ECLI:CZ:US:2015:3.US.1103.15.1
sp. zn. III. ÚS 1103/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Petra Kleina, t. č. ve vazbě ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Pavlem Sadílkem, advokátem, se sídlem Plasy, Stará Cesta 425, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2015 č. j. 50 To 43/2015-174, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení a Okresního soudu Plzeň-město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále také "krajský soud"), jímž mělo dojít k porušení jeho práva na osobní svobodu garantovaného článkem 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k zasažení do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního orgánu Policie ČR, služba kriminální policie a vyšetřování národní protidrogová centrála, ČTS: NPC - 476 / TČ - 2013 - 220020 bylo dne 22. května 2014 zahájeno trestní stíhání stěžovatele (dále také "obviněný") pro pokračující zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel spolu s dalšími čtyřmi spoluobviněnými dopustit (zkráceně řečeno) tím, že jako členové organizované skupiny od blíže nezjištěné doby, nejméně však od března roku 2013, zajišťovali dovoz léků s obsahem pseudoefedrinu z Polska do České republiky a následnou distribuci těchto léků mezi odběratele, přičemž s ohledem na četnost a objem dodávek je zřejmé, že tyto léky sloužily jako prekursor pro následnou výrobu psychotropní látky metamfetaminu. Na uvedeném jednání se stěžovatel měl podílet převážně tím, že na základě pokynů jednoho ze spoluobviněných přebíral dovezené léky určené k další distribuci.
Dalším usnesením shora uvedeného policejního orgánu ze dne 12. srpna 2014 ČTS: NPC - 476 / TČ - 2013 - 220020 bylo trestní stíhání všech pěti obviněných rozšířeno pro další skutky uvedeného trestného činu, kterého se měli tito obvinění dopustit při obdobné organizaci a dělbě práce dalšími celkem 18 skutky, z nichž stěžovatele se týkalo dalších 12 skutků.
Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 23. května 2014 sp. zn. 5 Nt 22/2014, byl obviněný vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu.
Dne 12. listopadu 2014 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby, o které rozhodl Okresní soud Plzeň-město (dále také "okresní soud") usnesením ze dne 7. ledna 2015 sp. zn. 5 Nt 1009/2014 tak, že žádost podle §§71a trestního řádu zamítl a obviněného ponechal ve vazbě z důvodů předpokládaných v §67 písm. c) trestního řádu. Navzdory tomu, že okresní soud žádost obviněného zamítl, ve výroku svého rozhodnutí mylně uvedl, že podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se vazba obviněného nahrazuje dohledem probačního úředníka.
O stížnosti obviněného proti rozhodnutí okresního soudu rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. února 2015 č. j. 50 To 43/2015-174 tak, že podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního řádu zrušil uvedené usnesení okresního soudu ve výroku pod bodem I. a znovu rozhodl tak, že podle §71a trestního řádu se žádost obviněného, u něhož je shledáván důvod vazby dle §67 písm. c) trestního řádu, o propuštění z vazby na svobodu, zamítá. Vazba obviněného se nenahrazuje písemným slibem obviněného dle §73 odst. I písm. b) trestního řádu a dohledem probačního úředníka nad obviněným dle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
III.
Proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu podal obviněný ústavní stížnost, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. dubna 2015. V odůvodnění svého návrhu stěžovatel namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, jelikož opomněly logicky vysvětlit, z jakých konkrétních skutečností vyplývá obava, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, když k tomu podle něj nejsou dány osobní, materiální, věcné ani jiné předpoklady. Stěžovatel má za to, že při posuzování důvodů trvání vazby soudy nerespektovaly požadavek existence zesílených důvodů vazby, nýbrž podle jeho názoru pouze opakovaly důvody vazby uvedené v rozhodnutí o uvalení vazby. K otázce existence vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu stěžovatel konkrétně zdůrazňuje, že dosud nebyl soudně trestán, nemá sklony k páchání trestné činnosti, má stálé bydliště a po propuštění z vazby může okamžitě nastoupit do zaměstnání. Poukazuje rovněž na to, že má-li být důvodem trvání jeho vazby obava, že bude trestnou činnost opakovat, aby si opatřil zdroj příjmů, není tento argument dostatečný, neboť z předchozí trestné činnosti měl získat pouze 5.000,- Kč. Odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje stěžovatel za vágní a nepřezkoumatelné, a tedy rozporné se zásadou spravedlivého procesu.
IV.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, jakož i s vyjádřeními účastníků řízení, jež získal postupem dle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pro své rozhodnutí si rovněž vyžádal kopii usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. ledna 2015 sp. zn. 5 Nt 1009/2014.
V.
Na základě výše uvedených důkazů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vždy připomíná, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") není součástí soustavy obecných soudů a není proto zásadně oprávněn zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavním soudem zdůrazňovaná zásada minimalizace zásahu do činnosti státních orgánů platí o to více, jde-li o přezkum postupu státních orgánů v přípravné fázi trestního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že je nutno ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí, ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (viz např. nález ze dne 28. března 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06, usnesení ze dne 30. května 2013 sp. zn. III. ÚS 1549/13; všechna rozhodnutí dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04, nebo nález ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).
Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do úvah obecných soudů ohledně existence vazebních důvodů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (srov. např. již nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, usnesení ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3446/10).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07).
VI.
Pamětliv výše uvedených zásad, dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, který by jej opravňoval ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Z obsahu předmětných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy svá rozhodnutí založily na zákonném vazebním důvodu, náležitě popsaly skutečnosti dokládající závěr o existenci tohoto důvodu, přičemž v jejich postupu nelze spatřovat prvky svévole.
Rozhodnutí o uvalení i o trvání vazby opřely obecné soudy o zákonný důvod předpokládaný ustanovením §67 písm. c) trestního řádu. Ten měl být podle jejich názoru naplněn, jelikož existovala důvodná obava, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro kterou byl trestně stíhán, což obecné soudy vyvodily z následujících konkrétních skutečností.
Okresní soud v prvé řadě vycházel z podezření, že zdrojem příjmů obviněného před vzetím do vazby byla především trestná činnost, pro kterou je stíhán, neboť podle jeho zjištění byl obviněný bez zaměstnání, nebyl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u příslušného úřadu práce a byl nemajetný. Podle dosavadních zjištění orgánů činných v trestním řízení měl obviněný inkasovat za každý převoz až 5.000,- Kč, přičemž mělo jít o jednání dlouhodobé, plánované a opakované, což výše uvedenou domněnku podporuje. Okresní soud poukázal na to, že po vzetí obviněného do vazby bylo jeho trestní stíhání rozšířeno o dalších 12 skutků, přičemž zároveň vyjádřil podezření z hlubšího propojení obviněného do předpokládané navazující trestné činnosti spočívající ve výrobě pervitinu z dovezených léků. Okresní soud rovněž vyjádřil předpoklad, že do uvedené činnosti je zapojeno více dosud neustanovených osob, s nimiž má mít obviněný podle dosavadních zjištění orgánů činných v trestním řízení úzké vazby.
Krajský soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil s odůvodněním usnesení soudu okresního, na které odkázal, a zdůraznil, že stíhaná trestná činnost byla páchána po delší dobu, a to poměrně sofistikovaným způsobem s dělbou úkolů. Uvedl dále, že by v krátké době mohlo dojít k dalšímu rozšíření trestního stíhání obviněného v souvislosti s užitím dovážených léků k výrobě metamfetaminu.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy dostatečně popsaly své úvahy, na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti trvání vazby stěžovatele. Stejně tak se náležitě vyjádřily k tomu, proč nepovažují za možné nahradit vazbu písemným slibem obviněného či dohledem probačního úředníka. Soudy při svém rozhodování rovněž řádně zohlednily časový aspekt trvání vazby, přičemž oba shodně uvedly, že s ohledem na specifičnost a náročnost prováděného dokazování v přípravném řízení nepovažují délku přípravného řízení v předmětné trestní věci za nepřiměřenou.
Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu dostály všem požadavkům, které jsou z ústavního hlediska na odůvodnění jejich rozhodnutí kladeny a Ústavnímu soudu proto nepřísluší jejich závěry jakkoliv dále přehodnocovat.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen návrh stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu