ECLI:CZ:US:2015:2.US.355.15.1
sp. zn. II. ÚS 355/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Jana Kadlece a Ing. Václavy Kadlecové, a Jaromíra Mrvy a Marie Mrvové, všichni zastoupeni JUDr. Ivo Pavlů, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 3. 2012, č. j. 5 C 250/2008-206, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2013, č. j. 17 Co 608/2012-236, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 26 Cdo 401/2014-284, za účasti Okresního soudu v Prostějově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byla stanovena soudy jejich povinnost zaplatit žalobkyni MUDr. Vinklerové společně a nerozdílně částku 250.000 Kč spolu s úroky z prodlení.
2. Žalobkyně požadovala po stěžovatelích zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím, neboť byla nájemcem bytu spoluvlastněného stěžovateli, v němž počátkem roku 2003 provedla vlastním nákladem rekonstrukci (dle jejího tvrzení po udělení písemného souhlasu pronajímatelů), kdy žalovaná částka představuje protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota předmětného bytu. Stěžovatelé s tím, že by měla vedlejší účastnice nárok na úhradu žalované částky ve smyslu ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník"), nesouhlasili, když odkazovali na dohodnutou písemnou výhradu, kterou podmiňovali svůj souhlas s rekonstrukcí bytu, jež zněla, že "v případě vystěhování anebo ukončení nájemní smlouvy bude finanční vyrovnání řešeno s budoucím nájemníkem". Obecné soudy však posoudily tuto výhradu stěžovatelů jako nemožnou podmínku, neboť nebylo v možnostech žalobkyně vyrovnat se finančně s případným budoucím nájemcem bytu poté, co bude ukončen nájemní poměr mezi účastníky tohoto řízení, neboť s případným budoucím nájemcem bytu by žalobkyně nebyla v žádném právním vztahu a nemohla by tak ani případný nový nájemní poměr, vzniklý mezi stěžovateli a dalším nájemcem, jakkoliv ovlivnit a zasahovat do něj. K takové podmínce nemožné tedy soudy dle ustanovení §36 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku nepřihlédly a postupovaly dle ustanovení §667 odst. 1 věty čtvrté občanského zákoníku, kdy přiznaly vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů rekonstrukce, resp. protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota věci. Dovolání stěžovatelů pak Nejvyšší soud odmítl z důvodu nezpůsobilého dovolacího důvodu, jelikož stěžovatelé napadali pouze správnost skutkového, a nikoli právního závěru odvolacího soudu.
3. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelů porušila jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tuto protiústavnost stěžovatelé spatřují v hodnocení otázky, zda dali řádný souhlas se změnami na věci prováděné vedlejší účastnicí v pozici nájemkyně. Zde docházejí k závěru, že pokud by skutečně šlo o režim podmínky dle §36 občanského zákoníku, tak se jednalo z povahy věci o podmínku odkládací a ta, pokud je nemožná či nesplnitelná, činí právní úkon neplatným jako celek, přičemž soud odvolací a ani soud prvého stupně se v odůvodnění svých rozhodnutí jasně nevyjádřily k tomu, o jakou podmínku jde, přestože zodpovězení této otázky má naprosto zásadní význam pro posouzení, jestli byl či nebyl dán platně souhlas s rekonstrukcí. Jelikož se tedy jednalo o podmínku odkládací (a s ohledem na skutečnost, že jednoznačně souhlas s rekonstrukcí podmiňovali tím, že nebudou muset hradit náklady s tím spojené), mělo být postupováno dle ustanovení §667 odst. 2 občanského zákoníku, jež přikazuje nájemci, který provede změny bez souhlasu pronajímatele, uvést věci do původního stavu. Stěžovatelé připomínají, že sama žalobkyně svým podpisem souhlasila s tím, že úhradu nákladů rekonstrukce a případný problém bude řešit s budoucím nájemcem, a není tedy spravedlivé po nich požadovat, aby nyní oni sami museli nést náklady dotčené rekonstrukce.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není běžnou instancí v systému soudní moci. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; z judikatury zdejšího soudu viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace Ústavní soud není nadán pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Podobně Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Právě svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecných soudů ("extrémní rozpor s principy spravedlnosti") se dovolávají též stěžovatelé v nyní projednávaném případě. Pojem svévole nicméně Ústavní soud vyložil velmi úzce pouze ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)].
7. Ústavní soud však takováto porušení základních práv a svobod stěžovatelů neshledal, neboť právní závěry obecných soudů nejsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními", protože napadeným rozhodnutím obecných soudů neschází přesvědčivé a právně logické odůvodnění a z těchto rozhodnutí nelze dovodit ani přepjatý formalismus.
8. Obecné soudy totiž přesvědčivě uvedly, z jakých důvodů (právních i skutkových) považují sjednanou výhradu stěžovatelů, kterou chápaly za souhlas s provedením rekonstrukce bytu vedlejší účastnice, jako nemožnou podmínku, ke které proto soud nemůže přihlédnout, a kdy správně argumentovaly především nemožností vzniku eventuálního právního vztahu mezi vedlejší účastnicí a následujícím nájemcem. Ústavní soud, který ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje toliko kritériem, jímž je ústavní pořádek a ústavně zaručená základní práva či svobody a jeho úkolem tedy není perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního, tak nemá důvod jejich závěry přehodnocovat, neboť obecné soudy zjevně usilovaly o nalezení spravedlivého řešení, když zvažovaly ochranu vlastnického práva stěžovatelů i vedlejší účastnice. Pokud přitom dospěly k právním závěrům, které se odlišovaly od představ stěžovatelů, nelze jejich rozhodnutí považovat za a priori nespravedlivá a protiústavní. Pro nalezení spravedlivého řešení je totiž klíčové, zda jejich rozhodování bylo nezávislé a nestranné a zda řádně zvážily přednesené argumenty jednotlivých stran řízení, což se, s ohledem na výše řečené, v nyní hodnoceném případě stalo. Z obsahu ústavní stížnosti se ostatně podává, že stížnostní námitky stěžovatelů ve svojí podstatě představují pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, kdy však tyto námitky byly náležitě posouzeny již odvolacím soudem. Jejich věcné projednání by tak z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což by však neodráželo jeho postavení orgánu chránícího ústavnost (viz čl. 83 Ústavy).
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu