ECLI:CZ:US:2015:3.US.1597.15.1
sp. zn. III. ÚS 1597/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Jiřího Kolky, zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2015 sp. zn. 24 Co 88/2015 a proti výroku III usnesení soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno-město, se sídlem Hlinky 41/104, Brno, ze dne 16. prosince 2014 č. j. 030 EX 7541/09-163, za účasti Krajského soudu v Praze a soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno-město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předmětnou ústavní stížností stěžovatel napadá rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2015 sp. zn. 24 Co 88/2015 a výrok III usnesení soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno-město, se sídlem Hlinky 41/104, Brno, ze dne 16. prosince 2014 č. j. 030 EX 7541/09-163. Tato rozhodnutí podle jeho názoru porušila jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a právo ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že se odvolací soud údajně dostatečným způsobem nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání. Jak soud, tak ani soudní exekutor stěžovateli nezaslali "včas na vědomí stanovisko oprávněného k jeho odvolání". Tímto postupem byl prý znevýhodněn ve svém právu uplatnit připomínky, případně navrhovat důkazy k doplnění dokazování. Stěžovatel považuje za "nepřípustné, aby jen na základě odvolání jednoho účastníka exekučního řízení, došlo ke zhoršení jeho právního postavení a byla mu uložena nová (další) platební povinnost ve formě hrazení nákladů exekuce".
II.
Z připojeného usnesení Krajského soudu v Praze se zjišťuje, že soudní exekutor výše označeným usnesením zastavil exekuci podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu. Soudní exekutor výrokem III tohoto usnesení uložil povinnost povinnému zaplatit oprávněné obchodní společnosti GE Money Auto s. r. o. (dále jen "oprávněná") na nákladech řízení částku 12 124,20 Kč.
Proti výroku III podal povinný Jiří Kolek s manželkou odvolání. Krajský soud v Praze usnesení soudního exekutora změnil a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 3 630,- Kč (výrok I), usnesení soudního exekutora ve výroku III potvrdil a uvedl, že náhradu nákladů řízení je povinný povinen zaplatit advokátu oprávněné (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti lze zjistit, že stěžovatel v podstatě pouze polemizuje s odůvodněním krajského soudu na úrovni jím aplikovaného práva, přičemž zcela pomíjí důvody, o které krajský soud opřel své rozhodnutí. Od Ústavního soudu stěžovatel nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu.
Ústavní soud souhlasí s názorem krajského soudu, že jestliže v posuzovaném případě nebyla oprávněné před nařízením exekuce známa majetková situace stěžovatele, resp. i jeho manželky jako osob povinných, která by mohla nasvědčovat tomu, že nařízená exekuce bude pro nedostatek jejich majetku neúspěšná, nelze oprávněné ani ustanovenému (resp. zvolenému) soudnímu exekutorovi přičítat k tíži důsledky spojené se zastavením exekuce. V takovém případě bylo nezbytné rozhodnout o povinnosti stěžovatele (resp. i jeho manželky jako osob povinných) zaplatit oprávněné osobě náklady řízení spojené s vymáháním předmětné pohledávky, i náklady soudního exekutora.
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatele ohledně údajné duplicity probíhajícího exekučního řízení a zcela vyvrátil jeho tvrzení, že důvodem zastavení předmětného exekučního řízení byla její nedůvodnost. Odůvodnění usnesení krajského soudu je tak nejen ústavně konformní s judikaturou Ústavního soudu, týkající se předmětné problematiky, ale reaguje i na všechny v projednávané věci relevantní důvody či námitky, které jsou spojeny s rozhodováním soudu o náhradě nákladů exekučního řízení.
Z pohledu tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud nezjistil žádná pochybení, která by dosahovala úrovně porušení ústavnosti. Stěžovateli byla nepochybně cestou řádného opravného prostředku zajištěna možnost přezkumu jím napadeného výroku rozhodnutí soudního exekutora o nákladech exekučního řízení soudem. Krajský soud se podaným odvoláním zabýval a z hledisek rozhodných pro rozhodování o nákladech exekučního řízení se také s nimi odpovídajícím způsobem vypořádal, včetně odkazů na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu.
Nad rámec řečeného lze ještě poznamenat: Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel napadá výrok o nákladech řízení, přičemž sporným činí náhradu nákladů řízení, které mu byly uloženy zaplatit usnesením soudního exekutora ze dne 16. 12. 2014 č. j. 030 EX 7541/09-163 ve výši 12 124,20 Kč a náklady exekuce uložené mu zaplatit soudnímu exekutorovi napadeným usnesením krajského soudu ve výši 3 630,- Kč.
Z hlediska výše přisouzených náhrad nákladů řízení (exekuce) jde o částky, které lze označit za bagatelní. Již tato skutečnost by sama o sobě založila dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ mimořádné okolnosti, které ho z hlediska ústavnosti činí významným (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2525/10, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na stěžovateli potom je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč předmětná věc, přes svou bagatelnost - vyvolává v právní sféře stěžovatele relevantní ústavněprávní újmu (např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz). To se však stěžovateli nepodařilo.
K námitkám stěžovatele považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že stěžovatel svoji ústavněprávní argumentaci založil na údajné legitimitě svého očekávání, že odvoláním stěžovatele napadený výrok o nákladech (exekučního) řízení nebude soudem přezkoumáván ve všech jeho aspektech, tedy i ve vztahu k nákladům soudního exekutora. Míní-li snad stěžovatel, že oprávněná měla nést náklady exekučního řízení (tedy své i náklady stěžovatele a soudního exekutora), nemá takový úsudek s ohledem na závěry podrobně vyložené v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu žádnou logiku a ústavněprávní relevanci, neboť vznik těchto nákladů, např. svou neopatrností, oprávněná nezpůsobila.
Ústavní soud proto z výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu