ECLI:CZ:US:2015:3.US.1327.15.1
sp. zn. III. ÚS 1327/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kotalíka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Vránou, advokátem se sídlem Na Skalce 765/17, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. března 2015 č. j. 3 Afs 23/2014-38, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. ledna 2014 č. j. 10 Af 24/2013-32, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 2012 č. j. 8494/12-1100 a rozhodnutí Finančního úřadu v Milevsku - dodatečného platebního výměru ze dne 11. dubna 2012 č. j. 15886/12/098970302616, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů a správních orgánů, a to pro tvrzené porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Finanční úřad v Milevsku (dále jen "správce daně", s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, vstoupil ke dni 1. 1. 2013 do jeho pozice Finanční úřad pro Jihočeský kraj) doměřil stěžovateli shora napadeným výměrem daň z příjmů fyzických osob za rok 2007 ve výši 869 916 Kč. Napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (původní žalovaný, do jehož pozice vstoupilo s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ke dni 1. 1. 2013 Odvolací finanční ředitelství) bylo rozhodnutí správce daně změněno tak, že stěžovateli byla doměřena daň ve výši 473 628 Kč a stanovena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 94 726 Kč.
3. Žalobu proti rozhodnutí původního žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel v daňovém řízení nesplnil svoji důkazní povinnost a doměření daně pomůckami (což bylo předmětem sporu) bylo zcela namístě. Nejvyšší správní soud pak shora napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelem podanou kasační stížnost proti uvedenému rozsudku krajského soudu s tím, že závěry zde uvedené potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v postupu, kterým mu byla doměřena dodatečná daň z příjmu za rok 2007 za použití nevhodně zvolených pomůcek namísto dokazování, aniž pro takový způsob vyměření daně byly splněny podmínky, a dále, že subjekt, který byl pro účely stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek vybrán, nebyl s navrhovatelem zcela srovnatelný.
5. Stěžovatel tvrdí, že správce daně nepřihlédl k řadě důkazů, na něž v průběhu daňového řízení poukázal, svědčících o tom, že se zdanitelná plnění v jednotlivých zdaňovacích obdobích uskutečnila. Navrhované výpovědi svědků správce daně odmítl provést s tím, že by nemohly vést k odstranění vzniklých pochybností, považoval je za zbytečné, s čímž stěžovatel nesouhlasí. Rovněž nebylo přihlédnuto k předloženým listinným důkazům (kopie stavebních deníků z některých stavebních akcí). Stěžovatel se domnívá, že mu správce daně znemožnil unést důkazní břemeno, resp. vyvrátit pochybnosti správce daně tak, aby nebylo nutné stanovit daň pomocí pomůcek, které správce daně má nebo které si opatří.
6. Stěžovatel dále nesouhlasí se způsobem, jakým mu správce daně stanovil daň podle pomůcek. Ke stanovení daně pomocí pomůcek došlo paušálním způsobem, když správce daně sám přiznal, že na svém teritoriu nemá subjekt srovnatelný se stěžovatelem. Stěžovatel považuje takto stanovenou daň (stanovení výdajů ve výši 80 %) za zcela zavádějící a v rozporu se skutečnou realitou, a ve svém důsledku pro něj za likvidační. Správce daně tak porušil zejména §98 odst. 2 daňového řádu, podle něhož má správce daně při tomto způsobu stanovení daně přihlédnout rovněž ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly uplatněny. Takové stanovení daně považuje stěžovatel za výraz zjevného faktického omylu či logického excesu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), jeho posláním je tedy především ochrana práv zaručených akty ústavního pořádku. V řízení o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého (podústavního), neboť k tomu jsou především povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Je tak záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Stěžovatel v řízení před správními soudy brojil proti způsobu, kterým mu byla doměřena daň z příjmů fyzických osob. Domnívá se, že stanovení daně pomocí pomůcek nebylo odůvodněné, resp. že tento způsob stanovení daně byl aplikován nesprávně, v neprospěch stěžovatele. Ve vztahu k závěru o důkazní nouzi stěžovatele v daňovém řízení je nutno poukázat na to, že pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními příslušných procesních předpisů, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat provedené hodnocení důkazů (resp. přezkum takového hodnocení provedeného příslušným správním orgánem), a to ani v případě, kdy by se s tímto hodnocením neztotožňoval. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, potažmo napadený rozsudek krajského soudu, netrpí nedostatky, které by bylo možno považovat za porušení principů hlavy páté Listiny; naopak, vyhovují ústavněprávnímu požadavku na řádné, srozumitelné a logické odůvodnění. Námitky stěžovatele, opětovně namítané v ústavní stížnosti, byly dostatečným způsobem vypořádány.
11. Ani ve vztahu k rozporované aplikaci doměření daně na základě pomůcek dle §98 daňového řádu neshledal Ústavní soud prostor k zásahu, když v postupu směřujícímu k stanovení daně podle tzv. pomůcek a v soudním přezkumu tohoto postupu neshledal žádné extrémní vybočení z ústavních kautel daňového řízení či práva na řádný přezkum zákonnosti správního aktu. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že při absenci srovnatelného daňového subjektu byla stěžovateli stanovena daňová povinnost individuálně. Určení výdajů tzv. paušálně ve výši 80% z příjmů bylo přesvědčivě zdůvodněno, včetně posouzení výhod pro stěžovatele. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů neakceptoval; v podrobnostech tak lze s využitím ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
12. Protože Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelem namítané porušení základních práv bylo opodstatněné, napadená rozhodnutí obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu