ECLI:CZ:US:2014:3.US.1604.13.1
sp. zn. III. ÚS 1604/13
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Jana Musila a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 7. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13 ve věci ústavní stížnosti Pavla Posekaného, zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, AK se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1830/2012, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 10 Cmo 124/2010-277 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2009 č. j. 13 Cm 70/2006-245, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na vyloučení věcí z konkursní podstaty úpadce, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Petra Samce, zastoupeného Mgr. Davidem Štůlou, advokátem, se sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1830/2012, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 10 Cmo 124/2010-277 a rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2009 č. j. 13 Cm 70/2006-245 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1830/2012, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 10 Cmo 124/2010-277 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2009 č. j. 13 Cm 70/2006-245 se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2013, která splňuje všechny předepsané formální náležitosti, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace dosavadního průběhu řízení
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") sp. zn. 13 Cm 70/2006 Ústavní soud zjistil, že krajský soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2009 č. j. 13 Cm 70/2006-245 zamítl žalobu stěžovatele o určení, že nemovitosti zahrnuté do soupisu konkursní podstaty úpadce se vylučují z konkursní podstaty, případně, pokud již tyto nemovitosti nejsou zařazeny do konkursní podstaty, se vylučuje z konkursní podstaty částka 1 800 000 Kč na kupní ceně zaplacené za zpeněžení těchto nemovitostí. Krajský soud zjistil, že smlouvou o úvěru č. 4503-102305.1-278 ze dne 30. 6. 1995 ve znění dvou dodatků poskytla Česká spořitelna, a. s., (dále též jen "banka") úpadci dva úvěry. K témuž dni, tedy 30. 6. 1995, je datovaná smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem mezi bankou jakožto zástavním věřitelem a stěžovatelem a dalšími osobami jakožto zástavci. Touto zástavní smlouvou zajistil stěžovatel svými nemovitostmi úvěry poskytnuté úpadci. Krajský soud dále zjistil, že stěžovatel se zástavním věřitelem nikdy osobně nejednal, a smlouva tak byla uzavřena mezi nepřítomnými účastníky. Jako posel mezi nimi byl využit úpadce.
3. Krajský soud shora uvedeným rozsudkem žalobu v plném rozsahu zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kdy nad rámec argumentů uvedených v žalobě namítal, že byl odňat svému zákonnému soudci. Vrchní soud dne 11. 11. 2010 rozsudkem č. j. 10 Cmo 124/2010-277 rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný potvrdil.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud dne 31. 1. 2013 zamítl, neboť dle jeho názoru se stěžovateli nepodařilo zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyšší soud jiné vady rozhodnutí neshledal.
5. Ústavní soud se předmětem sporu již zabýval v několika řízeních: rozhodoval nálezem ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 722/04 (N 217/39 SbNU 301) a usnesením ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2124/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
III. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
6. Stěžovatel vůči napadeným rozhodnutím uplatňuje tři základní námitky.
7. První námitka směřuje proti odnětí zákonnému soudci. Stěžovatel namítá, že je vyloučeno, aby po zrušujícím nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 722/04 byla věci přidělena jiná spisová značka a byla přidělena soudci podle rozvrhu práce, a nikoli soudci, který o věci původně rozhodoval. Přestože to stěžovatel výslovně neuvádí, ze stížnosti lze odvodit, že tím mělo dojít k porušení jeho práva na zákonného soudce, a tedy k zásahu do práva garantovaného čl. 38 odst. 1. Listiny.
8. Druhá námitka stěžovatele směřuje proti nesprávnému posouzení platnosti zástavní smlouvy v době podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy nesprávně předpokládaly, že jakožto navrhovatel zástavní smlouvy ji obdržel po akceptaci zpět či alespoň byl adekvátně uvědoměn o její akceptaci, čímž došlo k jejímu perfektnímu uzavření. Tento předpoklad je však dle jeho mínění nesprávný, k doručení akceptace nedošlo, a tedy nedošlo ani k uzavření zástavní smlouvy. Stěžovatel uvádí, že skutkový závěr o tom, že akceptovaný návrh zástavní smlouvy byl nejprve doručen zpět stěžovateli, pak byl stěžovatelem podepsán návrh na vklad do katastru nemovitostí a teprve pak byly návrh vkladu a již uzavřené smlouvy doručeny katastrálnímu úřadu, je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
9. Třetí námitka stěžovatele směřuje proti samotnému obsahu zástavní smlouvy. Stěžovatel uvádí, že byl poslem, který smlouvy mezi ním a bankou doručoval, nesprávně informován o její povaze a obsahu, a byl tedy při jejím uzavírání uveden v omyl. Soudy se však touto jeho námitkou odmítly zabývat, v čemž spatřuje opětovný zásah do práva na spravedlivý proces.
IV. Vyjádření dalších účastníků
10. Krajský soud k výzvě Ústavního soudu sdělil, že jeho vyjádření k obsahu ústavní stížnosti se kryje s odůvodněním jeho rozhodnutí a domnívá se, že stěžovatel využívá institut ústavní stížnosti pouze jako další mimořádný opravný prostředek.
11. Vrchní soud k výzvě Ústavního soudu sdělil, že nepokládá námitku odnětí zákonnému soudci za důvodnou stejně jako ostatní části ústavní stížnosti, a navrhl, aby ji Ústavní soud zamítl.
12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadnutého rozsudku. Na dotaz Ústavního soudu stran srovnání stěžovatelem namítaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 957/2012 uvedl, že v obou případech existují zásadní odlišnosti v procesu dokazování, soudy prvních dvou instancí postupovaly odlišně, což si vyžádalo i odlišný zásah Nejvyššího soudu.
13. Vzhledem k tomu, že vyjádření krajského soudu ani vrchního soudu neobsahují nové skutečnosti a soudy se odkazují na odůvodnění svých rozsudků, nevyžádal si Ústavní soud stanovisko stěžovatele. V replice ke stanovisku Nejvyššího soudu zopakoval stěžovatel hlavní body své ústavní stížnosti a vyjádřil nesouhlas s tímto stanoviskem.
14. K věci se vyjádřil také vedlejší účastník. Ve svém vyjádření se ztotožnil se závěrem, že v dané věci nelze smysluplně namítat, že by došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce. K tomu by mohlo dojít pouze v případě svévolného přiřazení soudce ad hoc, k čemuž zde nedošlo. Dále vedlejší účastník argumentuje, že námitka stěžovatele stran procesu uzavírání smlouvy, tj. že mu jako navrhovateli nebyl zpět doručen akceptovaný návrh, není správná. Vedlejší účastník je přesvědčen, že podpisem návrhu smlouvy stěžovatel akceptoval takový postup jejího uzavírání, podle kterého mu nebylo nutno doručovat písemné vyhotovení zástavní smlouvy s podpisem zástavního věřitele zpět. Podle vedlejšího účastníka je zřejmé, že se smluvní strany dohodly na způsobu uzavření zástavních smluv a nabytí jejich účinnosti odlišně od zákonem předvídaného způsobu, tj. okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli. Tvrdí, že si stěžovatel musel být vědom toho, jakou smlouvu uzavírá a co se s podepsanou smlouvou po jeho podpisu následně stane. Případně, pokud si tyto následky neprověřil, nemůže to být k tíži zástavního věřitele.
V.
15. Po shora rekapitulovaném průběhu dosavadních řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z písemných úkonů stěžovatele [srov. ustanovení §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a vyžádaných materiálů (spis a vyjádření dalších účastníků).
16. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál, jakož i obsah napadaných soudních rozhodnutí a vyjádření dalších účastníků a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.
17. Ústavní soud předně pokládá námitky stěžovatele směřující proti odejmutí zákonnému soudci a proti tomu, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami stran omylu při uzavírání zástavní smlouvy, jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud neshledal žádná pochybení stran přidělení kauzy zákonnému soudci, které považuje za ústavně konformní, a přisvědčil postupu obecných soudů. Přidělení spisu soudci nebylo svévolné a opíralo se o předem stanovená obecná pravidla. Ústavní soud dále konstatuje, že se soudy ve svých odůvodněních dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele stran omylu při uzavírání smlouvy. Všechny rozsudky věnují dostatek prostoru námitkám, které stěžovatel vznesl, byť tak nečinily adresně. Smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti obsahuje zcela jasná ustanovení, ze kterých nelze dovodit její zánik k okamžiku dostavění autosalonu úpadcem. Ústavní soud pokládá za dostatečné, pokud se soudy vypořádají s obsahem námitek tak, že věnují přiměřený prostor okruhům, kterých se příslušné námitky procesních stran dotýkají. Není zcela nezbytné adresně se vypořádávat s každou námitkou, neboť takové rozmělnění by zcela směřovalo proti významu soudního rozhodování. Lze proto přisvědčit i názoru vedlejšího účastníka, že nebylo prokázáno jiné ujednání o ukončení zástavní smlouvy, než plyne z jejího písemného vyhotovení.
VI. Názor Ústavního soudu
18. Na rozdíl od předchozích dvou námitek námitku stěžovatele proti vadám postupu při uzavírání zástavní smlouvy považuje Ústavní soud za důvodnou. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích přiklánějí k závěru, že bankou akceptovaný návrh zástavní smlouvy byl stěžovateli doručen. Tento závěr opírají o to, že stěžovatel podepsal návrh na zahájení řízení o vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, jehož součástí byl i bankou akceptovaný návrh zástavní smlouvy, a tento návrh vkladu pak stěžovatel doručil katastrálnímu úřadu. Svá tvrzení opírají zejména o skutečnost, že si stěžovatel nepamatoval, že by návrh podepsal současně při podpisu návrhu zástavní smlouvy, a také o to, že dle smlouvy měl stěžovatel doručit návrh katastrálnímu úřadu. Soudy se nijak nevyjadřují k tomu, že by mezi účastníky zástavní smlouvy došlo k jakémukoli jinému ujednání, než je obsaženo přímo v zástavní smlouvě.
19. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva chráněná ústavním pořádkem České republiky. K porušení ústavním pořádkem zaručených práv osob dochází zejména tehdy, pokud orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy, takže se právní závěry v jejich rozhodnutích dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 401/98 ze dne 13. 1. 1999 (N 3/13 SbNU 11), nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479); veškeré nálezy Ústavního soudu jsou dostupné též v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz] nebo se opírají o nedostatečně zjištěný stav věci, a své závěry tak aplikují na stav pouze domnělý. To je v rozporu s individuálním charakterem každého soudního rozhodnutí, které musí splňovat požadavky fakticity, a vede k porušení práva na spravedlivý proces, který musí být veden při spolehlivě provedeném dokazování.
20. V případech, v nichž Ústavní soud posuzuje otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně, Ústavní soud judikoval, že extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny - viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95). Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (skutková zjištění jsou totiž výsledkem provedení důkazů a jejich hodnocení) a právními závěry na nich vybudovanými. Příkladem svévolné aplikace jednoduchého práva je existence rozporu mezi skutkovými zjištěními a právem, které bylo na skutková zjištění zcela nepatřičně aplikováno. Tedy včetně situace, kdy soudy nesprávně nebo nedostatečně zjistí skutkový stav a z takto pochybného stavu pak vyvozují právní závěry.
21. Ústavní soud se proto v rozhodované věci zaměřil na případný nepřiměřený nesoulad mezi skutkovými zjištěními a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými. V tomto kontextu je potřeba napadená rozhodnutí všech soudů považovat za ústavně nekonformní, neboť skutková zjištění jimi zformulovaná neodpovídají provedenému dokazování a uplatněným důkazním prostředkům a právní závěry jsou v důsledku toho v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy soudy nižších instancí.
22. Pro uzavření smlouvy mezi nepřítomnými účastníky je v souladu se shora zmíněným ustanovením §43c odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník") nezbytné, aby vyjádření souhlasu s obsahem návrhu akceptanta obdržel navrhovatel včas. Při zkoumání platnosti, resp. existence vůbec, smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti bylo proto nezbytné dostatečně objasnit i toto vyrozumění navrhovatele. Takový postup je plně v souladu s obvyklou rozhodovací praxí všech soudů, včetně Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010 sp. zn. 30 Cdo 4817/2008, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. 30 Cdo 2722/2009, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 1999 sp. zn. 22 Cdo 114/99, uveřejněný pod číslem 17/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a Ústavní soud nemá nejmenší důvod s ní polemizovat. Lze pouze zopakovat, že k tomu, aby byl splněn jeden z obligatorních předpokladů pro povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, je nezbytné, aby příslušná smlouva byla uzavřena dříve, než byl u katastrálního úřadu podán návrh na vklad práva podle této smlouvy. Je tedy nutné prokázat, zda navrhovatel byl včas vyrozuměn o akceptaci svého návrhu. Na existenci této skutečnosti nelze usuzovat ze skutečností, které spolu nemusí být v nutném (kauzálním) vztahu.
23. V souladu se zásadou formální pravdy převažující v civilním řízení je nezbytné vypořádat se s nepopřenými skutečnostmi, přičemž perfektní uzavření smlouvy bylo stěžovatelem popřeno, a bylo tedy nutno je prokázat. Vzhledem k nutnosti podat důkaz o existenci včasného doručení přijetí návrhu zpět navrhovateli bylo toto důkazní břemeno na žalovaném - ten měl prokázat bezvadnost procesu uzavírání smlouvy. Tato skutečnost je pro posuzovaný případ nezbytná a nelze na její existenci usuzovat formou domněnek nebo dohadů, jak však soudy v tomto případě činí. Krajský soud ve svém rozsudku konstatuje, že "je tedy zřejmé, že návrh na zahájení řízení o povolení vkladu musel být ... žalobci doručen po podepsání zástavní smlouvy Českou spořitelnou". Při posuzování takto pro spor zásadní skutečnosti však soud nemůže pouze konstatovat zřejmost, aniž by současně uvedl, z čeho tato zřejmost pramení. Žádná taková skutečnost či důkazní prostředek ve spise obsaženy nejsou. Podobně vrchní soud konstatuje, že stěžovatel podepsal návrh na zahájení řízení o povolení vkladu, jehož součástí byla i zástavní smlouva, a tedy musel mít vědomost o tom, že banka návrh akceptovala. Ani taková souvislost však ze spisu a provedeného dokazování nepramení. Stěžovatel sice konstatoval, že si není vědom, že by návrh vkladu podepsal při podpisu smlouvy, avšak současně také není nijak prokázáno, že by akceptovaný návrh obdržel před doručením návrhu katastrálnímu úřadu.
24. Konstatování o nesprávnosti závěrů krajského a vrchního soudu je podloženo i dalšími skutečnostmi. Předně, návrh vkladu doručil katastrálnímu úřadu úpadce, a nikoli navrhovatel, jak plyne ze zástavní smlouvy. Dále zástavní smlouva byla stěžovatelem podepsána 7. 7. 1995, tj. v pátek. Banka v ní učinila změny 10. 7. 1995 (viz datace uvedených změn přímo ve smlouvě, ve spise číslo listu 40), tj. v pondělí, a téhož dne byl návrh včetně smlouvy doručen katastrálnímu úřadu. Tato časová souslednost úkonů může ústit v závěr, že navrhovatel návrh přijatý akceptantem neobdržel prostě proto, že se to nedalo stihnout, a tím konkurovat interpretaci skutečností, kterou provedly soudy. Ústavním soudem vyslovený závěr podporuje i předpoklad, že je krajně neobvyklé, aby banka přijatý návrh doručovala navrhovateli o víkendu. Takto vystavěný řetěz událostí přisvědčuje stanovisku stěžovatele, že soudy konstatovaly existenci skutečnosti, kterou je nutno prokázat, a nikoli předpokládat či se její existenci bez přiměřených důkazů domnívat. O konstrukci, kterou soudy vytvořily, aniž by pro ni měly dostatek podkladů, svědčí také tvrzení Nejvyššího soudu, který uvádí, že "žalobce musel mít vědomost o tom, že banka návrh na uzavření akceptovala ... žalobce jako navrhovatel podepsal návrh ..., jehož součástí byla i zástavní smlouva, pročež musel mít vědomost o tom, že banka návrh na uzavření smlouvy akceptovala". Tyto úvahy Nejvyššího soudu však neplynou ze skutečností obsažených ve spise a úvaha o tom, že žalobce (stěžovatel) musel mít vědomost, není podložena žádným důkazem. Jedná se pouze o domněnky soudu.
25. Vedlejší účastník se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odvolává na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013 sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, uveřejněný pod číslem 39/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013 sp. zn. 29 Cdo 957/2012 a konečně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013 sp. zn. 29 Cdo 1830/2012. Je nutno podotknout, že poslední dva rozsudky jsou dotčeny touto ústavní stížností a poslední z nich je přímo ústavní stížností napaden. V rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1571/2010 Nejvyšší soud konstatoval: "Uzavřel-li odvolací soud ..., že ,vyjádřila-li banka vůli být vázána smlouvou, aniž by ji druhá strana vyrozuměla o přijetí návrhu, a namísto toho souhlasila s tím, že žalobci podepsanou smlouvu předají třetí osobě (katastrálnímu úřadu), nelze než tuto vůli stran respektovat jako přípustné odchylné ujednání o způsobu uzavření smlouvy mezi nepřítomnými', jde o právní závěr, podle něhož byly naplněny předpoklady vzniku smlouvy vymezené v ustanovení §43c odst. 1 obč. zák. ve spojení s §44 odst. 1 a 3 obč. zák. a mezi účastníky došlo k uzavření dohody o odlišném postupu při uzavírání zástavních smluv." Ústavní soud v konkrétním případě nehodlá polemizovat s názorem Nejvyššího soudu stran smluvního ujednání o způsobech uzavírání smluv mezi nepřítomnými účastníky. To není předmětem řízení o této ústavní stížnosti a ústavnost tohoto právního závěru posuzuje plénum Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 20/13. Ve všech případech je však nezbytné prokázat existenci ujednání, které nemá písemnou podobu. Existenci vůle smluvních stran, která vede k realizaci alternativního pravidla obsaženého v dispozitivní právní normě, je nutné prokázat a nespoléhat se na to, že některá ze stran uzavírala smlouvu s jakýmsi neprojeveným záměrem či neprojevenou vůlí. Takovouto neprojevenou vůli druhá strana předpokládat nemůže. Nadto, zástavní smlouva uzavřená mezi bankou a stěžovatelem obsahuje jasné ujednání, že zástavní smlouvu doručí katastrálnímu úřadu stěžovatel, což vylučuje existenci jakéhokoli jiného - v tomto případě ústního či konkludentního - ujednání. Vedlejší účastník, stejně jako obecné soudy, usuzuje na existenci vůle, aniž by to náležitě podložil. Skutková zjištění vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1571/2010 jsou zcela odlišná od skutečností zjištěných soudy v případě řízení o této ústavní stížnosti. Pokud by se soud přiklonil k tomu, že ujednání plynoucí ze smlouvy byla změněna jiným - nepsaným způsobem - a že k perfektnímu uzavření zástavní smlouvy došlo jinak, než předpokládá zákon, je povinen tento závěr podložit provedenými důkazy a nespokojit se s pouhými domněnkami. Není přípustné spokojit se pouze se závěrem, že k takovému postupu mohlo dojít. Zejména je nutné odmítnout názor vedlejšího účastníka, že si stěžovatel měl být vědom, jakou smlouvu uzavírá a co se s podepsanou smlouvou po jeho podpisu následně stane. Takové závěry zcela neodpovídají znění zástavní smlouvy, a opačný závěr by proto musel být velmi pečlivě důkazně podložen. K tomu ovšem v projednávané věci nedošlo.
26. Ústavní soud v žádném případě nemůže konstatovat, zda zástavní smlouva skutečně vznikla před doručením návrhu vkladu katastrálnímu úřadu. To je úkolem nalézacího soudu, případně dalších soudů. Na základě skutečností zjištěných z vyžádaného spisu však lze vyvodit, že smlouva skutečně nemusela být uzavřena v souladu s požadavky kladenými občanským zákoníkem a rozhodovací praxí soudů. Takový závěr je přiléhavější doposud zjištěným důkazním prostředkům a důkazům provedeným krajským soudem. Je na obecných soudech, aby tyto pochybnosti vyvrátily a vypořádaly se s tvrzením stěžovatele, že smlouva nebyla uzavřena. V té souvislosti lze opět připomenout ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle které k uzavření smlouvy dojde až okamžikem, kdy navrhovateli došel návrh na uzavření smlouvy podepsaný adresátem návrhu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 1999 sp. zn. 22 Cdo 114/99, uveřejněný pod číslem 17/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na existenci této skutečnosti nelze usuzovat bez náležitých podkladů, ale je nutno ji prokázat.
27. Shora uvedené skutečnosti vedou Ústavní soud k závěru, že v posuzovaném případě existují výrazné rozpory mezi nedostatečně zjištěnými skutkovými okolnostmi a závěry soudů o tom, že stěžovatel musel mít povědomost o uzavření zástavní smlouvy, neboť takovou spojitost nelze na základě soudy provedených důkazů konstatovat. Tento extrémní rozpor Ústavní soud chápe jako zásah do práva na spravedlivý proces, jak je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 84/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 184/54 SbNU 287)]. Ústavní soud současně zvažoval využití principu procesní ekonomie a zrušení pouze rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že zásah do základních práv byl způsoben nedostatky v dokazování, je na nalézacím (krajském) soudu, aby tyto nedostatky odstranil. Proto Ústavní soud přistoupil i ke zrušení tohoto rozsudku.
28. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
29. Změna ve složení III. senátu Ústavního soudu oproti sdělení ze dne 20. 5. 2013 plyne z nového složení tohoto senátu od 22. 1. 2014.