ECLI:CZ:US:2015:3.US.1002.14.1
sp. zn. III. ÚS 1002/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti: A) PhDr. Vlasty Noshiro-Čihákové a B) Ing. Jiřího Bystroně, zastoupených JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem Přemyslovská 11/2346, 130 00 Praha 3 - Vinohrady proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. prosince 2013 č. j. 32 Cdo 2556/2012-91 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2012 č. j. 30 Co 33/2012-69, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a za účasti České pojišťovny, a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé ústavní stížností napadají v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle názoru stěžovatelů se oba ve věci rozhodující soudu dopustily "ústavně nekonformní interpretace zákona o pojistné smlouvě a nerespektovaly postavení stěžovatelů jako spotřebitelů v pojistném vztahu". Soudní řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, prý nerespektovala princip rovnosti účastníků řízení.
Ke skutkové stránce projednávané věci stěžovatelé uvádějí, že se žalobou domáhali proti žalované České pojišťovně, a. s. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 110 000,- Kč s příslušenstvím jako plnění z pojistné smlouvy v důsledku škodní události na nemovitosti v jejich spoluvlastnictví. Žalované částky se domáhali po žalované pojišťovně z titulu pojistné smlouvy, která kryla rizika ze škodní události týkající se jejich nemovitosti a to v rozsahu minimálně nákladů nezbytných na odstranění škodní události. Odvolacímu soudu stěžovatelé vytýkají, že změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl celou žalobu, i když prvostupňový soud rozhodl pouze o základu žalobního nároku a tím prý zkrátil stěžovatele na jejich právu na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Ze strany obou obecných soudů a soudu dovolacího došlo údajně k nesprávnému posouzení stěžovateli namítaného konkludentního obnovení pojistné smlouvy v režim zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a to způsobem, který odporuje principům právního státu, přičemž takový výklad se příčí smyslu a účelu výše zmíněného zákona. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem, že původní pojistná smlouva, uzavřená ještě s Českou pojišťovnou, státním podnikem, zanikla v důsledku změny majitele pojištěné nemovitosti a namítají, že k takové změně došlo jen v případě jedné ideální poloviny nemovitosti, neboť druhá ideální polovina nemovitosti byla ve spoluvlastnictví stěžovatelky, jako manželky stěžovatele ad B) návrhu. Za nesprávný považují stěžovatelé rovněž závěr, že po zániku pojistné smlouvy již nemohlo dojít k jejímu obnovení, jak to předjímá ustanovení §6 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě. Takový právní názor údajně popírá podstatu ustanovení §6 odst. 2 citovaného zákona. Stejně je prý nesprávné tvrzení, že předpis pojistného, který jim byl pravidelně zasílán ode dne účinnosti zákona č. 37/2004 Sb., nebyl návrhem na uzavření pojistné smlouvy podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě.
Stěžovatelé dále namítají, že obecné soudy nesprávně posoudily i postavení stěžovatelů jako účastníků pojistné smlouvy, jestliže jim upřely výhody spojené s kategorií tzv. spotřebitelských smluv, neboť s účinností od 31. 12. 2001 bylo ustanovení §261 obchodního zákoníku novelou provedenou zákonem č. 501/2001 Sb. doplněno o odstavec sedmý, podle něhož se pojistné smlouvy řídí občanským zákoníkem a zvláštními zákony. Tento zákon byl sice nálezem Ústavního soudu, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 476/2002 Sb. s účinností od 1. 4. 2003 zrušen, ale téhož dne nabyl činnosti zákon č. 88/2003 Sb., který doplnil ustanovení §261 obchodního zákoníku o sedmý odstavec shodného znění.
II.
Obvodní soud pro Prahu 1 o žalobě stěžovatelů mezitímním rozsudkem ze dne 12. 9. 2011 č. j. 16 C 126/2010-361 rozhodl tak, že žaloba co do základu není důvodná. Nalézací soud poukázal na zjištění, že v důsledku změny v osobě vlastníka pojištěné nemovitosti, přičemž za tuto změnu se považuje i darování spoluvlastnického podílu předmětné nemovitosti mezi manžely, došlo ve smyslu smluvních ujednání obsažených ve Všeobecných pojistných podmínkách k zániku pojistné smlouvy a to ke dni 15. 9. 2004, kdy nastaly právní účinky uzavřené darovací smlouvy. Pokud k pojistné události došlo až dne 1. 7. 2009, stalo se tak až po ukončení platnosti předmětné smlouvy a žalované povinnost plnit z pojistné smlouvy nevznikla.
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 110 000 ,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 11. 2009 do zaplacení, přičemž žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování obsahem pojistné smlouvy ze dne 19. 6. 1987 uzavřené mezi žalobcem ad B) a právní předchůdkyní žalované, z níž zjistil, že pro pojištění platí ustanovení občanského zákoníku, vyhl. č. 11/1983 Sb., o pojistných podmínkách pro pojištění majetku, vyhl. č. 12/1983 Sb., o pojistných podmínkách pro pojištění odpovědnosti za škody a dále příslušná ustanovení uvedená ve smlouvě a zopakoval listinné důkazy provedené soudem prvního stupně. Na základě takto provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně rozhodl správně, úplně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj i odpovídající právní závěr, že pojistná smlouva zanikla okamžikem, kdy se spoluvlastníkem předmětné nemovitosti stala žalobkyně ad A); pojistná smlouva byla uzavřena výlučně s žalobcem ad B), který byl v té době jediným vlastníkem předmětné nemovitosti. Právní režim smlouvy byl podřízen příslušným ustanovením občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, přičemž bližší úprava byla podle ustanovení §351 občanského zákoníku obsažena v pojistných podmínkách, které v té době byly upraveny vyhláškou č. 11/1983 Sb., na niž také pojistná smlouva odkazovala. Odvolací soud proto uzavřel, že změna v osobě vlastníka pojištěné věci měla ve smyslu ustanovení §812 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2004) a ve smyslu čl. 5 odst. 1, popřípadě odst. 7 písm. b) Všeobecných pojistných podmínek za následek zánik pojištění. Z toho vyplývá i závěr, že žalobci nemají právo na pojistné plnění z důvodu události, k níž došlo dne 1. 7. 2009, neboť pojištění v té době již netrvalo.
Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012 č. j. 30 Co 33/2012-69 odmítl.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelů a s ohledem na skutečnost, že mohl zvažovat pouze tvrzenou protiústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V posuzované věci jde vzhledem k obsahu ústavní stížnosti především o polemiku s podaným výkladem právních předpisů, přičemž Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší pouze zvažovat, zda tento výklad nezakládá nepřijatelné ústavněprávní důsledky, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. I v této oblasti náleží ochrana práv především obecným soudům a kasace jejich rozhodnutí Ústavním soudem je přípustná jen v případě zásahu majícího ústavněprávní relevanci.
Jak Ústavní soud ve své judikatuře setrvale uvádí, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace v konkrétních soudních případech, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud připouští, že nesprávná interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to v případech svévolné aplikace podústavního práva.
K jednotlivým námitkám stěžovatelů považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že jejich tvrzení, že výzvy k úhradě pojistného, upomínky o zaplacení a informace o splatnosti pojistného zasílané žalovanou lze považovat za obnovení smlouvy ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), neobstojí, neboť jak již konstatoval dovolací soud, výše citovaný zákon nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2005, ale pojistná smlouva zanikla ze zákona dnem 15. 9. 2004, tedy přede dnem nabytí účinnosti zákona o pojistné smlouvě a citované ustanovení §6 odst. 2, tak nelze v projednávané věci zpětně aplikovat. Pokud by mělo jít o návrh na uzavření nové pojistné smlouvy, tj. za doby účinnosti citovaného zákona i pojistné smlouvě, musel by tento návrh, mimo náležitostí uvedených v ustanovení §4 zákona o pojistné smlouvě, akceptovat i stávající vlastnické vztahy k pojišťované nemovitosti, což se zjevně nedělo. Stěžovatel sám platil pojistné ve výši 1000,- Kč za roky 2003 a 2004. Další pojistné hradil stěžovatel pouze za rok 2008. Výklad ustanovení §6 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, který uvedli stěžovatelé v ústavní stížnosti, je tak s ohledem na zánik pojistné smlouvy v roce 2004 a na právní režim, jímž se pojistná smlouva řídila, zcela irelevantní.
Obecné soudy se rovněž podrobně zabývaly otázkou změny vlastnictví věci, spojenou se změnou osoby vlastníka pojištěné nemovitosti, přičemž s odkazem na jimi citované právní předpisy (včetně Všeobecných pojistných podmínek) konstatovaly, že pro zánik pojistné smlouvy ze zákona je podstatné, že smluvním převodem vlastnictví dosavadního jednoho vlastníka, nastoupili nově dva vlastníci, resp. podíloví spoluvlastníci. Skutečnost, že původní výlučný vlastník nemovitosti se stal (resp. i nadále zůstal) po smluvním převodu nemovitosti (spolu) vlastníkem předmětné nemovitosti, není v této otázce podstatná.
Ústavní soud rovněž nesdílí názor stěžovatelů, že nesprávným mezitímním rozsudkem nalézacího soudu byla porušena jejich procesní práva, resp. jejich právo na přístup k soudu. Uvedené procesní pochybení napravil již odvolací soud tím, že zamítl žalobní návrh stěžovatelů, přičemž je nepochybné, že tímto postupem nedošlo ke změně výsledku sporu či k znevýhodnění procesního postavení stěžovatelů jako žalobců.
Lze uzavřít, že námitkami stěžovatelů se v napadených rozhodnutích obecné soudy obsáhle zabývaly a dostatečně se s nimi vypořádaly. Soudy podaná argumentace k těmto námitkám stěžovatelů je transparentní a srozumitelná a nelze v ní nalézt žádné ústavněprávní deficity nebo zjevná interpretační pochybení. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěrem obecných soudů, neschopnou věc posunout do ústavněprávní roviny. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže sám o sobě způsobit porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997, N 66/8 SbNU 149).
Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími obou soudů nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu