ECLI:CZ:US:2015:2.US.801.14.1
sp. zn. II. ÚS 801/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Filipa Opatřila, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60 (doručovací adresa: Přerov, nám. T. G. M. 11), směřující proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaného Okresním soudem v Olomouci dne 13. 1. 2014 pod č. j. 0 Nt 2457/2014-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá Ústavní soud o zrušení v záhlaví označeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, neboť jím měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a její příloh vyplývá, že na základě návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vydal soudce Okresního soudu v Olomouci JUDr. Michal Jelínek shora identifikovaný příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků - v daném případě pobočky Advokátní kanceláře Brož, Sokol, Novák s. r. o. v Přerově. Prohlídka těchto prostor byla následně dne 14. 1. 2014 provedena pracovníky Policie České republiky, Útvaru odhalování organizovaného zločinu, a to za účasti ustanoveného zástupce České advokátní komory (dále jen "ČAK") a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Při prohlídce byly zajištěny elektronické nosiče dat, které byly zabezpečeny přítomným zástupcem ČAK. Soudkyně Okresního soudu v Olomouci následně podala návrh na nahrazení souhlasu zástupce ČAK. O tomto návrhu bylo rozhodováno soudcem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jenž posléze vyrozuměl ČAK, že k návrhu nepřihlíží, jelikož byl podán někým, kdo k návrhu není oprávněn, a že tento návrh neobsahuje všechny náležitosti, je neurčitý a nesrozumitelný. ČAK proto zajištěné nosiče dat vydala zpět stěžovateli (pročež se stěžovatel nedomáhá zákazu porušování svých práv, ale jen zrušení napadeného příkazu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadený příkaz byl vydán v rozporu s principy garantovanými výše uvedenými ustanoveními ústavního pořádku, a to mj. proto, že podezření orgánů činných v trestním řízení, že se měl nějakým způsobem podílet na vynášení písemností vytvořených klientem z vazební věznice, bylo odvozeno pouze z písemných poznámek tohoto vazebně stíhaného klienta, respektive z tzv. analytické zprávy vytvořené policejním orgánem; tato analytická zpráva nicméně představuje pouze komentovaný přepis písemností zajištěných na cele stěžovatelova klienta. Obecnému soudu je dle názoru stěžovatele třeba vytknout především to, že při zvažování, zda vydá napadený příkaz, vycházel toliko z předmětné analytické zprávy, respektive dvou úředních záznamů. Okresní soud tak bez jakékoliv faktické přezkumné činnosti zcela převzal komentáře policejního orgánu, o jejich obsah posléze opřel odůvodnění napadeného příkazu, a tedy vyšel pouze ze subjektivních, zkreslených a v určitém ohledu i nepravdivých komentářů policejního orgánu, čímž ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 336/06 (N 56/44 SbNU 719) zcela rezignoval na pravomoc obecného soudu jako takovou (text návrhu a na jeho základě vydaného napadeného příkazu je totiž dle stěžovatele v podstatě totožný).
Nadto stěžovatel s odkazem na rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Roquette Fréres SA vs. Komise Evropských společenství (ze dne 22. 10. 2002, C-94/00) připomíná, že podle příkazu mělo být cílem prohlídky nalezení i následujících věcí: účetní doklady, doklady o odběru lihu, účelově vytvořené daňové doklady, finanční prostředky související s trestnou činností či dokonce zbraně (v této souvislosti nadto stěžovatel namítá přílišnou obecnost vymezení hledaných věcí). Pokud by přitom účelem provedených prohlídek skutečně mělo být pátrání po účelově vytvořených dokladech či snad dokonce zbraních, muselo by podezření, že v advokátní kanceláři stěžovatele se takové věci mohou nacházet, mít alespoň elementární podklad ve skutkových zjištěních (a k tomuto by musely být předloženy relevantní důkazy a indicie); nic takového však dle stěžovatele ze skutkových zjištění nevyplývá. Stěžovatel se proto domnívá, že pravým účelem prohlídky nebyly výše uvedené věci, nýbrž spíše snaha jej zastrašit a dehonestovat obhajobu jeho klienta jako takovou.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou zcela mimořádných situací, kdy je např. současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) a sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221)], za nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další]. Ústavní soud se proto cítí být povolán korigovat toliko "nejextrémnější excesy", jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05).
V rámci přezkumu (s limity naznačenými v předchozím odstavci) ústavní stížností napadeného příkazu, se proto Ústavní soud omezuje na otázku, zda v dané věci byly splněny veškeré zákonné podmínky pro nařízení prohlídky a zda soud vydání příkazů dostatečně a zřetelně (přezkoumatelně) odůvodnil. V této souvislosti je přitom třeba mít na zřeteli, že ustanovení §82 a násl. a ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; klíčové pojmy (viz jmenovitě pojmy "důvodnost podezření" obsažený v §82 odst. 1 trestního řádu a "úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu") totiž zpravidla nelze vyložit zcela abstraktně v tom smyslu, aby bylo naplnění těchto pojmů v každém jednotlivém případě objektivně verifikovatelné, respektive aby byly dané skutkové okolnosti vždy a zcela objektivně subsumovatelné pod tyto relativně neurčité právní pojmy. Obecně proto platí, že posouzení konkrétních okolností případu s ohledem na (dosud) učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, a totéž platí i o hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §82 a násl. a §160 odst. 4 trestního řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, možnosti zásahu Ústavního soudu do této působnosti obecných soudů jsou zúženy pouze na situace, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení postupuje způsobem obsahujícím zjevné prvky svévole či libovůle.
Naznačené ústavněprávní deficity Ústavní soud v napadených příkazech neshledává, jelikož má za to, že napadené příkazy byly vydány ze zákonem předvídaných důvodů, a současně byly řádně (přezkoumatelně) odůvodněny.
Ve shodě s odůvodněním usnesení, jímž byla odmítnuta souběžně podaná ústavní stížnost stěžovatele, vedená pod sp. zn. I. ÚS 802/14, druhý senát Ústavního soudu konstatuje, že by mohl "na ochranu základních práv prohlídkou dotčené osoby zasáhnout toliko v případě zjevného excesu v odůvodnění předmětného příkazu; tedy např. v situaci, kdy je z příkazu zjevné, že se soud poměřováním dotčených zájmů vůbec nezabýval nebo jeho úvahy postrádají racionálnost. K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Naopak sám stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že zásahu do jeho práv již bylo obecnými soudy zamezeno."
Ústavní soud se navíc neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že návrh státního zástupce byl ve věci rozhodujícím soudcem toliko "překopírován"; skutečnost, že se řada formulací návrhu a příkazu - byť i ve větším rozsahu - shoduje, bez dalšího nezakládá - u tohoto typu rozhodnutí - protiústavnost napadeného příkazu. Odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 336/06 (jímž byla konstatována protiústavnost rozhodnutí, na jehož základě byla vzata tamní stěžovatelka do vazby) proto v kontextu rozhodných okolností projednávané věci není případný.
Přisvědčit pak nelze stěžovateli ani v námitce, že nebyly dostatečně konkretizovány věci, kvůli kterým se prohlídka nařizuje. V této souvislosti stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle ust. §78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle ust. §85 odst. 3 ve spojení s ust. §79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."
Pro úplnost lze konečně připomenout, že předmět řízení o ústavní stížnosti nemá žádnou relevantní vazbu na právo Evropské unie (nespadá pod působnost unijního práva), stěžovatelův odkaz na rozsudek Evropského soudního dvora ve věci Roquette Fréres SA vs. Komise Evropských společenství proto není možné považovat za případný.
Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu