ECLI:CZ:US:2015:2.US.3820.14.1
sp. zn. II. ÚS 3820/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KATEVO INVEST, s. r. o., se sídlem Třebusice 82, 273 41 Brandýsek, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2014, č. j. 4 Afs 97/2014-56, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č. j. 3 Af 11/2011-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí správních soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost (stěžovatelka tento rozsudek mylně označuje ve své ústavní stížnosti za usnesení, kterým byla její kasační stížnost odmítnuta), kterou stěžovatelka podala proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městskému soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 22. 12. 2010, č. j. 49/19573/2010-491, kterým bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatelky o prominutí daně z přidané hodnoty podle §55a zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění. Ministerstvo financí výrokem I. citovaného rozhodnutí neprominulo stěžovatelce daň z přidané hodnoty ve výši 29.250.020,- Kč, vyměřenou Finančním úřadem v Kladně na základě přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí 1994 a výrokem II. prominulo částku 1.075.565 Kč z penále z daně z přidané hodnoty vyměřené ve výši 1.792.607,- Kč za stejné zdaňovací období. Obsah citovaných rozhodnutí, jakož i průběh řízení před orgány veřejné moci, netřeba podrobně rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce známy.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v odůvodnění napadených rozhodnutí byla zcela opominuta podstata institutu "prominutí daně" a poukázala přitom na usnesení (které ve své ústavní stížnosti mylně označuje za nález) Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 2323/07 (U11/47 SbNU 1047). Stěžovatelka má za to, že jí prostřednictvím institutu "prominutí daně" mělo být vráceno bezdůvodné finanční plnění v podobě odvedené daně z přidané hodnoty, neboť ke zdanitelnému plnění nedošlo, jelikož mandátní smlouva, na jejímž základě mělo ke zdanitelnému plnění dojít, byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, č. j. 34 Cm 322/98-234, prohlášena za neplatnou. Tuto skutečnost však podle stěžovatelky Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud v napadených rozhodnutích dostatečně nezohlednily.
Dále stěžovatelka namítá, že v její věci zjištěný skutkový stav byl zcela nesprávně posouzen dle nepřiléhavého právního předpisu, neboť tzv. nový zákon o dani z přidané hodnoty, č. 235/2004 Sb., ve svých přechodných ustanoveních jednoznačně uvádí, že se pro uplatnění daně z přidané hodnoty za období přede dnem účinnosti zákona č. 235/2004 Sb., jakož i pro uplatnění práv s tím souvisejících a rovněž pro lhůty týkající se uplatnění těchto práv, použijí dosavadní předpisy, resp. zákon č. 588/1992 Sb.
Za účelem posouzení podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 3 Af 11/2011 a kopii rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, č. j. 34 Cm 322/1998-234.
II.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatelky na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy).
Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Správní soudy se žalobou stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k tomu, že k podání dané žaloby nebyla stěžovatelka oprávněna, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v podstatě toliko opakuje námitky, s nimiž se krajský soud a zejména v poslední instanci Nejvyšší správní soud v dostatečné míře vypořádaly a své závěry adekvátně odůvodnily. K námitce stěžovatelky, že jí měla být prostřednictvím institutu "prominutí daně" vrácena odvedená daň z přidané hodnoty, Nejvyšší správní soud v souladu se závěry Městského soudu v Praze uvádí, že prohlášení mandátní smlouvy za neplatnou rozhodnutím civilního soudu samo o sobě tento nárok nezakládá, neboť je podstatné, že na základě dané mandátní smlouvy ke zdanitelnému plnění fakticky došlo, a v této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že v její věci zjištěný skutkový stav byl zcela nesprávně posouzen dle nepřiléhavého právního předpisu, Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka již jednu ústavní stížnost, která je z hlediska této stížnostní námitky a s ní souvisejícího obsahu a vymezení rozhodné materie, v podstatě totožná s nyní posuzovanou ústavní stížností (obě ústavní stížnosti jsou i sepsány stejným advokátem), podala. O v pořadí první ústavní stížnosti již Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 3179/14, přičemž i v nyní projednávané věci považuje Ústavní soud svoje předchozí rozhodnutí, pokud jde o předmětnou stížnostní námitku, za dostatečné pro vysvětlení důvodů, proč neshledává v jednotném postupu správních soudů i v nyní napadených rozhodnutích stěžovatelkou namítaná pochybení.
Proto lze na toto předchozí rozhodnutí, vydané pod sp. zn. III. ÚS 3179/14, odkázat, neboť od závěru o zjevné neopodstatněnosti vysloveném v tomto rozhodnutí Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit (stěžovatelce rozhodovací důvody citovaného usnesení musí být zřejmé, neboť jí bylo doručeno).
Ve světle shora uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice se správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jaké jim adresovala již dříve. Ústavní soud však uvádí, že závěrům obsaženým v napadených rozhodnutích správních soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu