ECLI:CZ:US:2015:2.US.671.15.1
sp. zn. II. ÚS 671/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. Janem Bouckým, advokátem, se sídlem V Tůních 1636/1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1487/2014-31 ze dne 10. 12. 2014, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 103/2014-655 ze dne 5. 6. 2014, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 1 T 190/2010-596 ze dne 27. 8. 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, a to právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 1 T 190/2010 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ byl stěžovatel uznán vinným v bodě I./1 pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), v bodě I./2 trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. z., v bodech I./3 a I./4 pokračujícím zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a v bodě I./6 přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Dále byl uznán vinným pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (viz body II./1-3). Za to byl odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Naproti tomu byl stěžovatel podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. z., jehož se měl dopustit na poškozené Pavle K. (jedná se o pseudonym) počátkem roku 2006.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině v bodě I., ve výroku o trestu a ve výroku, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby a při nezměněném výroku o vině v bodě II. a výroku o náhradě škody podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. z. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. z., pokračujícím zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl stěžovatel uznán vinným v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně a dále za přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 2 T 165/2011-813 ze dne 20. 2. 2013, stěžovatele podle §185 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 2 T 165/2011-813 ze dne 20. 2. 2013.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř., které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl odňat svému zákonnému soudci, neboť v odvolacím řízení rozhodoval v rozporu s rozvrhem práce jiný předseda senátu. Dále tvrdí, že přestože měl zájem účastnit se veřejného zasedání o odvolání dne 5. 6. 2014, bylo mu v tom zabráněno. Namítá také, že v rámci hlavního líčení byla zjevně nezákonným způsobem v rozporu s §209 odst. 1 tr. ř. vyslechnuta klíčová svědkyně - poškozená Pavla K. Vypovídala telefonicky z jiné místnosti a obhájce stěžovatele tak nemohl sledovat její bezprostřední reakce, což mělo bezpochyby vliv na způsoby možné obhajoby. Dle stěžovatele byli nezákonně vyslýcháni i svědci A. B. a V. B., když tito při hlavním líčení dne 9. 12. 2010 údajně poškozené radili, jak má vypovídat. Za nezákonný považuje i výslech znalce MUDr. Ilji Žukova, který se vyjadřoval k věrohodnosti výpovědi poškozené, přičemž pouze odkázal na vypracovaný znalecký posudek. Za zcela flagrantní porušení práva na spravedlivý proces považuje to, že mu soudy nepovolily provedení důkazů, které měly osvětlit věrohodnost výpovědi poškozené, přičemž ani nebylo rozhodnuto o jejich zamítnutí. Právo na obhajobu a spravedlivý proces mělo být porušeno také tím, že mu soud prvního stupně neposkytl právo posledního slova.
Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti a ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel namítá nesprávné a nezákonné provedení dokazování výslechem poškozené, svědků A. B. a V. B. a znalce MUDr. Žukova.
V této souvislosti je nutné poukázat na to, že soud prvního stupně rozhodoval napadeným rozsudkem již podruhé, když jeho první odsuzující rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 499/2012-509 ze dne 25. 1. 2013 v odsuzující části z procesních důvodů zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, neboť v předcházejícím řízení nebyly dodrženy všechny požadavky trestního řádu kladené na výslechy svědků. Jak však uvedl odvolací soud v napadeném rozsudku, soud prvního stupně se s požadavky kasačního rozhodnutí ve všech ohledech vypořádal a řádně vyslechl poškozenou tak, aby byly splněny podmínky ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. Z ústavního hlediska je rozhodující, že z rozsudku soudu prvního stupně jsou dostatečně zřejmé důvody, pro které soud provedl výslech poškozené bez přítomnosti stěžovatele postupem dle §209 odst. 1 tr. ř., že byla učiněna všechna vhodná opatření, aby výpověď poškozené nebyla ničím ovlivněna, a že stěžovateli bylo umožněno, aby se k ní vyjádřil a kladl poškozené dotazy. Tím bylo jeho právo na obhajobu zaručeno.
Soud se také dostatečně věnoval otázce věrohodnosti výpovědi poškozené, neboť si byl vědom skutečnosti, že v případě prokazování násilného jednání stěžovatele vůči ní jde o důkaz klíčový, který stojí proti tvrzení stěžovatele. Pokud shledal výpověď poškozené za zcela věrohodnou, lze jeho názor označit s ohledem na závěry znaleckého posudku MUDr. Ilji Žukova, který se vyjadřoval k osobnosti poškozené a její věrohodnosti, za ústavně konformní.
Stran námitky stěžovatele o nezákonně provedeném výslechu znalce, který pouze odkázal na závěry svého posudku, je vhodné poukázat na příslušný protokol o hlavním líčení, v rámci kterého byl znalec vyslechnut, a z něhož se podává, že sice v prvé řadě stvrdil závěry svého posudku, následně se však vyjádřil ke klíčové problematice posudku a především pak odpovídal na dotazy státního zástupce, obhájce a stěžovatele (viz č. l. 380 až 383 spisového materiálu). Nelze tak přisvědčit stěžovateli, že by výslech znalce byl nezákonný. K nepoužitelnosti dalších důkazů - výslechů svědků A. B. a V. B. se vyslovil odvolací soud v kasačním rozhodnutí, přičemž soud prvního stupně jeho názor v dalším řízení respektoval a k těmto důkazům v napadeném rozsudku nepřihlížel.
Soud se dostatečným způsobem zabýval i obhajobou stěžovatele a s poukazem na konkrétní důkazy vysvětlil, proč jí neuvěřil. Provedením relevantních důkazů si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Pokud nevyhověl některým návrhům obhajoby, patřičně na to procesně reagoval již v rámci hlavních líčení (viz protokoly ze dne 18. 4. 2013, č. l. 362, a ze dne 27. 8. 2013, č. l. 586 spisového materiálu). Také z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se návrhy obhajoby na doplnění dokazování zabýval i odvolací soud, přičemž vysvětlil, proč je nepovažoval za relevantní. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou konstantní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87), podle níž je ponecháno na úvaze soudu, v jakém rozsahu provede dokazování, musí však rozhodnout na základě dostatečných důkazů vedoucích ke spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.). Nelze spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům, když z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bez důvodných pochybností usoudit.
Odvolací soud se s rozsahem provedeného dokazování ztotožnil, skutková zjištění soudu prvního stupně označil za odpovídající a naprosto správná ve všech bodech rozsudku. Soudu však vytkl některé vady mající význam pro právní kvalifikaci jednání stěžovatele a tyto vady svým rozhodnutím napravil. V této souvislosti však stěžovatel žádné námitky nevznáší, když ve vztahu k odvolacímu řízení především tvrdí, že veřejné zasedání o jeho odvolání dne 5. 6. 2014 proběhlo bez jeho přítomnosti, ač měl zájem se jej účastnit. Uvedenou námitku uplatnil i v dovolání a Nejvyšší soud se jí zabýval věcně, přičemž ji neshledal důvodnou. Ústavní soud ověřil z obsahu spisu, že stěžovatel v doplnění odvolání ze dne 12. 1. 2014 žádal, aby jeho odvolání bylo projednáno v jeho nepřítomnosti, za účasti obhájce, k němuž má důvěru, a že na základě výzvy odvolacího soudu toto přání v přípisu ze dne 12. 1. 2014 zopakoval (viz č. l. 648 spisového materiálu). Pokud odvolací soud z jeho projevu vůle vyjádřeného v obou podáních vyvodil, že se výslovně vzdal práva účasti u veřejného zasedání o odvolání, z pohledu ústavního nelze jeho závěru, který je podložen zjištěními ze spisu, nic vytknout. Stěžovatel proto nemůže nyní odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že jednal bez jeho účasti, pouze za přítomnosti obhájce.
Za důvodnou nelze považovat ani další námitku stěžovatele, že byl odňat svému zákonnému soudci, když v odvolacím řízení rozhodoval v rozporu s rozvrhem práce jiný předseda senátu, tedy Mgr. Eva Rejchrtová namísto JUDr. Heleny Urválkové. Z rozvrhu práce Krajského soudu v Praze na rok 2014 se totiž podává, že předsedkyní senátu 11 To, jemuž byla trestní věc stěžovatele přidělena k rozhodnutí o odvolání, je JUDr. Helena Urválková a zastupující předsedkyní senátu je Mgr. Eva Rejchrtová. Ta byla i členkou senátu, který vydal zrušující rozhodnutí. Na změnu v obsazení senátu dle rozvrhu práce byl ostatně obhájce stěžovatele u veřejného zasedání dne 5. 6. 2014 upozorněn (viz protokol č. l. 650 spisového materiálu) a žádné připomínky k tomu nevznesl.
Ústavní soud sice musí přisvědčit stěžovateli v tom, že se soudy odvolací i dovolací opomněly vypořádat s jeho námitkou, že mu nebylo přiznáno právo posledního slova dle §217 tr. ř., tedy pochybení spočívající v tom, že soud prvního stupně spojil závěrečnou řeč stěžovatele i poslední slovo do jednoho projevu stěžovatele (viz č. l. 587 a 588 spisového materiálu) však nedosahuje takové intenzity, aby mělo významnější vliv na řádné objasnění věci nebo na právo obhajoby stěžovatele. Rozhodující je, že poté, kdy státní zástupce i obhájce stěžovatele přednesli závěrečné návrhy, a bezprostředně před tím, než senát odešel k závěrečné poradě, bylo stěžovateli umožněno, aby uplatnil vlastní obhajobu ve směrech, které považoval za důležité, a naposledy tak ovlivnil ve svůj prospěch úvahy soudu těsně před jeho rozhodováním (čehož také stěžovatel náležitě využil), a že během tohoto jeho projevu, který nebyl nijak přerušen, mu již nebyly ze strany soudu ani nikým jiným kladeny žádné otázky. Rozhodování soudu tak již nebylo reálně ovlivněno jiným proslovem.
Stěžovatelova argumentace tedy Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny či další tvrzená práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny a čl. 6 Úmluvy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci ani flagrantní porušení příslušných procesních ustanovení (k takovému závěru nedospěl ani dovolací soud, který řešil některé námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti), je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu