ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.957.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 957/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně L. K. , zastoupené JUDr. Evou Nýdlovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, PSČ 370 01, proti žalovanému P. S., jako správci konkursní podstaty úpadce P. H., zastoupenému Mgr. Davidem Štůlou, advokátem, se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Českomalínská 516/27, PSČ 160 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 588/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2010, č. j. 15 Cmo 96/2010-199, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2010, č. j. 15 Cmo 96/2010-199, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 2010, č. j. 13 Cm 588/2002-180, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. ledna 2010, č. j. 13 Cm 588/2002-180, zamítl žalobu o vyloučení ve výroku označených nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce P. H. (dále jen „úpadce“).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ K zajištění úvěru, který poskytla úpadci, uzavřela Česká spořitelna a. s. (jako zástavní věřitelka) s žalobkyní, P. P. a Z. P. (jako zástavními dlužníky) smlouvu o zřízení zástavního práva (mimo jiné) ke sporným nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně (dále jen „zástavní smlouva“).
2/ Zástavní smlouva je datována 30. června 1995, zástavní právo podle ní bylo do katastru nemovitostí vloženo dne 11. července 1995 s právními účinky vkladu k 10. červenci 1995. Zástavní smlouva neobsahuje žádné ujednání o „dočasnosti“ zástavy (ve smyslu omezení jejího trvání jen na dobu stavby autosalonu úpadce).
3/ Návrh zástavní smlouvy podepsala na Obecním úřadu v Čížové dne 7. července 1995 spolu s ostatními zástavci jako oferentka žalobkyně, a to aniž by před podpisem smlouvu četla. Žalobkyně nikdy nejednala přímo se zástavní věřitelkou, vše zprostředkoval úpadce (její syn), který ji také ubezpečil, že jde o „krátkodobou zástavu v trvání asi čtyř měsíců“.
4/ Následně byl návrh zástavní smlouvy prostřednictvím úpadce doručen zástavní věřitelce, která jej podepsala (akceptovala). Dne 10. července 1995 byl návrh, podepsaný všemi zástavci a zástavní věřitelkou, doručen katastrálnímu úřadu. Opis zástavní smlouvy s doložkou o vkladu zástavního práva byl žalobkyni doručen 31. července 1995.
Vycházeje „z existence vůle na straně žalobkyně zastavit své nemovitosti ve prospěch České spořitelny k zajištění úvěru svého syna“, soud prvního stupně odmítl, že by žalobkyně při podpisu zástavní smlouvy jednala v omylu dle §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). „Nelze přehlédnout, že podepisovala zástavní smlouvu před úředníkem ověřujícím její podpis, aniž by tak činila pod nátlakem nebo za situace, kdy obsah smlouvy byl nesrozumitelný nebo neurčitý. To, že si smlouvu před podpisem nepřečetla a vycházela jen z tvrzení prostředníka, je nutno přičíst k její tíži, nikoliv k tíži zástavního věřitele a nelze mu připisovat neprofesionální jednání.“
Ačkoli v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyni bylo doručeno přijetí návrhu zástavní smlouvy (tj. smlouva s podpisem zástavní věřitelky) ještě před podáním návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, prokázáno bylo, že katastrální úřad po vkladu zástavního práva doručil žalobkyni zástavní smlouvu s podpisem zástavní věřitelky a s doložkou o vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Z toho lze podle soudu prvního stupně učinit závěr, „že smlouva byla platně uzavřena v době, kdy byla předána katastrálnímu úřadu ke vkladu, ale nemusela být účinná“ ve smyslu §43c odst. 2 obč. zák. Zástavní smlouva tak nabyla účinnosti „nejpozději v době, kdy byla doručena katastrálním úřadem žalobkyni“, uzavřel soud.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2010, č. j. 15 Cmo 96/2010-199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud, „nemaje výhrady“ ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, se „zcela ztotožnil“ i s jeho závěry právními, „při vědomí toho“, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
„Jestliže totiž zástavní věřitel bezprostředně poté, kdy zástavní smlouvu podepsala žalobkyně, tuto podepsal rovněž a zaslal ji (…) katastrálnímu úřadu, jenž zástavní právo vložil do katastrálního operátu a žalobkyni o tom informoval tím, že jí tuto smlouvu s vyznačením vkladu zaslal, pak za situace, kdy žalobkyně nebrojila proti takto založenému zatížení svého majetku“, neshledal odvolací soud podmínky proto, aby věřiteli upřel právo na zajištění plnění, jež na základě smlouvy o úvěru poskytl úpadci.
Poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. I. ÚS 49/08, podle nichž lze návrh na uzavření smlouvy podle ustanovení §43c odst. 1 obč. zák. akceptovat nejen výslovně (včasným prohlášením), ale také jiným včasným jednáním, z něhož lze dovodit souhlas s ofertou (konkludentně), přičemž akceptací není jakékoli konkludentní jednání, ale jen takové, z něhož bezpochyby vyplývá vůle návrh přijmout (a to s ohledem na požadovanou obsahovou shodu oferty a akceptace v té podobě, jakou mu udělil oferent), byl odvolací soud - s ohledem na „všechny okolnosti případu“ - přesvědčen, že úmysl zřídit zástavní právo k zajištění pohledávky zástavní věřitelky si smluvní strany „uchovaly nejenom po celou dobu procesu zřizování zástavního práva, ale i poté, kdy byl tento proces dovršen“.
Za účelový považoval odvolací soud argument, že zástavní smlouva doručená žalobkyni katastrálním úřadem je obsahově jinou listinou, než tou, kterou dne 7. července 1995 žalobkyně podepsala. Skutečnost, že se obě listiny liší uvedením jiného počtu stejnopisů, nepovažoval za změnu smlouvy.
Důvodem pro neplatnost zástavní smlouvy nebyl ani postup zástavní věřitelky, který odvolací soud pokládal za „velmi vstřícný k potřebám úpadce i žalobkyně“. „Nemůže jít věřiteli na újmu, pokud (…) svěří příslušnou listinu žadateli o úvěr za tím účelem, aby ji ten předal své matce (…) a aby zajistil její podpis, co projev vůle směřující k uzavření smlouvy. Bylo zcela v rukou úpadce a především žalobkyně, zda se s obsahem smlouvy seznámí a teprve pak ji podepíší, či zda tak učiní bez toho, že by listinu četli.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašujíc uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především namítá, že zástavní smlouva k datu podání návrhu na vklad do podatelny katastrálního úřadu nebyla účinná, neboť žalobkyni, která byla navrhovatelkou smlouvy, nebyla do té doby doručena řádná akceptace smlouvy. S ohledem na ustanovení §157 odst. 1 obč. zák. je totiž nutné oddělit obligační účinky, vyvolané zástavní smlouvou, od věcně právních účinků vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, kterým se konstituuje zástavní právo k nemovité věci. K účinkům vkladu, jež jsou s ním bezprostředně spojeny, může dojít pouze následně, po účincích vyvolaných smlouvou, neboť ke vkladu práva dochází právě na základě řádně uzavřené smlouvy. Smluvní strany se od této zásady nemohou odchýlit a následnost závazkově právních a věcně právních účinků fakticky nemohou měnit dohodou a ani svým jednáním. Je prokázáno, že žalobkyni nedošel akceptační projev návrhu smlouvy a tento akceptační projev jí nedošel ani v den rozhodování o vkladu.
„Pokud soud dovozuje, že smluvní proces byl dovršen doručením smlouvy katastrálnímu úřadu, lze z toho dovodit, že tímto doručením byl dovršen smluvní proces. V řízení o vklad práva zástavní smlouva nebyla účinná, a proto nemohlo dojít ani k věcně právním účinkům smlouvy“, uzavírá dovolatelka.
Dále odvolacímu soudu vytýká, že „nesprávně posoudil, z jaké pozice jednal svědek H. Doručil-li svědek H. poptávku, kterou si žalobkyně nechala vysvětlit od [tohoto] posla, musí za poskytování informací odpovídat ten, kdo posla vyslal – tedy zástavní věřitel. Žalobkyně neměla v úmyslu ručit za úvěr až do úplného zaplacení; pokud by měla správné informace, smlouvu by nikdy neuzavřela. Představy o následcích podpisu smlouvy vycházely z nesprávných informací, které druhá smluvní strana vyvolala. Z toho důvodu je smlouva neplatná“.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť odvolací soud otázku uzavření zástavní smlouvy posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je proto i důvodné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Vzhledem k tomu, že - posuzováno podle obsahu dovolacích námitek - dovolatelka žádné vady řízení před soudy nižších stupňů nevytýká, přičemž ani z obsahu spisu se žádné vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. zjevně nepodávají, Nejvyšší soud posuzoval, zda rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z hlediska dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S ohledem na okamžik zahájení procesu uzavírání zástavní smlouvy je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad uvedených ustanovení ve znění účinném k 7. červenci 1995, tedy výklad občanského zákoníku naposledy ve znění zákona č. 104/1995 Sb.
Podle ustanovení §43a obč. zák. projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen „návrh“), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí (odstavec 1). Návrh působí od doby, kdy dojde osobě, které je určen. Návrh, i když je neodvolatelný, může navrhovatel zrušit, dojde-li projev o zrušení osobě, které je určen, dříve nebo alespoň současně s návrhem (odstavec 2).
Podle ustanovení §43c obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu (odstavec 1). Včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli. Přijetí lze odvolat, jestliže odvolání dojde navrhovateli nejpozději současně s přijetím (odstavec 2).
Podle ustanovení §44 obč. zák. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu (odstavec 1). Přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh. Přijetím návrhu je však odpověď, jež vymezuje obsah navrhované smlouvy jinými slovy, jestliže z odpovědi nevyplývá změna obsahu navrhované smlouvy (odstavec 2).
Podle ustanovení §151b obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (odstavec 1). Zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí (odstavec 2).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 14. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, uveřejněném pod číslem 46/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož obligační účinky kupní nebo jiné smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti představují předpoklad, aby nastaly (mohly nastat) její účinky věcné (věcněprávní), a bez účinků obligačních nevznikají (nemohou vzniknout) ve vztahu ke smlouvě účinky věcné (věcněprávní); účinky obligační jsou jedním z předpokladů pro účinky věcné (srov. v této souvislosti rovněž důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 993/2009, a ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 5294/2009, které jsou, stejně jako další rozhodnutí uvedená níže, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že zástavní právo vyplývající ze zástavní smlouvy mohlo vzniknout pouze tehdy, byla-li zástavní smlouva uzavřena dříve, než bylo zástavní právo podle ní vloženo do katastru nemovitostí.
V rozsudku svého velkého senátu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, pak Nejvyšší soud dále doplnil, že účinnost přijetí návrhu smlouvy ve smyslu §44 odst. 1 obč. zák. může být dohodou stran určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi); to platí i pro zástavní smlouvu.
Závěr soudu prvního stupně ohledně účinnosti přijetí návrhu zástavní smlouvy, se kterým se odvolací soud „zcela ztotožnil“ a podle něhož byla zástavní smlouva v době, kdy byla předána katastrálnímu úřadu ke vkladu, platně uzavřena, „ale nemusela být účinná ve smyslu §43c odst. 2 obč. zák.“ a účinnosti nabyla „nejpozději v době, kdy byla doručena katastrálním úřadem žalobkyni“, ve světle citované judikatury neobstojí. Z povahy věci je totiž vyloučeno, aby zástavní právo k nemovitosti vzniklo, aniž by byla uzavřena zástavní smlouva; ta je pak uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na její uzavření nabývá účinnosti.
Nebylo-li v projednávané věci postaveno na jisto, zda zástavní smlouva vůbec vznikla (byla uzavřena), nemá posouzení úmyslu smluvních stran při jejím uzavírání pro věc žádný význam.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky vzniku zástavní smlouvy, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení se soud bude zabývat tím, zda zástavní smlouva, kterou měla žalobkyně zastavit sporné nemovitosti ve prospěch České spořitelny a. s., byla vůbec uzavřena, kteroužto otázku posoudí i z pohledu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010.
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu