o přibrání znalce takového zásahu samo o sobě schopné není. V daném případě stěžovatel bude mít po vydání rozsudku k dispozici opravné prostředky a teprve až po jejich vyčerpání bude mít možnost obrátit se ústavní stížností na Ústavní soud. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity." Z podobných důvodů byla odmítnuta jako nepřípustná ústavní stížnost (proti usnesení okresního soudu o ustanovení znalce v civilním řízení) též usnesením ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 1486/09. Z této rozhodovací praxe Ústavního soudu by tak mohl vyplynout apriorní závěr o odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
[5.] Současně je však třeba uvést, že Ústavní soud v některých jiných případech hodnotil podání takové ústavní stížnosti jinak. V usnesení ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 292/05, byla např. ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu o ustanovení znalce v civilním řízení odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněná, a to s odůvodněním, že napadenými rozhodnutími krajského soudu k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, protože tato rozhodnutí ani nebyla způsobilá nezvratitelnou újmu na právech stěžovatele přivodit (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 38, r. 2005, str. 587). Se stejným odůvodněním (a odkazem na citované usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05) byla též senátem odmítnuta např. ústavní stížnost (proti usnesení okresního soudu o ustanovení znalce v civilním řízení) jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 2962/12.
[6.] Ústavní soud proto v nyní projednávaném případě neodmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem, jak by se mohlo nabízet s odkazem na výše uvedenou část rozhodovací praxe Ústavního soudu a především její rozhodovací důvody (řízení je teprve v prvním stupni a stěžovateli je tak dána možnost chránit svá práva a zájmy v průběhu pokračujícího řízení o věci samé, včetně řízení odvolacího, takže by se uplatnil názor o předčasnosti ústavní stížnosti). Dalším důvodem, proč Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti v senátu, je okolnost, že usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05 bylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Smyslem publikace usnesení ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu je přitom dát najevo navenek (mj. potenciálním stěžovatelům), jaká je rozhodovací praxe Ústavního soudu, tedy chránit právní jistotu.
[7.] Ústavní soud tedy posoudil obsah ústavní stížnosti, nicméně ve shodě s citovanou prejudikaturou dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Pro tento závěr totiž svědčí jeho dosavadní ustálená rozhodovací praxe, na jejíž důvody nyní pro stručnost odkazuje (srov. citovaná usnesení výše; dále viz např. usnesení ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3133/13).
[8.] Ústavní soud totiž již dříve judikoval [srov. k tomu v širších souvislostech výše citované usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05], že rozhodnutí týkající se nákladů na provedení důkazů jsou rozhodnutími nemeritorní povahy, kdy jejich vydáním nemůže dojít k zásahu do ústavně zaručených práv (svobod). Mohlo by se tak stát až teprve v případě, že by stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě těchto nákladů řízení. O povinnosti k náhradě nákladů řízení přitom rozhoduje soud zpravidla až v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí. Teprve rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení, by proto mohlo být na újmu práv stěžovatele.
[9.] Obdobným způsobem lze hodnotit i situaci, kdy by z důvodu nesložení předmětné zálohy nebyl soudem důkaz vůbec proveden. V takovémto případě, připustí-li Ústavní soud myšlenkovou zkratku, že neprovedení konkrétního důkazu je bez dalšího způsobilé ovlivnit výsledek meritorního rozhodnutí soudu, má stěžovatel v rámci dalšího řízení možnost bránit se proti nastalým důsledkům opravnými prostředky danými mu pro eventuální přezkum věci samé. Stejně tak Ústavní soud nemůže obvodnímu soudu určovat, které konkrétní listiny má při hodnocení věci vážit a od koho si je má vyžadovat.
[10.] Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by uložení povinnosti stěžovateli zaplatit na náklady důkazu znaleckým posudkem zálohu, porušilo již v této fázi řízení jeho základní práva (svobody).
[11.] Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno. Za této situace Ústavní soud pro nadbytečnost již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť by to bylo zjevně neefektivní.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu