ECLI:CZ:US:2015:2.US.3716.13.1
sp. zn. II. ÚS 3716/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., právně zastoupeného JUDr. Bronislavou Wittnerovou, MSc., advokátkou se sídlem v Olomouci, Jiřího z Poděbrad 9, 779 00, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2013 č. j. 1 T 264/2012-59, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 13. 5. 2013 č. j. 68 To 65/2013-84 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 č. j. 3 Tdo 929/2013-27 za účasti Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na obhajobu zakotvené v článku 40 odst. 3 Listiny.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2013, č. j. 1 T 264/2012- 59, uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zák."), za nějž mu byl dle §274 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 12-ti měsíců, jehož výkon byl dle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 26-ti měsíců. Dle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zák. byl stěžovateli dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let a 6-ti měsíců.
Uvedeného přečinu se stěžovatel podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 5. 9. 2012 kolem 03.00 hodin v Olomouci, na silnici 2. třídy č. 570 ve směru jízdy od ul. Dolní Novosadská k ul. Keplerova, po požití alkoholických nápojů (kdy měl v krvi koncentraci alkoholu ve výši nejméně 2,10 g/kg) nezvládl řízení osobního motorového vozidla tov. zn. Fiat Punto RZ: 2M6 2058 a s tímto vozidlem sjel mimo vozovku, kde havaroval.
Stěžovatel napadl citovaný rozsudek okresního soudu odvoláním, které však bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 13. 5. 2013, č. j. 68 To 65/2013- 84 zamítnuto jako nedůvodné dle §256 trestního řádu.
Stěžovatel následně podal proti tomuto druhoinstančnímu rozhodnutí ještě dovolání, které Nejvyšší soud dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh trestního řízení před obecnými soudy. Stěžovatel opakuje, shodně s obhajobou uplatněnou v průběhu trestního stíhání, že se trestného jednání, jež je mu kladeno za vinu, nedopustil, neboť havarované vozidlo neřídil.
Stěžovatel předkládá celou řadu námitek, jež mají zpochybnit závěr o skutkovém stavu, k němuž dospěly obecné soudy. Mezi nimi stěžovatel předně uvádí, že nedošlo k řádnému ohledání místa dopravní nehody a že se obecné soudy nezabývaly podrobně možností útěku řidiče z místa nehody. Stěžovatel polemizuje se závěry, jež nalézací soud dovodil, pokud jde o povolání psovoda na místo havárie. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěry obecných soudů, jež se týkají výskytu krevních skvrn. Stěžovatel taktéž poukazuje na údajné nejasnosti ohledně poškození oken havarovaného vozidla a nenalezení klíčů a dokladů od vozidla. Stěžovatel nesouhlasí především se závěrem obecných soudů, že měl řídit havarované vozidlo, kdy tyto soudy vycházely mimo jiné i z domněnky, že při převrácení vozidla na střechu se stěžovatel mohl ocitnout na jeho zadních sedačkách, pokud nebyl připoután. Tak obecné soudy vysvětlují fakt, že stěžovatel byl na zadním sedadle vozidla posléze nalezen svědky z řad zdravotníků a dopravní policie. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel také v tom, že nebyly provedeny některé další důkazy, které obhajoba v trestním řízení navrhovala.
Stěžovatel namítá, že jeho vina tak nebyla prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, a to vzhledem k tomu, že jednotlivé důkazy nepodávají přesvědčivý a komplexní přehled o skutku tak, jak se stal, a tudíž ani závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
Výše uvedeným postupem obecných soudů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů, resp. v opomenutí zásadních důkazních návrhů, mělo dojít k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces i k porušení jeho základního práva na obhajobu dle výše citovaných článků Listiny.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90, 91 a čl. 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině tzv. podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit (srov. §125 odst. 1 trestního řádu). K tomu Ústavní soud dále uvádí, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41). Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11, 12 trestního řádu). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
V nyní projednávané věci stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá výhrady týkající se způsobu, kterým bylo před obecnými soudy vedeno dokazování. V důsledku toho tak polemizuje s verzí skutkového děje, k níž obecné soudy po provedeném dokazování dospěly.
Je třeba zdůraznit, že argumentace stěžovatele je v prvé řadě shrnutím skutkových tvrzení a reprodukcí námitek, které stěžovatel uplatňoval v rámci své obhajoby jak při hlavním líčení před nalézacím soudem, tak i následně v rámci jednotlivých opravných prostředků. Stěžovatel i v ústavní stížnosti především prosazuje svou vlastní verzi skutkového děje, tedy se snaží zpochybnit svoji účast na trestném činu, jemu kladeném za vinu, kdy tvrdí, že to nebyl on, kdo řídil havarované vozidlo.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí shledal, že stěžovatel byl po stránce důkazní usvědčen ze spáchání trestného činu způsobem, jenž odpovídá zásadám uvedeným v ustanovení §2 odst. 5, 6 a §125 trestního řádu. Již z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je dostatečně zřejmé, že k závěru o vině stěžovatele trestní soudy dospěly na základě dokazování dostatečně rozsáhlého. Ačkoliv stěžovatel opakuje, že havarované vozidlo neřídil, nalézacím soudem pečlivě hodnocené důkazy svědčí spolehlivě o jeho vině a vyvrací jeho obhajobu. Stěžovatel je ze spáchání trestného činu usvědčován svědeckými výpověďmi svědků Ďuriše, zasahujícího lékaře dr. Vetešníka, zasahujícího hasiče Petery, svědka Štuchaly a svědka Nováka. Nalézací soud v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku přesvědčivým způsobem vyložil, jaké skutečnosti vzal z provedených důkazů za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil (viz str. 6 napadeného rozsudku okresního soudu). Se závěrem nalézacího soudu o spolehlivém zjištění viny stěžovatele se po náležitém zhodnocení všech relevantních námitek stěžovatele ztotožnil i odvolací soud (str. 3 a 4 napadeného usnesení krajského soudu).
Ústavní soud je ke zrušení napadených rozhodnutí oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených článkem 36 odst. 1 Listiny.
V nyní projednávané věci Ústavní soud uzavřel, že hodnocení důkazů, k němuž ve stěžovatelově věci obecné soudy dospěly, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky požaduje, aby Ústavní soud zaujal roli další instance obecného soudnictví a v jeho věci provedené důkazy přehodnocoval. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud rozhodl, že k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dle čl. 40 odst. 3 Listiny nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu