ECLI:CZ:US:2015:3.US.1818.14.1
sp. zn. III. ÚS 1818/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Andrey Němcové, zastoupené JUDr. Josefem Tobiškou, advokátem se sídlem v Brně, Jeřábkova 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. 15 Co 39/2013 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 49 C 8/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 90 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její pracovněprávní věci.
Městský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, ke kterému došlo dopisem jejího zaměstnavatele ze dne 30. 10. 2009, a k jejímu odvolání Krajský soud v Brně ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem tento rozsudek (ve věci samé) potvrdil. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo 677/2014 odmítl jako věcně neprojednatelné.
Obecné soudy zamítly stěžovatelčinu žalobu ze dne 15. 1. 2010, neboť dospěly k závěru, že byla podána až po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty stanovené v ustanovení §72 zákoníku práce.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že přestože ze dvou listinných důkazů, jež obecné soudy provedly, jasně vyplývá, že předmětné okamžité zrušení pracovního poměru převzala (až) dne 18. 11. 2009 (pročež byla žaloba podána v zákonné lhůtě), obecné soudy k této skutečnosti při svém rozhodování nikterak nepřihlédly. Stěžovatelka se proto domnívá, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jejími tvrzeními a jí označenými důkazy. S odkazem na závěry nálezů sp. zn. II. ÚS 309/95 a I. ÚS 643/04 se nadto domnívá, že žalovaným vznesená námitka uplynutí dvouměsíční zákonné lhůty představovala výkon práva v rozporu s dobrými mravy
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas se skutkovým závěrem obecných soudů, že jí bylo okamžité zrušení pracovního poměru doručeno (již) dne 13. 11. 2009, jestliže tvrdí, že jí bylo doručeno (až) dne 18. 11. 2009, pročež žaloba podaná dne 15. 1. 2010 neměla být zamítnuta pro opožděnost.
Oproti očekávání stěžovatelky postupovaly obecné soudy v případě tohoto klíčového skutkového závěru striktně v intencích ustanovení §132 o. s. ř.; soudy obou instancí řádně odůvodnily adekvátně důkazně podložený závěr o doručení okamžitého zrušení pracovního poměru dne 13. 11. 2009 a současně v dostatečné míře vysvětlily, proč naopak neuvěřily tvrzením stěžovatelky, že jí okamžité zrušení mělo být doručeno až dne 18. 11. 2009 (srov. str. 5 - 6 rozsudku nalézacího soudu a str. 4 rozsudku odvolacího soudu); nalézací soud navíc rovněž uvedl, proč považoval provedení dalších stěžovatelkou navržených důkazů za nadbytečné (viz str. 6 rozsudku městského soudu). Pouze pro úplnost proto postačí připomenout, že v daném kontextu se nejeví být dostatečně relevantní skutečnost, že ve dvou stěžovatelkou akcentovaných listinných důkazech je uvedeno jako datum doručení okamžitého zrušení pracovního poměru pozdější datum, a to mj. i proto, že osoby, jež byly pod těmito listinnými důkazy podepsány, nemusely přikládat inkriminované skutečnosti význam, jenž jí musel být (posléze) věnován v souvislosti s otázkou počátku běhu lhůty uvedené v ustanovení §72 zákoníku práce.
Případné pak nejsou ani stěžovatelčiny odkazy na výše uvedené nálezy Ústavního soudu, ve kterých dospěl k závěru, že vznesení námitky promlčení může být (v konkrétním kontextu) rozporné s dobrými mravy. V posuzované věci totiž stěžovatelčina žaloba nebyla zamítnuta pro uplynutí promlčecí lhůty, nýbrž pro uplynutí lhůty prekluzivní. Uplynula-li tedy marně prekluzivní lhůta (ke kterémužto závěru obecné soudy dospěly), nemohlo být stěžovatelčině žalobě vyhověno (resp. nemohla být věcně projednána), neboť uplynutím zákonné lhůty - na rozdíl od situace, kdy by toto její (hmotné) právo bylo toliko promlčeno - stěžovatelce právo domáhat se určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zaniklo, přičemž k této skutečnosti přihlíží soud z úřední povinnost; rozpornost procesního postupu žalovaného s dobrými mravy je proto v dané situaci pojmově vyloučena.
Je tedy namístě již pouze konstatovat, že se stěžovatelce zásah do jejích základních práv doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto v postupu obecných soudů, jenž předcházel vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, neshledal žádné ústavněprávní deficity, pročež posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Ústavní soud přitom nevyvozoval stěžovatelce nepříznivé důsledky z toho, že do petitu ústavní stížnosti nezahrnula rozhodnutí dovolacího soudu, ač tak učinit z procesních důvodů měla, a to i přes to, že nebylo rozhodnutím meritorním.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu