ECLI:CZ:US:2015:3.US.1290.15.1
sp. zn. III. ÚS 1290/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Renaty Hanušové, zastoupené Mgr. Ivem Muškou, advokátem se sídlem akademika Heyrovského 1178/6, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. února 2015 č. j. 4 Ads 222/2014-42 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2014 č. j. 4 Ad 33/2012-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principů obsažených v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozhodnutím úřadu práce ze dne 16. 12. 2011 byla stěžovatelka ode dne 4. 5. 2011 vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání podle §30 odst. 1 písm. b) bod 1. a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o zaměstnanosti") z důvodu nesplnění oznamovací povinnosti ve smyslu ustanovení §25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, neboť bez vážných důvodů neoznámila úřadu práce výkon činnosti na základě dohody o provedení práce, která nebrání vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, nejpozději v den nástupu k výkonu této činnosti dne 4. 5. 2011. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto Ministerstvem práce a sociálních věcí dne 11. 4. 2012.
3. Proti rozhodnutí ministerstva podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2014 č. j. 4 Ad 33/2012-92 zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně pak byla rovněž pro nedůvodnost zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že správní orgány ani soudy v jejím případě neshledaly vážné důvody, pro které nedostála své oznamovací povinnosti, ačkoli na ně opakovaně poukazovala. Má za to, že v jejím případě došlo ke svévolné aplikaci práva, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
5. Stěžovatelka rozsáhle cituje z kasační stížnosti, v níž mj. popsala různé okolnosti (obtížná sociální a ekonomická situace, věk a zdravotní stav, ztráta životní a pracovní perspektivy v důsledku bezúspěšné snahy o nalezení pracovního uplatnění na trhu práce, výše výdělku, kterou stěžovatelka na základě dohody o provedení práce obdržela, dodatečné oznámení nekolidujícího zaměstnání stěžovatelkou, negativní zkušenosti s přístupem zaměstnanců úřadu práce, příprava na zkoušky na PC, dlouhodobé psychické vypětí), které dle jejího názoru měly být vzaty v úvahu při posuzování dané věci a při výkladu pojmu vážné důvody, přičemž mělo být rovněž přihlédnuto k výši sankce, která stěžovatelce hrozila, jakož i účelu a smyslu zákona o zaměstnanosti a činnosti úřadů práce. Tímto způsobem však obecné soudy nepostupovaly a založily své rozhodnutí toliko na formálněprávním výkladu, čímž mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Stěžovatelka má rovněž za to, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí zcela pominul námitku přiměřenosti sankce, tedy srovnání závažnosti porušení jejích povinností (výše odměny, kterou stěžovatelka na základě dohody o provedení práce dostala, dobrovolné oznámení nekolidujícího zaměstnání) ve srovnání s výší udělené sankce (kromě samotného vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání byla stěžovatelka zpětným vyřazením sankcionována peněžní sankcí ve výší 6 480 Kč na zdravotním pojištění, dále ve výši 311 Kč na vyměřeném penále, jakož i tím, že doba 8 měsíců se stěžovatelce nebude započítávat do doby důchodového pojištění - to vše je třeba přitom vnímat v kontextu toho, že stěžovatelka byla dlouhodobě nezaměstnaná).
7. Dále stěžovatelka namítá, že skutková zjištění obou soudů, zejména pokud jde o zdravotní stav stěžovatelky, nemají oporu v provedeném dokazování, resp. vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť stěžovatelkou předložený lékařský posudek dle názoru obecných soudů neprokazuje její tvrzení ohledně nepříznivého zdravotního stavu, když se nevztahuje k rozhodnému období, avšak další znalecký posudek proveden nebyl, neboť to stěžovatelka nenavrhla. Takový procesní postup dle stěžovatelky nemá oporu v procesních předpisech. Stěžovatelka má za to, že pokud nenavrhla provedení znaleckého posudku a ve věci nebylo nařízeno ústní jednání, mělo jí být ze strany soudu dáno poučení, že v daném směru neunáší břemeno důkazní a měla být vyzvána k doplnění důkazního návrhu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jeho posláním je tedy především ochrana práv zaručených akty ústavního pořádku. V řízení o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého (podústavního), neboť k tomu jsou především povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Je tak záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se pak Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11, dostupné na https://nalus.usoud.cz).
11. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry zde však Ústavní soud neshledal.
12. Stěžovatelka v řízení před správními soudy brojila proti rozhodnutí úřadu práce, jež bylo vydáno v důsledku porušení povinnosti stěžovatelky jakožto osoby vedené v evidenci uchazečů o zaměstnání, a sice oznamovací povinnosti ve vztahu k nekolidující pracovní činnosti. Porušení této povinnosti stěžovatelka nepopírá, argumentuje však zejména tím, že zde byly dány "vážné důvody" (zdravotní), pro něž uvedenou povinnost nemohla splnit, resp. že sankce za takové pochybení (v podobě vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání) je nepřiměřená.
13. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru obecného soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, v ústavní stížnosti pak v podstatě pouze odkazuje na argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy a jež byla dostatečným způsobem vypořádána. Pokud stěžovatelka požaduje přehodnocení tohoto vypořádání, resp. závěrů správního soudu, staví tím Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obsažené v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neaproboval; v podrobnostech tak postačí na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k tvrzené nepřiměřenosti sankce je pak nadto třeba uvést, že ústavní stížnost zůstává v obecné rovině (nevypořádání námitky, k tomu ale srov. body 34 a 37 napadeného rozhodnutí) a postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci.
14. Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelkou namítané porušení základních práv bylo opodstatněné; napadená soudní rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu