ECLI:CZ:US:2015:3.US.1059.14.1
sp. zn. III. ÚS 1059/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: NI Liyong, zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 36, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2014 č. j. 1 Azs 6/2014-29 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2013 č. j. 1 A 20/2013-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 45 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, rozhodnutím ze dne 25. 10. 2012 č. j. KRPA-41065/ČJ-2012-000022 stěžovateli uložila správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, policejní orgán stanovil na 2 roky a současně podle §118 odst. 3 téhož zákona určil dobu k vycestování do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí rozhodnutím ze dne 22. 2. 2013 č. j. CPR-14315-3/ČJ-2012-930310-V242 zamítla.
Stěžovatel napadl posledně jmenované rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 28. 5. 2013 č. j. 1 A 20/2013-37 rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; toto rozhodnutí zrušil Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti správního orgánu rozsudkem ze dne 30. 7. 2013 č. j. 1 As 50/2013 - 48.
Městský soud v Praze poté v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl a Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel připouští, že svým jednáním porušil pravidla pobytu cizinců na území České republiky, současně však dovozuje, že rozhodující soudy nesprávně toto jeho jednání vyhodnotily z hlediska jeho závažnosti, neboť s ohledem na konkrétní okolnosti nedosahovalo takové intenzity, aby mohlo být označeno za takové, jež představuje dostatečně závažné ohrožení zájmu společnosti.
Stěžovatel připomíná, že na území České republiky se nacházejí a mají povolen trvalý pobyt jeho manželka a tři nezletilé děti; dvě starší dcery navštěvují českou základní školu a jsou již plně integrovány do české společnosti včetně znalosti českého jazyka a vytvořených sociálních vazeb. Na základě rozhodnutí správního orgánu o správním vyhoštění bude nucen v nejbližší době nedobrovolně opustit území České republiky a ponechat tyto osoby "zcela bezprizorní a bez zdroje obživy"; společný návrat do Číny jako země původu je přitom reálně nemožný, protože tam on ani jeho manželka "nemají majetek ani rodinné, ekonomické či sociální zázemí".
Závěrem dává stěžovatel najevo přesvědčení, že obecné soudy nedostály požadavkům vyplývajícím z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Boultif v. Švýcarsko, které interpretuje tak, že zasáhnout do rodinného života a práva na volný pohyb v důsledku vyhoštění lze toliko tehdy, pokud dojde k porušení veřejného pořádku, a to typicky v podobě nejzávažnější trestné činnosti (např. podpora "terorismu" nebo "extrémistických postojů"). Obecné soudy podle jeho názoru nevyvrátily dostatečným způsobem jeho argumentaci stran nepřiměřeného zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady soudního správního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
To je zvláště důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - spojují především s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny) a že došlo k zásahu do jeho soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy). Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, resp. že nejsou adekvátně - srozumitelně a přesvědčivě - odůvodněna (§54, §55, §64 s. ř. s., §157 odst. 2 o. s. ř.).
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, které byly v dané věci Nejvyšším správním soudem, resp. Městským soudem v Praze uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Správní soudy výstižně rekapitulovaly související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, kupř. rozsudek ze dne 26. 1. 1999 ve věci Jerry Olajide Sanum v. Spojené království, stížnost č. 43279/98, rozsudek ze dne 22. 5. 1999 ve věci Andrej Shcabashov v. Lotyšsko, stížnost č. 50065/99, rozsudek ze dne 31. 1. 2006 ve věci Rodrigues da Silva a Hoogkamer v. Nizozemsko, stížnost č. 50435/99, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006 ve věci Üner v. Nizozemsko, stížnost č. 46410/99, či rozsudek ze dne 28. 6. 2011, ve věci Nunez v. Norsko, stížnost č. 55597/09.
Z této rozhodovací praxe soudy dovodily základní kritéria, která je třeba ve vzájemné souvislosti aplikovat, a sice v kontextu porovnání zájmů jednotlivce na pobyt v dané zemi s protichůdnými zájmy státu, jmenovitě nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku; jde zejména o 1. rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, 2. délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, 3. rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, 4. existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, 5. "imigrační historii"' cizince, tj. porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, a 6. povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem.
Správní soudy konstatovaly, že stěžovatel vstoupil na území České republiky neoprávněně a poté požádal o mezinárodní ochranu pod cizí identitou; dopouštěl se zde protiprávních jednání a svým chováním nerespektoval veřejný pořádek a zájmy České republiky, když tuzemské správní orgány vědomě uváděl v omyl, ignoroval výjezdní příkaz a neopustil území České republiky, v posledních dvou letech na území České republiky nelegálně pobýval, a za takových okolností nemohl spoléhat na to, že tento stav může být setrvalým. Ze správního spisu se též podává, že stěžovatel se dne 29. 3. 2012 dostavil na služebnu Policie České republiky a požádal o udělení výjezdního příkazu z důvodu, že na území České republiky pobývá nelegálně. Z rozhodnutí správních orgánu je mimo jiné zřejmé, že k jeho tíži přičítaly pozdě učiněné kroky k legalizaci pobytu na území ČR.
Rozhodující soudy položily důraz na okolnost, že stěžovatel navázal vztah se svou manželkou až poté, co neoprávněně vstoupil na území České republiky, a rodinný život byl tak založen až poté, co věděl, že jeho imigrační status je sporný. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva se podává, že byl-li rodinný život založen až poté, co cizinec věděl, že jeho imigrační status je takový, že rodinný život v dané zemi je od počátku nejistý, je vyhoštění cizince nesouladné s čl. 8 Úmluvy pouze výjimečně.
Správní soudy ústavněprávně udržitelně dovodily, že pokud by se rodina rozhodla v důsledku správního vyhoštění upřednostnit rodinný život, mohl by stěžovatel s manželkou i jejich dětmi přesídlit do země původu, neboť manželka zde má rodinné vazby a celá rodina hovoří čínsky. Rodinní příslušníci pobývající na území České republiky jsou čínské národnosti a mají vazby na Čínu, kde žijí rodiče stěžovatelovy manželky; stěžovatel se svou manželkou v roce 2007 do Číny vycestoval, aby se s jejími rodiči seznámil.
Obecné soudy tedy nepřehlédly, že stěžovatel měl v době rozhodování správního orgánu na území České republiky manželku a dvě dcery, s nimiž žil ve společné domácnosti, kterou zabezpečovala manželka legální prací. Na argumentované bázi však dospěly k závěru, že nad těmito aspekty převažují hlediska časového pořadí mezi vznikem "rodinného života" a protiprávním jednáním, resp. závažností takového deliktního jednání stěžovatele.
Závěry přijaté správními soudy nekolidují ani se stěžovatelem vzpomínaným rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 8. 2001 ve věci Boultif v. Švýcarsko, stížnost č. 54273/00. Odlišnost oproti stěžovatelově věci zakládá zejména časové pořadí mezi vznikem "rodinného života" a jeho protiprávním jednáním.
Názory správních soudů, uplatněné v ústavní stížností napadených rozhodnutích, lze proto mít za korespondující tradičnímu a ustálenému výkladu v rovině jednoduchého práva, a nelze jim ničeho vytknout ani z pohledu ústavněprávního.
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Podaná ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Jako takovou ji Ústavní soud v senátě usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu