ECLI:CZ:US:2015:2.US.3537.14.1
sp. zn. II. ÚS 3537/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Advokátní kancelář Jareš, Prokeš a partneři, s.r.o., se sídlem Palackého 15/715, Praha 1, a 2) Lyudmila Radeva, oba zastoupeni JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem Košická 30, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 33 Cdo 3523/2014-177, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 10. 11. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se jí domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatelé konkrétně namítají, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 4. 2014, č. j. 11 Co 76/2014-128, zamítl návrh prvního stěžovatele, aby do řízení na jeho místo vstoupil druhý stěžovatel. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením pak zamítl dovolání prvního stěžovatele podané proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě. Jak Nejvyšší soud podle stěžovatelů uzavřel, primárním důvodem pro vydání zamítavého usnesení krajského soudu ohledně právního nástupnictví je skutečnost, že podaný návrh na procesní nástupnictví účastníků podle ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), je tzv. nepřípustnou novotou, uplatněnou v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a o.s.ř. (popřípadě v rozporu s §211a o.s.ř.). Nejvyšší soud rovněž dovodil, že krajský soud v právě projednávané věci postupoval při řešení dané otázky v souladu s platnou judikaturou Nejvyššího soudu [stěžovatelé v dané souvislosti příkladmo odkazují na usnesení sp. zn. 29 Odo 301/2005 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod www.nsoud.cz)]. Tyto závěry odvolacího i dovolacího soudu jsou však podle stěžovatelů nesprávné, když Nejvyšším soudem citovaná judikatura odporuje zákonu, konkrétně pak samotnému ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. "Nepřípustnou novotou" jsou prý totiž pouze skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny (i přes poučení ve smyslu §119a o. s. ř.) před soudem prvního stupně. Postoupení žalované pohledávky z postupitele (původního žalobce - prvního stěžovatele) na postupníka (nastupujícího žalobce - druhého stěžovatele) ale takovou nepřípustnou novotou být nemůže a není ani skutečností, která by tvořila odvolací důvod ve věci samé ve smyslu §205a o. s. ř. Subsumováno pod relevantní judikaturu Ústavního soudu [zde stěžovatelé příkladmo uvádí například nález z 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03 (N 66/33 SbNU 155); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz], je interpretace obsažená v rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu v extrémním nesouladu s obsahem právních norem. Vedle těchto aspektů je v ústavní stížnosti ve vztahu ke druhému stěžovateli zmíněno, že mu jako postupníkovi nebylo umožněno řádně hájit, chránit a vymáhat svá majetková práva. Dosavadním průběhem řízení mu tedy byla znemožněna ochrana jeho vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny. V samém závěru ústavní stížnosti je konečně uvedeno, že Nejvyšší soud se s některými námitkami, jež ve svém dovolání uvedl první stěžovatel, vůbec nevypořádal.
3. Z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 35 C 32/2012 Ústavní soud zjistil, že usnesením z 29. 4. 2014, č. j. 11 Co 76/2014-128, Krajský soud v Ostravě rozhodl tak, že návrh prvního stěžovatele, aby do řízení na jeho místo vstoupil druhý stěžovatel, se zamítá. V odůvodnění svého usnesení soud zejména uvedl, že první stěžovatel podal návrh na procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. až v odvolacím řízení, avšak na základě skutečnosti, která nastala již před okresním soudem, přičemž tuto skutečnost poprvé tvrdil právě až v podaném návrhu ve smyslu §107a o. s. ř. (odvolací soud v této souvislosti odkázal na smlouvu o postoupení uzavřenou mezi prvním stěžovatelem jako postupitelem a druhým stěžovatelem jako postupníkem ze dne 18. 4. 2013 - č. l. 113). S ohledem na poučení poskytnuté okresním soudem podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. nicméně nemůže odvolací soud k tvrzením zakládajícím přechod práva na druhého stěžovatele přihlížet, neboť odvolací soud probíhá v režimu neúplné apelace a skutečnosti tvrzené v návrhu na procesní nástupnictví jsou v tomto důsledku tzv. nepřípustnou novotou. Primárně z toho důvodu proto odvolací soud návrh prvního stěžovatele na procesní nástupnictví zamítl. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud ještě poznamenal, že ustanovení §107a odst. 2 o. s. ř. sice nevyžaduje souhlas žalované strany s procesním nástupnictvím, to však ale neznamená, že by se žalovaná strana k návrhu nemohla vyjádřit a sdělit skutečnosti odůvodňující jeho zamítnutí například proto, že žalobce svým návrhem sleduje účel, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala pro žalovanou stranu vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou (v této souvislosti odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu prezentovanou např. usnesením z 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012). V daném případě přitom podle krajského soudu údaje obsažené ve spisovém materiálu skutečně skýtají právě takový dostatečný podklad pro závěr o zneužití institutu procesního nástupnictví s cílem učinit pohledávku na náhradě nákladů řízení vůči žalobci nedobytnou. Postup žalobce (prvního stěžovatele) ve výše uvedené věci je totiž nestandardní, neboť uplatnil návrh na procesní nástupnictví až poté, co nebyl úspěšný před okresním soudem a krátce před nařízeným odvolacím jednáním (tedy ani v odvolání). Nadto, právní zástupce zastupující postupitele i postupníka, soudu k jeho žádosti nesdělil státní občanství druhého stěžovatele - postupníka.
4. K dovolání prvního stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že dovolání zamítl. K postoupení pohledávky, jejíž úhrada je předmětem celého řízení, došlo podle Nejvyššího soudu již za řízení před soudem prvního stupně, aniž by tato skutečnost byla prvním stěžovatelem do vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně tvrzena (prokázána). Uvedenou problematikou se přitom Nejvyšší soud zabýval opakovaně a dospěl k závěru, že při rozhodování o návrhu na vstup nabyvatele práva do řízení místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.), který byl učiněn teprve v průběhu odvolacího řízení (jež se řídí principem tzv. neúplné apelace), nemůže odvolací soud přihlížet ke skutečnostem a důkazům uplatněným v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř.
5. Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k názoru, že ve vztahu ke druhému stěžovateli jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k prvnímu stěžovateli pak jde o návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
7. V souladu s výslovnou dikcí §107a o. s. ř. přitom návrh na procesní nástupnictví může podat jen žalobce (v kontextu právě projednávané věci tedy první stěžovatel), nikoliv například žalovaný nebo nabyvatel práva (povinnosti) - v kontextu právě projednávané věci tedy druhý stěžovatel. Podal-li by návrh na procesní nástupnictví žalovaný nebo nabyvatel práva (povinnosti), soud by takový návrh zamítl (srov. k tomu výslovně David L., Ištvánek F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád, Komentář 1. Díl, Praha Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 494-bod 2). To tedy znamená, že druhý stěžovatel nebyl účastníkem řízení o procesním nástupnictví, jež bylo završeno ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu, a nemůže být proto aktivně legitimován ani k podání ústavní stížnosti proti tomuto usnesení brojící. Ostatně, jak plyne i ze shora uvedeného, návrh ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. podal žalobce a jen on (tedy první stěžovatel) byl následně dovolatelem.
8. Co se týká prvního stěžovatele, uvádí Ústavní soud následující.
9. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. K argumentaci prvního stěžovatele totiž Ústavní soud zejména poznamenává, že tato se poněkud míjí s odůvodněním napadeného usnesení Nejvyššího soudu i s odůvodněním usnesení krajského soudu, na které Nejvyšší soud navazuje. Jistě je možné (jak se uvádí v ústavní stížnosti), aby pohledávka byla postoupena během řízení před odvolacím soudem a za této situace lze procesní nástupnictví uplatňovat až před soudem druhého stupně. Stejně tak je přípustné procesní nástupnictví uplatňovat až před odvolacím soudem [ačkoliv skutečnost rozhodná pro přechod nebo převod práv (povinností) nastala v řízení před soudem prvního stupně], to však tehdy, pokud a) k prokázání procesního nástupnictví není potřeba v odvolacím řízení uvádět nové skutečnosti (důkazy), anebo pokud b) rozhodná skutečnost pro přechod (převod) práv/povinností nastala během prvostupňového řízení a důkazy (skutečnosti) nutné k prokázání přechodu (převodu) jsou přípustným odvolacím důvodem (srov. k tomu například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4134/2010). Tyto závěry - na kterých setrvává judikatura i doktrína dlouhodobě - přitom nejsou v rozporu ani s ustanovením §205a o. s. ř., podle něhož "[s]kutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže [tyto spadají pod některou z výjimek stanovených zákonem]". Uvedené citaci se podle Ústavního soudu z ústavního hlediska nepříčí postup naznačený aplikační praxí, že totiž omezení "ve věci samé" se nevztahuje - ač se ústavní stížnost patrně snaží naznačit opak - jen ke skutečnostem (důkazům) vážícím se výlučně k věci samé (to znamená například k prokázání toho, zda žalovaný dluží atp.), nýbrž týká se rozhodnutí o věci samé, tedy řízení o věci samé. Proto je podle Ústavního soudu udržitelný obecně akceptovatelný výklad, že limity dané ustanovením §205a o. s. ř. mají vliv i na procesní aspekty řízení. Nadto, uvedený výklad ustanovení §205a o. s. ř. se v návaznosti na procesní nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. nejeví být ani nespravedlivý. Pokud totiž k okolnostem rozhodným pro posouzení procesního nástupnictví došlo během řízení před nalézacím soudem, lze jistě po žalobci požadovat (ústavní stížnost přitom nezmiňuje, proč by to nemělo v právě projednávané věci platit), aby svůj návrh ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. primárně uplatnil již v této fázi řízení. Pokud rozhodné skutečnosti nastanou během řízení o odvolání, pak procesní pravidla překážky pro návrh o procesním nástupnictví nestanoví.
12. Doplnil-li přitom krajský soud důvody zamítnutí návrhu prvního stěžovatele nad rámec shora popsané argumentace vedené linií tzv. neúplné apelace rovněž úvahou o účelovosti převodu práv (povinností) mezi prvním a druhým stěžovatelem, pak ani k tomu Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska námitek. Krajský soud totiž jasně vyjádřil (srov. strana 3 jeho usnesení dole), že onu účelovost použití institutu procesního nástupnictví spatřuje v právě projednávané věci v jeho načasování, nikoliv v tom, že by chtěl druhého stěžovatele diskriminovat na základě jeho státní příslušnosti. Krajský soud měl jen pochybnost, zda druhý stěžovatel není osobou toliko fiktivní. Samotný první stěžovatel přitom v dovolání (srov. č. l. 156), jež vyústilo ve vydání ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu, uvedl, že příslušné doklady umožňující identifikaci druhého stěžovatele byly krajskému soudu odeslány v den předcházející dni jeho rozhodnutí. Krajskému soudu proto nelze vytýkat, že tyto informace ve svém rozhodnutí nezohlednil. Budiž ale znovu zdůrazněno, že účelovost použití institutu právního nástupnictví krajský soud v osobě druhého stěžovatele nespatřoval. Proto rovněž není podstatné, že se Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení "otázce diskriminace občana Bulharska - tedy občana Evropské unie" podrobněji nevěnuje, když ovšem otázku účelovosti postupu prvního stěžovatele ani on v souladu s judikaturou Ústavního soudu nevylučuje [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11 (N 30/64 SbNU 319) nebo nález z 9. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 2482/14]. V daném kontextu ostatně ani Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost v podstatě nevysvětluje, jak by měla být zamítnutím návrhu ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. dotčena možnost druhého stěžovatele chránit jeho majetková práva, a to za situace, kdy oba stěžovatele zastupuje týž právní zástupce. Ústavní soud to sice a priori vyloučit nemůže, na druhou stranu by však uvedení takových okolností přispělo k přesvědčivosti stížnostní argumentace (byť nedostatek aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti by to u druhého stěžovatele nemohlo zhojit).
13. Lze tak souhrnně konstatovat, že ve věci stěžovatelů nebyla porušena jejich základní práva. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu