ECLI:CZ:US:2015:2.US.546.15.1
sp. zn. II. ÚS 546/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Vokatého, zastoupeného Mgr. Evou Durdilovou, advokátkou se sídlem Slezská 144, Praha 3, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru Trutnov ze dne 21. 10. 2014, č. j. KRPH-123411-41/TČ-2013-051081-RM, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Trutnově ze dne 17. 12. 2014, č. j. 2 ZN 515/2014-22, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru Trutnov a Okresního státního zastupitelství v Trutnově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územní odbor Trutnov (dále jen "policejní orgán") napadeným usnesením podle ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu odložila věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, jímž měla být poškozena firma, jejímž jednatelem je stěžovatel, neboť shledala, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Proti tomuto rozhodnutí brojila poškozená společnost stížností, kterou jako nedůvodnou zamítlo Okresní státní zastupitelství v Trutnově shora označeným rozhodnutím.
2. Proti těmto rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, kterou nazývá "mimořádným opravným prostředkem", a žádá jejich zrušení a vrácení trestní věci policejnímu orgánu k došetření. V ústavní stížnosti stěžovatel předkládá především argumenty a tvrzení svědčící tomu, že byl spáchán trestný čin, a že vyšetřující orgán věc posoudil formálně a nedůsledně; v čem však měl vlastně spočívat zásah do jeho základních práv a svobod (včetně toho, jaká tato práva měla být napadenými rozhodnutími porušena) nikterak blíže nekonkretizuje.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Proto se také stěžovatel mýlí, pokud označuje ústavní stížnost za "mimořádný opravný prostředek", neboť, jak plyne i ze shora řečeného, zdejší soud není další přezkumnou institucí, nýbrž je povolán pouze a jedině k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (čl. 83 Ústavy).
4. Shora popsané zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že zjevná neopodstatněnost projednávané ústavní stížnosti plyne již z jejího obsahu, neboť vedle popisu dosavadního trestního řízení a polemik stěžovatele s právními a skutkovými závěry rozhodujících orgánů neobsahuje ústavněprávně relevantní námitky, když ani neuvádí, jaká jeho základní práva měla být postupem rozhodujících orgánů porušena. Podle ustanovení §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má přitom návrh na zahájení řízení obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává. Je takto nepochybné, že zákon o Ústavním soudu nabádá stěžovatele, aby v ústavní stížnosti uvedl dostatečně konkrétní skutečnosti, o něž svou ústavní stížnost opírá, včetně toho, v čem konkrétně měl neústavní zásah do jeho základních práv spočívat nebo jaká ustanovení zákona měla být konkrétně porušena. Ústavní soud není sice vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. §34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Zároveň však ale Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění tohoto nedostatku (vady) ústavní stížnosti, neboť po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že i případné doplnění ústavní stížnosti by nemohlo nic podstatného změnit na výsledku řízení před zdejším soudem.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Dle ústavního pořádku České republiky tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud konstatoval, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014). Jakkoli v těchto případech Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, tak musí přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky tohoto ustanovení na účinné vyšetřování. Neboli požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).
7. V těchto případech Ústavní soud zároveň vždy zdůrazňoval, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatele na život zaručené čl. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015). V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku), by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného.
8. V nyní posuzovaném případě nastala druhá varianta, přičemž po prozkoumání stěžovatelem napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by vyšetřování inkriminované a stěžovatelem tvrzené trestné činnosti trpělo jakýmikoliv zjevnými vadami či excesy, takže by byl nezbytný zásah Ústavního soudu. Vyšetřující orgány postupovaly nezávisle a nestranně, efektivně a rychle a rozhodnutí policejního orgánu bylo také podrobeno kontrole ze strany státního zastupitelství (navzdory tvrzení stěžovatele, že státní zastupitelství zamítlo jeho stížnost pro nepřípustnost, z odůvodnění napadeného usnesení plyne, že státní zastupitelství věc věcně přezkoumalo). Z ústavní stížnosti se přitom nikterak nepodává, že by stěžovatel namítal porušení některého z těchto principů účinného vyšetřování, nýbrž jeho argumentace spočívá pouze na nesprávném skutkovém a právním posouzení věci, tj. výsledku vyšetřování. Jak ale plyne ze shora řečeného, v této okolnosti nelze spatřovat žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod (nehledě na to, že ani on sám v ústavní stížnosti žádné konkrétní porušení svého základního práva nenamítá). Zároveň zdejší soud zdůrazňuje, že je namístě (s ohledem na charakter tvrzené trestné činnosti) přihlížet i k tomu, že stěžovatel jako poškozený má též možnost podání občanskoprávní žaloby vůči (domnělým) pachatelům, která by měla eventuálně šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. V těchto případech je zásah Ústavního soudu opět možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů, což však ani v tomto případě nenastalo.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno rozhodujícím orgánům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu