ECLI:CZ:US:2015:3.US.1006.15.1
sp. zn. III. ÚS 1006/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti René Černého, t. č. Vazební věznice Pankrác, zastoupeného Mgr. Michalou Ševčíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2015 sp. zn. 8 To 51/2015 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. prosince 2014 sp. zn. Nt 1322/2014, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo dojít k porušení jeho základních práv plynoucích z ustanovení článku 2 odst. 2, článku 8 odst. 1, odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práv plynoucích z ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Trestného činu se měl (zkráceně řečeno) dopustit tím, že společně se spoluobviněnými vytvořil řetězec obchodních firem, které spolu navzájem fiktivně obchodovaly v úmyslu způsobit státu škodu na dani z přidané hodnoty, přičemž takto měli všichni obvinění státu způsobit škodu celkově přesahující 720 milionů Kč, neboť tyto peněžní prostředky byly z převážné části zúčtovány jako nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty.
V souvislosti s touto trestnou činností byl stěžovatel vzat do vazby rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. října 2014 sp. zn. Nt 937/2014 z důvodů podle §67 písm. a) a písm. b) trestního řádu. Městský státní zástupce v Praze svým rozhodnutím ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. 1 Kzv 228/2014 rozhodl, že u stěžovatele pominul důvod vazby dle §67 písm. b) trestního řádu, avšak konstatoval, že důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu stále trvá.
Dne 14. prosince 2014 zaslal stěžovatel Městskému státnímu zástupci v Praze žádost o propuštění z vazby společně s písemným slibem dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nabídkou záruky jeho manželky dle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Městský státní zástupce žádosti stěžovatele nevyhověl a postoupil ji soudu.
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 29. prosince 2014 sp. zn. Nt 1322/2014 zamítl podle §71a trestního řádu, za užití §71a trestního řádu a §73b odst. 2 trestního řádu, žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu, přičemž současně podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu, nepřijal jeho písemný slib a podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nepřijal záruku za další chování obviněného nabídnutou manželkou obviněného.
Proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 podal obviněný stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. února 2015 sp. zn. 8 To 51/2015 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Vazbu obviněného jmenovaný soud označil za nezbytnou a adekvátní závažnosti stíhané trestné činnosti. Písemný slib obviněného ani záruku jeho manželky soud nepovažoval za dostatečné.
III.
Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy svým postupem zasáhly do jeho základních práv, neboť neprovedly žádná relevantní zjištění k možnostem nahrazení vazby, neprokázaly převažující veřejný zájem na jeho vazebním stíhání a v důsledku toho nesprávně shledaly vazební důvod dle §67 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel zdůraznil, že před soudy projevil snahu spolupracovat, na výzvu se k nim dostavovat, předal jim svůj písemný slib a nabídku záruky jeho manželky. Nabídl rovněž odevzdání svého cestovního dokladu, který je podle něj navíc již dva roky prošlý, a projevil ochotu podrobit se dohledu probačního úředníka či přijmout jakékoliv omezení či povinnost.
Stěžovatel má za to, že pouhá hrozba vysokého trestu nemůže být sama o sobě důvodem k uvalení vazby. Je přesvědčen, že vazbu neodůvodňuje ani domněnka o existenci údajných finančních prostředků získaných z trestné činnosti, neboť jejich existence nebyla nikterak prokázána a není také doloženo, že by k nim měl stěžovatel přístup. Stěžovatel dodává, že on i všichni spoluobvinění v předmětné trestní věci vypověděli, že žádný zisk z trestné činnosti neexistuje, neboť byl beze zbytku použit k úhradě faktur jejich dodavatelů. Podle mínění stěžovatele nelze z jeho dosavadního jednání dovodit důvodnou obavu, že by se jakkoliv vyhýbal trestnímu stíhání. Jeho totožnost je známá, má stálé bydliště, nemá žádné vazby v zahraničí, ale naopak má v České republice silné rodinné zázemí.
IV.
Poté, co se Ústavní soud podrobně seznámil s námitkami stěžovatele a prostudoval obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti ve smyslu článku 83 Ústavy není součástí soustavy obecných soudů a není proto zásadně oprávněn zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavním soudem zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahu do činnosti státních orgánů hraje o to významnější roli, jde-li o přezkum postupu státních orgánů v přípravné fázi trestního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí, ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (viz např. nález ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06, usnesení ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1549/13; všechna rozhodnutí dostupná v internetové databázi NALUS -http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04, nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).
Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zásadně v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do úvah obecných soudů ohledně existence vazebních důvodů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (srov. např. již nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, usnesení ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3446/10).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07).
V.
Ústavní soud má za to, že podmínky kladené ústavními předpisy na rozhodnutí o setrvání obviněného ve vazbě byly v projednávaném případě naplněny, a neshledal proto prostor pro svůj kasační zásah.
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy svá rozhodnutí založily na zákonném vazebním důvodu a náležitě popsaly skutečnosti dokládající závěr o existenci tohoto důvodu; Ústavní soud v jejich postupu neshledal prvky svévole.
Za klíčové skutečnosti odůvodňující nutnost setrvání stěžovatele ve vazbě obecné soudy označily nejen vysokou trestní sazbu, kterou je stěžovatel ohrožen (trest odnětí svobody od 5 do 10 let), ale také skutečnost, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo prozatím dohledat finanční prostředky, které měli obvinění trestnou činností získat a které by obviněný logicky mohl využít k pobytu na neznámém místě. Stížnostní soud rovněž poukázal na to, že obviněný není vázán ke konkrétnímu místu pobytu, což rovněž zvyšuje obavu předpokládanou v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu.
Závěry obecných soudů o trvání uvedeného vazebního důvodu nezpochybňuje ani tvrzení stěžovatele, podle nějž není dostatečně prokázáno, že jakýkoliv finanční zisk existuje a že k němu má stěžovatel přístup. Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací stížnostního soudu, který správně konstatoval, že rozhodování o vazbě se děje v rovině pravděpodobnosti, a proto postačí, existuje-li důvodná domněnka o tom, že obviněný takovými finančními prostředky disponuje. Ústavní soud je toho názoru, že Městský soud v Praze tuto domněnku zcela dostatečně odůvodnil.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že obecné soudy zevrubně popsaly veškeré pro rozhodnutí relevantní skutečnosti a své závěry o nutnosti setrvání obviněného ve vazbě řádně a logicky zdůvodnily. Stejně tak se náležitě vyjádřily k tomu, proč nepovažují písemný slib obviněného ani záruku jeho manželky za dostatečné. Z hlediska ústavněprávního přezkumu považuje Ústavní soud argumentaci soudů za zcela vyhovující.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a nezbylo mu tedy než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu