ECLI:CZ:US:2015:3.US.1530.15.1
sp. zn. III. ÚS 1530/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, Advokátní kancelář Jansta, Kostka spol. s r. o., se sídlem Praha 1, Těšnov 1/1059, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2015 č. j. 16 Co 46/2015-514 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. listopadu 2014 č. j. 0 P 282/2009-484, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 18. 5. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2015, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu (na spravedlivý proces) ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že byl porušen zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byl ve věci péče o nezletilé děti M. Č. a J. Č. zamítnut návrh stěžovatele jako otce těchto dětí na snížení vyživovací povinnosti (výrok I), kromě toho jím bylo rozhodnuto, že se styk otce s nezletilými neupravuje (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání otce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v napadeném výroku I a ve výroku III potvrdil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel, dovolávaje se ustanovení §3 odst. 1, §132 a §153 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), namítl, že skutkový stav byl obecnými soudy zjištěn neúplně, neboť zamítly jeho odůvodněné důkazní návrhy, konkrétně aby byla vyslechnuta personální ředitelka DATART, a. s., a aby soud nechal vypravovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jimiž zamýšlel prokázat, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemůže zastávat pozici vrcholového manažera na plný úvazek, a tudíž dosahovat takových výdělků, jako tomu bylo dříve. Z této skutečnosti pak stěžovatel vyvodil, že došlo ke změně poměrů, které odůvodňují snížení výživného, a že dané pochybení způsobilo, že jeho věc byla nesprávně a ústavně nesouladně posouzena.
5. Soudům obou stupňů stěžovatel také vytknul, že ač byly provedeny důkazy lékařskými zprávami ze dne 15. 9. 2011 a ze dne 8. 11. 2014, z nichž plyne, že není schopen zastávat zmíněnou pracovní pozici, dospěly k závěru, že se nejedná o onemocnění, jež by stěžovatele zásadně omezovala. Posouzení zdravotního stavu je otázkou medicínskou, kterou obecné soudy nemohou, a ani nejsou schopny
posuzovat, jak shledal i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2013 č. j. 6 Ads 1/2013-37. Naprosto nepřípustným se pak stěžovateli jeví závěr obvodního soudu, že pokud byl zdravotní stav posuzován již v roce 2012, není důvod se od tohoto hodnocení odchylovat, přičemž tento závěr převzal i městský soud. Dle stěžovatele na jeho zdravotní stav obecné soudy usuzovaly na základě domněnek a dohadů, takže nedostatečně zjistily stav věci a pak z něj vyvodily nesprávné právní závěry, což ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) zakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces.
6. K tomu stěžovatel dodal, že se neztotožňuje se závěrem městského soudu, že znalecký posudek si měl v mezidobí (stěžovatel) nechat vypracovat sám, neboť v daném řízení, vedeném podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, se uplatní zásada vyšetřovací, dle které soud nese odpovědnost za shromáždění všech potřebných důkazů tak, aby v posuzované věci byl skutkový stav zjištěn co nejúplněji a věc mohla být rozhodnuta spravedlivě a v souladu se zákonem. Není proto možné zamítnout návrh na provedení dokazování jen proto, že si daný důkaz nezpracoval sám.
III.
Vyjádření účastníků řízení
7. Obvodní soud pouze odkázal na rozhodnutí obsažené (obsažená) ve spise. Městský soud poukázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž měl jednotlivé podstatné odvolací námitky posoudit a toto posouzení odůvodnit, včetně zamítnutí návrhů na doplnění dokazování, a doporučil, aby si Ústavní soud vyžádal spisový materiál. Odmítl, že by převzal závěry obvodního soudu, neboť za situace, kdy stěžovatel s novým návrhem, podaným dne 12. 12. 2013, nepředložil ke svým tvrzením o zhoršení zdravotního vztahu řádný znalecký posudek, nebyl důvod k odklonu od předchozích závěrů. Namítaný nepříznivý zdravotní stav stěžovatele byl předmětem posuzování v předchozím řízení, a není-li zde objektivní důkaz o podstatné změně jeho zdravotních poměrů od doby, kdy bylo výživné naposledy určováno, jde o snahu o revizi předchozích pravomocných rozhodnutí; tomu odpovídal návrh, aby výživné bylo sníženo od 1. 1. 2011. Důvody, proč sám nenařídil příslušný znalecký posudek, měl městský soud uvést odůvodnění svého rozsudku, stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy zastoupen advokátem, jemuž možnost postupu dle §127a o. s. ř. byla známa, a proto jeho odkaz na vyšetřovací zásadu je sice obecně správný, v konkrétních poměrech daného řízení však přiléhavý není. Z těchto důvodů městský soud vyloučil, že by došlo z jeho strany k porušení práv stěžovatele, přičemž navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
8. V replice stěžovatel uvedl, že z rozsudku ze dne 23. 4. 2013 č. j. 16 Co 77/2013-353, na který městský soud odkázal, se na str. 5 podává, že listinu jím předloženou nelze posuzovat jako znalecký posudek, ale jen jako odborné vyjádření k obecným otázkám daného typu onemocnění, které je bez výslechu zpracovatele zaměřeného na osobu otce bez podstatného důkazního významu. Městský soud pak zamítl jeho návrh, aby dokazování bylo doplněno ustanovením znalce z oboru zdravotnictví k jeho současnému stavu, s tím, že provedení takového důkazu měl možnost navrhnout v řízení před soudem prvního stupně s dostatečným předstihem. Po tomto poučení stěžovatel, jak se dále v replice uvádí, v řízení před soudem prvního stupně tento důkaz navrhl, tento soud však daný návrh zamítl s odůvodněním, že jeho zdravotní stav byl již posuzován v roce 2012, a není důvod se od tohoto posouzení odchylovat, městský soud pak sdělil, že si měl nechat vypracovat vlastní znalecký posudek. Podle stěžovatele je tento postup libovůlí výkonu státní moci, neboť důvodně předpokládal, že když se bude důsledně řídit pokyny městského soudu, bude soud prvního stupně daný názor respektovat, ten však neoprávněně zhodnotil jeho zdravotní stav a k tomu se připojil i městský soud, který mu navíc vytknul, že si nenechal zpracovat vlastní znalecký posudek.
IV.
Formální předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
11. Jak patrno z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí, obecné soudy dospěly k závěru, že od poslední úpravy výživného nedošlo ve smyslu §163 odst. 1 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013), §99 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, resp. §923 občanského zákoníku k (podstatné) změně poměrů, jež by odůvodňovala snížení výživného na straně stěžovatele. Stěžovatel s tímto závěrem vyslovil nesouhlas, který odůvodnil tím, že se zhoršil jeho zdravotní stav, a proto nemůže vykonávat funkci vrcholového manažera; v této souvislosti vytkl obecným soudům, že v tomto ohledu dostatečně nezjistily skutkový stav, když neprovedly jím navržené důkazy.
12. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že již městský soud stěžovateli vysvětlil, že za relevantní nemůže být považována taková argumentace, která byla použita v předchozím řízení, neboť by tím docházelo k nepřípustné revizi pravomocného rozhodnutí (§159a odst. 5 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že stěžovatel daný názor nezpochybňuje, a ani Ústavní soud nemá, co by bylo možné dodat (snad jen to, že by opačné stanovisko mělo negativní konsekvence i pro řízení o ústavní stížnosti, a to v podobě relativizace lhůty pro její podání ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Z tohoto důvodu se Ústavní soud zabýval tím, zda se obecné soudy řádně (ústavně konformním způsobem) vypořádaly s otázkou, zda skutečnost, kterou stěžovatel tvrdil v návrhu na snížení výživného a kterou nyní také zmiňuje v ústavní stížnosti, tedy že kvůli svým psychickým obtížím nemůže vykonávat funkci vrcholového manažera s odpovídajícím platem (tj. cca 100 tis. Kč), představuje podstatnou "změnu poměrů" ve smyslu výše citovaných ustanovení, a to v takovém rozsahu, že to lze z hlediska hodnocení postupu soudů označit za exces ve vztahu k ústavním kautelám řádně vedeného soudního řízení.
13. Z povahy věci plyne, že by se muselo jednat o skutečnost "novou", tedy takovou, která v předchozím řízení nebyla (nemohla být) posouzena. Ústavní soud si vyžádal příslušný soudní spis, ze kterého zjistil, že stěžovatelova tvrzení v předchozím a aktuálním soudním řízení byla prakticky totožná (tedy že mu jeho psychický stav omezuje, pokud jde o jeho výdělkové možnosti, a jaké jsou příčiny tohoto stavu). Přitom (jak již upozornil městský soud) stěžovatel se ve svém návrhu ze dne 10. 12. 2013 domáhal snížení výživného s účinností od 1. 1. 2010, tedy za období, kterého se týkalo předchozí řízení, kromě toho v něm přímo polemizoval se závěry, k nimž obecné soudy stran jeho zdravotního stavu dospěly, a tvrdil, že jejich rozhodnutí jsou pro jeho osobu likvidační pro údajnou nepřiměřenost výše výživného (srov. č. l. 365, 400, 403 soudního spisu). Sám současně uvedl, že jeho psychické problémy jsou dlouhodobého rázu, že se léčí již od roku 2003, z ničeho však neplyne, že by mělo dojít k významnému zhoršení jeho zdravotního stavu, dokonce přes svá tvrzení v předchozím řízení, že není s to vykonávat vrcholnou manažerskou funkci,
takovou funkci vykonával od srpna 2013 do ledna 2014 ve firmě DATART INTERNATIONAL, a. s. (č. l. 356, 400), skutečnost, že by mělo dojít k nějaké změně, jde-li o stěžovatelův zdravotní stav, není patrna ani z (nové) lékařské zprávy ze dne 8. 11. 2014, neboť se týkala především panické ataky vzniklé v souvislosti se soudním jednáním (viz přílohová obálka soudního spisu).
14. Jestliže stěžovatel namítl, že obecné soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům, konkrétně že vyslechly personální ředitelku výše uvedené společnosti a neustanovily znalce k podání znaleckého posudku ohledně jeho zdravotního stavu, pak je z napadených rozsudků městského, příp. obvodního soudu patrno, že obecné soudy se těmito návrhy zabývaly, přičemž řádně vysvětlily, proč stěžovateli nevyhověly, čímž současně dostály svým ústavním povinnostem [viz např. nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. V prvním případě bylo dle městského soudu důvodem, že navržený důkaz byl irelevantní (tedy že jím nebylo možné prokázat či vyvrátit tvrzenou skutečnost), ve druhém případě měl obvodní soud za to, že jde o důkaz "nadbytečný", neboť stěžovatelův zdravotní stav již byl posouzen v předchozím řízení. Takovéto odůvodnění nelze považovat za zjevně nepřiléhavé, resp. za "extrémní"; z ničeho totiž neplyne (a to ani z tvrzení samotného stěžovatele), že by v tomto ohledu došlo k nějaké podstatné změně poměrů, jde-li o stěžovatelovy výdělkové schopnosti, naopak proti tomu svědčí trvající podnikatelské aktivity, výkon manažerské funkce (dokonce zčásti i v její vrcholové podobě), podporované přetrvávajícími pochybnostmi o původu finančních prostředků složených v exekučním řízení, jak již bylo zmíněno obvodním soudem. Přitom v předchozím řízení byl stěžovatelův zdravotní stav posouzen (zejména) městským soudem, a to v rozsudku ze dne 21. 2. 2012 č. j. 16 Co 12/2012-203 a ze dne 23. 4. 2013 č. j. 16 Co 77/2013-353, s tím výsledkem, že i přes své zdravotní problémy může stěžovatel při svých schopnostech a možnostech dosahovat srovnatelného příjmu jako v minulosti. V posledně uvedeném rozsudku se městský soud zabýval stěžovatelem předloženým "znaleckým posudkem" ze dne 2. 9. 2012, který ohledně stěžovatelova zdravotního stavu vypracovala MUDr. Milada Klabochová, přičemž mu vytkl formální a obsahové nedostatky, pro které jej bylo možné považovat pouze za obecné odborné vyjádření; z tohoto důvodu a také proto, že stěžovatel tak mohl učinit již v řízení před soudem prvního stupně, městský soud zamítl jeho návrh na doplnění dokazování novým znaleckým posudkem, maje za to, že ostatní důkazy jsou postačující.
15. K argumentaci stěžovatele, že se v daném řízení, majícím povahu řízení nesporného, uplatní vyšetřovací zásada, možno dodat, že podstata této zásady tkví mj. v tom, že soud je oprávněn (povinen) provést i jiné důkazy než ty, které navrhli účastníci řízení, je-li to nezbytné ke zjištění skutkového stavu (srov. §120 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013). V souzené věci však nastala situace jiná - stěžovatel provedení předmětného důkazu navrhl a obvodní soud danému návrhu (se zdůvodněním) nevyhověl, přičemž skutečnost, že jde o tzv. nesporné řízení, neznamená, že by bylo povinností obecných soudů vyhovět každému z důkazních návrhů, které účastníci řízení učiní. A konečně daný důkazní návrh nebyl zamítnut proto, že znalecký posudek nepředložil stěžovatel, ale z důvodu jeho "nadbytečnosti" (viz výše). Ostatně konstatování městského soudu, že stěžovatelův návrh je (navíc) účelový, neboť si znalecký posudek mohl nechat vypracovat sám, není zcela "od věci" - stěžovatel nebyl v pozici "slabší" strany, neschopné dostatečně hájit svoje práva, neboť byl, sám vysokoškolsky vzdělán, v soudním řízení zastoupen advokátem, a tudíž mohl, resp. měl vědět, že je třeba přijít s relevantními (tj. novými) skutečnostmi ohledně svých výdělkových schopností, resp. jejich snížení, a ve svém vlastním zájmu příslušná tvrzení prokázat, on však svůj návrh na snížení výživného pojal v principu jako polemiku s postupy či závěry obecných soudů v předchozím řízení (a to i pokud jde o neprovedení daného důkazu).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu