ECLI:CZ:US:2015:2.US.972.15.1
sp. zn. II. ÚS 972/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Oblastní nemocnice Kladno, a. s., nemocnice Středočeského kraje, adresa Vančurova 1548, 272 59 Kladno, zastoupené JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem, se sídlem Vodičkova 699/28, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2014, č. j. 1 Cmo 248/2013-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. února 2014, č. j. 1 Cmo 248/2013-155, změnil původně vyhovující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2013, č. j. 26 Cm 201/2010-119, tak, že žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím, zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení za řízení před soudy obou stupňů. Žalovaná částka představovala smluvní pokutu za nedodržení povinnosti žalované sjednané ve Smlouvě o prodeji části podniku (nemocnice) ze dne 19. června 2007 (dále též "smlouva") spočívající zejména v udržení rozsahu zdravotní péče. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil odvolací soud závazek žalované dohodnutý ve smlouvě jako ujednání neurčité a tudíž neplatné [viz §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Podle odvolacího soudu z obsahu relevantního ujednání nevyplývá, za jakých podmínek dochází k nenaplnění požadavku na určení způsobu a rozsahu poskytování zdravotní péče, přičemž tuto neurčitost nelze odstranit ani aplikací výkladových pravidel právních úkonů obsažených v §35 odst. 2 obč. zák. a §266 odst. 1 až 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2015, č. j. 32 Cdo 3115/2014-180, odmítnuto, neboť dovolatelka v něm řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, které spatřuje v tom, že Vrchní soud v Praze vydal překvapivé rozhodnutí, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, aniž by na změnu náhledu na věc účastníky řízení upozornil. K věci samé stěžovatelka uvádí, že text smlouvy o prodeji části podniku včetně ujednání o smluvní pokutě, resp. ujednání o povinnostech žalované, byl pro obě strany srozumitelný a nikdo jej nerozporoval, přičemž neurčitost smluvního ujednání nenamítala v průběhu řízení ani žalovaná. Určitost daného ujednání byla navíc potvrzena i v dokumentu nazvaném "Záměr uchazeče..." vytvořeném žalovanou, v němž byl jednoznačně vyjádřen zájem žalované na zachování dohodnutého rozsahu zdravotní péče (zejména se jednalo o udržení funkčního interního chirurgického oddělení a zachování dostupné akutní lůžkové péče v oborech interny a chirurgie). Ohledně výkladu textu smlouvy poukázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06, podle něhož by soudy při výkladu jednotlivých ujednání měly postupovat nanejvýš citlivě a obezřetně a v co největší míře ctít autonomní vůli smluvních subjektů. V souvislosti s předvídatelností rozhodnutí poukazuje stěžovatelka i na nález Ústavního soudu ze dne 15. března 2010 sp. zn. I. ÚS 2502/09, resp. na nález ze dne 22. května 2013 sp. zn. I. ÚS 3844/12, podle nichž je překvapivost rozhodnutí založena tím, že rozsudek soud postavil na zcela novém názoru, který je odlišný od rozsudku soudu prvního stupně. Pokud by odvolací soud seznámil stěžovatelku s odlišným náhledem na věc, nepochybně by upravila svoje tvrzení a předložila další důkazy.
III.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Úkolem Ústavního soudu je tedy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a v rámci něho pak porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé, neboť odvolací soud se odchýlil od právních závěrů učiněných soudem prvního stupně, neumožnil stěžovatelce reagovat na změněný právní názor a neumožnil jí tak v souvislosti s tím navrhovat další důkazy.
7. K tomu Ústavní soud uvádí, že tzv. překvapivé rozhodnutí, za něž stěžovatelka označuje rozhodnutí odvolacího soudu, je obvykle spojováno se situací, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí posoudí po právní stránce odlišně a svůj právní názor založí na důkazu provedeném teprve v odvolacím řízení, ke kterému neměla stěžovatelka možnost se vyjádřit - srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. ledna 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), ze dne 11. prosince 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381) nebo ze dne 24. září 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další. Takovým postupem není též dodržena zásada dvojinstančnosti řízení. V projednávané věci ovšem odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak na rozdíl od něj posoudil věc po právní stránce jinak. Tím se současně stávající věc odlišuje od situace vymezené v ústavní stížnosti citovaných nálezech, kde Ústavní soud dovodil, že odvolací soud neměl pro změnu právního názoru dostatečnou oporu ve skutkovém zjištění. Další specifikum stávající věci spočívá v tom, že nárok na smluvní pokutu byl zamítnut z důvodu absolutní neplatnosti smluvního ujednání pro jeho neurčitost, k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu účastníků. Z toho plyne, že soud, ať již prvostupňový nebo odvolací, může absolutní neplatnost posoudit nad rámec tvrzení a důkazů předložených účastníky sporu, a proto jeho poučovací povinnost o odlišném právním posouzení věci je třeba v tomto směru posuzovat daleko mírněji. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud při změně napadeného rozhodnutí nepřesáhl meze své pravomoci vymezené aplikovaným §220 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a jeho rozhodnutí tudíž nelze kvalifikovat jako překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Nezopakování dokazování odvolacím soudem by bylo pochybením pouze tehdy, pokud by odvolací soud z důkazů provedených toliko před soudem prvního stupně vyvodil jiné skutkové (nikoli tedy právní) závěry (viz §213 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud uzavírá, že ve světle shora naznačených úvah o překvapivosti soudního rozhodnutí nelze v takovém postupu odvolacího soudu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž nejde o situaci, kdy by odvolací soud zcela nepředvídatelně zaujal odlišný právní názor na sporný případ a posuzoval jej podle jiné právní úpravy. Pouze tím, že odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (tedy ze stavu, který vyšel v řízení najevo) vyvodil jiné právní závěry, proto nemohlo dojít k porušení stěžovatelkou tvrzených práv zaručených Listinou.
8. Pokud stěžovatelka brojila proti posouzení určitosti či neurčitosti smluvního ujednání odvolacím soudem, je třeba připomenout, že hodnocení důkazů (kam bezpochyby spadá i výklad smluvních ujednání) je výlučnou záležitostí obecných soudů, do něhož Ústavní soud zásadně nezasahuje. Zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. vyplývá přitom z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. V dané věci odvolací soud posoudil jako neurčité ustanovení smlouvy o prodeji části podniku stanovující povinnost žalovaného zachovat určitý rozsah zdravotní péče. K tomu při jednání v odvolacím řízení mj. i zopakoval důkaz uvedenou smlouvou (viz protokol z jednání dne 18. února 2014, č. l. 143 vyžádaného spisu). Ani v tomto postupu nelze tedy spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
9. Pokud stěžovatelka zmiňovala absenci poučení o změně právního náhledu na věc, Ústavní soud poukazuje na to, že smyslem poučovací povinnosti je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž byl poučen, že takové břemeno má [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2809/09 ze dne 18. března 2010 (N 59/56 SbNU 631), nález sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. října 2006 (N 177/43 SbNU 31)]. Ukáže-li se tedy v průběhu řízení, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je vylíčil neúplně, případně pokud je soud přesvědčen, že věc může být posouzena po právní stránce odlišně a je zapotřebí doplnit důkazy, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil. Tato situace však nenastala, neboť stěžovatelka neměla ve sporu neúspěch z toho důvodu, že by neunesla břemeno tvrzení či břemeno důkazní, nýbrž pro odlišný právní náhled odvolacího soudu na věc, pro který si ovšem odvolací soud opatřil dostatečná skutková zjištění a nikterak nebylo zapotřebí dokazování doplňovat.
10. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu