ECLI:CZ:US:2015:2.US.699.15.1
sp. zn. II. ÚS 699/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů nezletilé B. D. a nezletilého O. D., zastoupených matkou R. D., zastoupenou Mgr. Pavlou Rajmanovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 25. 11. 2014, č. j. 23 Co 425/2014-806, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1, v článku 32 odst. 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že odvolací soud pochybil, když při stanovení výše vyživovací povinnosti nepřihlédl k připravenosti otce nezletilých B. D. a O. D.(dále jen "nezletilí"), jak ji konstatoval při jednání soudu dne 18. 11. 2014, akceptovat výši výživného do budoucna v částce 5 000 Kč na oba nezletilé. Postup, při kterém odvolací soud takový postoj otce nezletilých (dále také jen "otec") nerespektoval a stanovil otci výživné v částce nižší, zasáhl dle stěžovatelů do práv nezletilých na rodičovskou výchovu a péči ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny. Stěžovatelé mají za to, že je věcí otce nezletilých, že je ochoten omezit svou životní úroveň i pod hranici jinak stanovenou zákonnými kritérii. Další námitky stěžovatelů směřují do výroku o nákladech řízení, který pokládají za překvapivý, neboť soud prvního stupně uložil otci nezletilých povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 26 598 Kč, matce nezletilých (dále také jen "matka") ve výši 13 000 Kč. Odvolací soud však k úhradě nákladů státu zavázal otce i matku nezletilých stejným dílem. Jeho rozhodnutí je proto překvapivé a tudíž protiústavní. Své rozhodnutí zavázat matku k úhradě jedné poloviny nákladů navíc odvolací soud odůvodnil tak, že matka byla nespokojena se závěry zpracovaných znaleckých posudků a trvala na tom, aby jejich závěry byly revidovány či doplňovány. Tento závěr je však nesprávný a nemá žádnou oporu v obsahu spisu, neboť to byl otec, kdo byl opakovaně nespokojen s výsledky znaleckého zkoumání, v průběhu řízení vznášel četné námitky k osobě znalce i kvalitě jeho práce a trval na vypracování revizního znaleckého posudku. Matka nezletilých dále namítá, že krajský soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces tím, že jí vůbec uložil povinnost k náhradě nákladů řízení státu, a domnívá se, že v řízeních péče o nezletilé by soud měl ukládat povinnost k náhradě nákladů řízení státu jen ve zcela mimořádných případech, zejména tam, kde lze dovodit přímý osobní zájem rodiče na určitém výsledku řízení.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 19 P 93/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 4. 2014, č. j. 19 P 93/2011-718, byly nezletilé děti B. a O. svěřeny pro dobu před rozvodem manželství rodičů do péče matky (výrok I.), soud otci uložil povinnost platit výživné od 1. 4. 2010 pro nezletilou B. ve výši 3 000 Kč měsíčně a pro nezletilého O. ve výši 2 000 Kč měsíčně, vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok II.), dlužné výživné za dobu od 1. 4. 2010 do 30. 4. 2014 ve výši 8 000 Kč pro nezletilou B. a ve výši 8 000 Kč pro nezletilého O. uložil otci zaplatit k rukám matky nezletilých do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), otci uložil povinnost platit výživné pro nezletilou B. ve výši 3 000 Kč měsíčně vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky, počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů s tím, že tímto se mění výrok o výživném pro nezletilou B. dle rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, č. j. Nc 489/2012-19, z 18. 12. 2003 (výrok IV.), nezletilého O. svěřil pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče matky (výrok V.), otci uložil povinnost platit výživné pro nezletilého O. ve výši 2 000 Kč měsíčně vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů (výrok VI.), otci uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení státu za řízení před Okresním soudem v Hradci Králové ve výši 8 104 Kč (výrok VII.), České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 8 103 Kč (výrok VIII.), oběma rodičům uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení před Okresním soudem v Pardubicích, a to otci ve výši 26 598 Kč a matce ve výši 13 000 Kč na účet Okresního soudu v Pardubicích (výroky IX. -X.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok XI.). Rozhodnutí soudu prvního stupně napadla matka nezletilých odvoláním, na základě kterého Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že otec je povinen platit výživné v období od 1. 4. 2010 do 14. 7. 2010 pro nezletilou B. ve výši 3 200 Kč, pro nezletilého O. ve výši 1 800 Kč, v období od 15. 7. 2010 do 10. 4. 2011 pro nezletilou B. ve výši 2 600 Kč, pro nezletilého O. 1 500 Kč, v období od 11. 4. 2011 do 29. 7. 2011 pro nezletilou B. ve výši 3 200 Kč, pro nezletilého O. 1 800 Kč a dále v období od 30. 7. 2011 do budoucna pro nezletilou B. 2 400 Kč a pro nezletilého O. 1400 Kč, vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilých. Otec je povinen platit výživné pro nezletilou B. ve výši 2 400 Kč měsíčně vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilé, počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů. Tím se mění ve výroku o výživném pro nezletilou B. pro dobu po rozvodu manželství rodičů rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 18. 2. 2003, č. j. Nc 489/2002-19. Otec je povinen platit výživné pro nezletilého O. ve výši 1 400 Kč měsíčně vždy do každého 10. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilého, počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů (vše výrok I.). Odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů za řízení před soudem prvého stupně ani za odvolací řízení (výrok II.). Matka i otec jsou povinni nahradit České republice náklady řízení státu, a to každý z nich ve výši 27 902,50 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok III).
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Soud prvního stupně jak pro období před rozvodem, tak pro období po rozvodu stanovil výši výživného pro nezletilou B. ve výši 3 000 Kč a pro nezletilého O. 2 000 Kč s tím, že důvodem ke korekci takto předběžným opatřením stanoveného výživného není ani narození dvou dalších dětí otci z nového partnerského vztahu. Soud zde vycházel ze skutečnosti, že potřeby dětí se postupně zvyšovaly a otec jistě rozšíření rodiny dobře zvážil s ohledem na své osobní výdělkové poměry. Ve vztahu k dlužnému výživnému měl soud prvého stupně za to, že až do konce roku 2012 otec řádně plnil svoji vyživovací povinnost, dluh tedy vznikl za celkem 16 měsíců po 500 Kč u každého dítěte, tedy pro každé dítě ve výši 8 000 Kč. Výroky týkající se nákladů státu okresní soud odůvodnil tím, že oddělil náklady vzniklé za dobu řízení před Okresním soudem v Hradci Králové a posléze v řízení před Okresním soudem v Pardubicích. Pokud jde o náklady řízení před Okresním soudem v Pardubicích, jednu třetinu k úhradě uložil soud prvního stupně matce a dvě třetiny otci se zdůvodněním, že to byl otec, který procesním postupem zavinil vznik zvýšených nákladů za znalecké dokazování.
7. Odvolací soud, pokud jde o změněný počet vyživovacích povinností, kdy se otci v průběhu řízení narodily dvě dcery, G. a A, a otci tak od tohoto okamžiku přibyly dvě vyživovací povinnosti a další vyživovací povinnost, byť částečnou, měl otec k matce těchto dětí, nesdílel závěr soudu prvého stupně o tom, že by se tyto skutečnosti neměly promítnout do výše výživného otce a že nárůst počtu vyživovaných osob může být kompenzován zvyšujícími se potřebami obou dětí (B. a O.). Odvolací soud tak přistoupil k tomu, že změnil rozsudek soudu prvého stupně a změnil výši výživného ze strany otce pro obě děti podle období, jak docházelo ke změnám v počtu vyživovaných osob. Ohledně nákladů řízení státu nebylo možné dle názoru odvolacího soudu označit žádného z účastníků za takového, který by v převážné míře jen sám nesl odpovědnost za vzniklé náklady, a proto odvolací soud každého z účastníků zavázal k povinnosti zaplatit jednu polovinu z těchto nákladů. Soud přitom vyšel z toho, že to byla matka, která v průběhu řízení nebyla spokojena se závěry zpracovávaných znaleckých posudků a trvala na tom, aby závěry byly revidovány či doplňovány, současně i otec, který nepředložil všechny relevantní podklady, nese svůj díl odpovědnosti za vzniklé náklady.
8. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že v rodinně-právních záležitostech upravených zákonem o rodině (platným do 31. 12. 2013), resp. v občanském zákoníku, přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že v těchto věcech je třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, před ochranou práv jednotlivce. Plnění vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým dětem je základní povinnosti plynoucí z rodičovství (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1916/10 ze dne 23. 11. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 3535/13 ze dne 10. 12. 2013). Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v řečených případech poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje jen na posouzení toho, zda se v napadeném rozhodnutí nejedná o extrémní vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K protiústavnímu postupu však v předmětné věci nedošlo; naopak je možno konstatovat, že odvolací soud rozsudek o výživném dostatečně a přiléhavě odůvodnil, přičemž se při řešení otázky přiměřenosti výše stanoveného výživného řádně zabýval jak příjmy otce, tak i současně zvyšujícími se potřebami obou nezletilých dětí, přičemž musel zohlednit také skutečnost, že otec má další dvě vyživovací povinnosti k dětem a částečnou vyživovací povinnost k jejich matce. Rozhodnutí odvolací instance je tedy odůvodněno přezkoumatelným způsobem, nerozporným s ústavními kautelami.
9. Pokud stěžovatelé namítají, že otec nezletilých dětí před odvolacím soudem vyjádřil svou připravenost platit na výživném částku měsíčně 5 000 Kč, a odvolací soud mu v tomto jeho záměru "bránil", když stanovil svým rozsudkem na výživném částku nižší, nemůže této jejich námitce Ústavní soud přisvědčit. Předně je třeba uvést na pravou míru, že, jak vyplývá z obsahu spisu, otec při jednání dne 18. 11. 2014 uvedl, že akceptuje výši výživného do budoucna v celkové výši 5 000 Kč s tím, že matka již nebude požadovat žádné dlužné výživné. Dle protokolu z jednání před odvolacím soudem z uvedeného dne vyplývá, že matka souhlasí s celkovým výživným v částce 5 000 Kč, avšak trvá na doplacení dlužného výživného. Takové řešení zástupce otce odmítl.
10. Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že rodičům nezletilých byla vícekrát v průběhu řízení dána příležitost k tomu, aby uzavřeli dohodu o úpravě poměrů svých společných dětí pro dobu po rozvodu, ti však této možnosti nevyužili. Za takové situace, kdy s ohledem na postoj účastníků výživné stanovil svým konstitutivním rozhodnutím soud, nemá tvrzení stěžovatelky o ochotě otce nezletilých platit tu či onu částku, žádnou relevanci. Soud při rozhodování o výživném vycházel ze zákonných hledisek uvedených v ustanovení §910 až §923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, která představují relevantní hmotněprávní oporu pro rozhodnutí. Za takové situace není soud představou účastníka řízení o výši jeho vyživovací povinnosti vázán, ostatně není nijak vyloučeno, že i při schvalování dohody soud dojde k závěru, že navrhovaný obsah dohody není v souladu se zájmem dítěte, a takovou dohodu neschválí. Jak však bylo výše uvedeno, v projednávané věci otec vázal svůj návrh na placení výživného ve výši celkem 5 000 Kč na požadavek, že nebude hradit dlužné výživné, s čímž nesouhlasili stěžovatelé.
11. Pokud stěžovatelka nesouhlasí s výší nákladů řízení, jak jí byly uloženy odvolacím soudem, Ústavní soud připomíná, že z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně.
12. Z tohoto pohledu je nutno přistupovat i k námitce překvapivosti výroku o nákladech řízení napadeného rozsudku, kdy odvolací soud neposoudil otázku nákladů řízení vzniklých České republice shodně jako soud prvního stupně. Jednalo se o posouzení otázky, kdo z účastníků nesl v převážné míře odpovědnost za vzniklé náklady, přičemž soud prvního stupně dospěl k závěru o povinnosti matky uhradit jednu třetinu nákladů, a otce dvě třetiny nákladů, zatímco soud odvolací uložil účastníkům tuto povinnost každému jednou polovinou. Jakkoli Ústavní soud souhlasí se stěžovateli v tom, že závěr odvolacího soudu, že to byla matka, která v průběhu řízení nebyla spokojena se závěry zpracovávaných znaleckých posudků a trvala na tom, aby závěry byly revidovány či doplňovány, neodpovídá obsahu spisu, není tento nedostatek odůvodnění sám o sobě důvodem pro zrušení výroku III. o nákladech řízení napadeného rozhodnutí. Odvolací soud totiž vzal v úvahu též liknavý procesní postup otce a konstatoval, že oba účastníci nesou odpovědnost za vzniklé náklady. S ohledem na skutečnost, kdy znalecký posudek byl soudem zadán k prokázání tvrzení obou účastníků, zejména však matky, která tvrdila, že skutečné příjmy otce jsou jiné, než vyplývají z jím předložených listinných důkazů, je sporný poměr nákladů určený k placení matce a otci, tedy zda by měl být tento poměr jedna ku dvěma, jak dovodil ve prospěch matky soud prvního stupně, či jedna ku jedné, jak rozhodl odvolací soud. Takový závěr obecných soudů je však otázkou aplikace podústavního práva, která, jak bylo shora uvedeno, není předmětem přezkumu Ústavního soudu, a to tím spíše, jedná-li se o otázku nákladů řízení.
13. Pokud stěžovatelé namítají, že jim jde z hlediska nákladů řízení k tíži jejich procesní aktivita, a tvrdí, že pro účastníky je výhodnější být v řízení pasivní, a vyhnout se tak státu vzniklým nákladům řízení, poukazuje Ústavní soud na zákonnou povinnost účastníka tvrdit rozhodné skutečnosti [§101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] a označit na jejich podporu důkazy [§101 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. To platí i pro řízení sporné, například o úpravu výchovy a výživy nezletilého, nic na tom přitom nemění skutečnost, že ve smyslu §127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření, či ustanoví znalce. Nelze tedy přisvědčit názoru stěžovatelů, že v nesporném řízení nenesou odpovědnost za řádné zjištění skutkového stavu účastníci, nýbrž stát, a že dokazování není prováděno v zájmu rodičů, ale v zájmu dítěte. Ústavní soud naopak konstatuje, že náklady znalečného i v nesporném řízení vznikají v souvislosti s uplatněním práva účastníků, tedy v jejich zájmu, a je tedy logicky dána jejich povinnost je zaplatit. I kdyby tedy účastníci důkaz znaleckým posudkem nenavrhovali, byl nepochybně proveden v zájmu jich obou, neboť jím měla být potvrzena či vyvrácena jejich tvrzení.
14. K námitce stěžovatelů, že krajský soud zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces, když toleroval postup soudem ustanoveného opatrovníka, který v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím ve prospěch nezletilých nijak aktivně nevystupoval, upozorňuje Ústavní soud, že stěžovatelé měli tuto námitku předestřít již v odvolání, případně podat stížnost na postup opatrovníka přímo u dotčeného soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy). Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost představuje v této souvislosti prostředek ultima ratio, procesní mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
15. Stěžovatelkou namítanou nečinností ustanoveného opatrovníka se tedy Ústavní soud nezabýval, neboť je pochybením stěžovatelky, že v důsledku jejího nesprávného procesního postupu, kdy námitku v tomto smyslu neuplatnila v odvolání, ani později v průběhu řízení před odvolacím soudem, nemohla být tato námitka odvolacím soudem projednána a jako taková je tedy vyloučena s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z přezkumu Ústavním soudem. To platí i pro námitku stěžovatelů, že za situace, kdy ustanovený opatrovník řádně nehájil jejich zájmy, nebyli v řízení nezletilí slyšeni. Také tato námitka se poprvé objevuje až v řízení před Ústavním soudem.
16. Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci postupovaly obecné soudy v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem. Z obsahu vyžádaného spisu i z odůvodnění napadeného rozhodnutí taktéž plyne, že obecné soudy respektovaly obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení a provedly i rozsáhlé důkazní řízení. Proto nelze mít za to, že by došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces, či jiných stěžovateli namítaných práv.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti
účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu