ECLI:CZ:US:2015:3.US.159.15.1
sp. zn. III. ÚS 159/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. července 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jozefa Reguly, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 10. 2014 č. j. 30 Cdo 4114/2013-102, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2013 č. j. 72 Co 37/2013-75 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 6. 2012 č. j. 12 C 203/2011-57, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 16. 1. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, Mgr. Jozef Regula (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále též jen "zákon o odpovědnosti státu").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel se v občanskoprávní sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 203/2011 domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení vůči jednotlivým členům vedení společnosti Joint Invest Action, k. s., pro podezření z trestného činu zpronevěry spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k ustanovení §248 odst. 1, 4 tr. zák. Nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup měly spočívat v tom, že sdělení obvinění v předmětné trestní věci odporovalo zákonným požadavkům ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu, a v důsledku toho nebylo trestní stíhání proti členům vedení uvedené společnosti zahájeno, což následně vedlo policejní orgán k vydání usnesení ze dne 31. 3. 2008, kterým bylo podle §159a odst. 2 tr. řádu odloženo trestní stíhání podezřelých, neboť zásadní pochybení při sdělení obvinění již nebylo možno napravit, protože došlo k promlčení trestního stíhání ve smyslu §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. Tímto postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ke zmaření možnosti žalobce (a dalších poškozených) uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody proti konkrétním fyzickým osobám, tj. členům vedení společnosti Joint Invest Action, k. s., kteří svou úmyslnou činností způsobili škodu na majetku žalobců.
Dne 15. 6. 2012 rozsudkem č. j. 12 C 203/2011-57 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobu, jíž se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 200 000 Kč s přísl., zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dne 24. 4. 2013 rozsudkem č. j. 72 Co 37/2013-75 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 6. 2012 č. j. 12 C 203/2011-57 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Dne 22. 10. 2014 usnesením č. j. 30 Cdo 4114/2013-102 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 72 Co 37/2013-75 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 4 Ústavy České republiky.
Stěžovatel uvedl, že "... si je vědom toho, že Ústavní soud již v obdobných věcech rozhodoval a ústavní stížnosti odmítl. Ústavní stížnost tedy nepodává za této situace rád. Přesto trvá na tom, aby se Ústavní soud jeho ústavní stížností zabýval, a to zejména proto, že dle jeho názoru Ústavní soud dosud nereagoval adekvátně na skutečnost, že ve věci primárních škůdců neproběhlo řádné trestní řízení s meritorním rozhodnutím a toto je zaviněno jednoznačně státem, když navíc stát reprezentovaný orgány trestního řízení ani opravdový zájem někoho stíhat snad ani neměl a nemá, viz přiložené stanovisko VSZ v Praze ze dne 6. ledna 2015 k podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona. Co je ovšem třeba podtrhnout, je argumentace v něm obsažená, že v současné době není možné zahájit řádně trestní stíhání, neboť již nelze s ohledem na časový odstup zajistit důkazy pro vedení trestního stíhání. Přitom ovšem jak nalézací soud, tak soudy vyšších stupňů, tak i Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňují, že poškození měli vymáhat škodu na primárních škůdcích v občanskoprávním řízení, tedy v takovém řízení, kde by byli za neúspěch sankcionování povinností k náhradě nákladů protistraně, mají unést důkazní břemeno, které v trestněprávní obdobě nezvládl za dvacet let stát a nyní na to dokonce rezignoval."
Stěžovatel stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a polemizoval s jejich právním posouzením věci, i se závěry Ústavního soudu v předcházejících jeho usneseních v obdobné věci. Zdůraznil, že bylo porušeno zejména jeho základní právo na ochranu vlastnického práva (majetku), zaručené na ústavní i mezinárodní úrovni, a poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i povinnost státu zajistit účinné prostředky nápravy porušení základních práv.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla důsledkem nesprávné interpretace a aplikace podústavního práva, tj. příslušných norem zákona o odpovědnosti státu, v důsledku čehož mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces a zejména právo na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení. Jinak řečeno, podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním posouzením jeho občanskoprávní věci obecnými soudy a opakování argumentů v řízení před obecnými soudy již uplatněných, s nimiž se nalézací soud, odvolací soud a soud dovolací ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích dostatečně vyrovnaly, stejně jako Ústavní soud ve svých výše citovaných rozhodnutích.
Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace podústavního práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup obecných soudů byl svévolný - což v daném případě shledáno nebylo.
Právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Argumentace uplatněná stěžovatelem v ústavní stížnosti se prakticky shoduje s argumentací dalších komanditistů společnosti Joint Invest Action, k. s., o jejichž ústavních stížnostech ohledně stejné věci již Ústavní soud v minulosti rozhodoval (viz usnesení ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III ÚS 977/14, ze dne 6. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1772/13 a v něm citované usnesení ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 376/13, usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2695/12, usnesení ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 1950/12, usnesení ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4245/12 a II. ÚS 4484/12, a usnesení ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 4074/12). Stěžovatelé v uvedených věcech byli zastoupeni stejným advokátem, jako nyní stěžovatel. Ústavní soud přitom nemá důvod se od předchozích závěrů jakkoli odchylovat a na zmiňovaná usnesení tímto odkazuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu