ECLI:CZ:US:2015:3.US.1951.15.1
sp. zn. III. ÚS 1951/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti R. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Dagmar Fejfarovou, advokátkou se sídlem Jičín, Husova 820, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. června 2015 sp. zn. 6 Tdo 515/2015, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015 sp. zn. 2 To 128/2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2014 sp. zn. 1 T 33/2014, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho základního práva ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2014 sp. zn. 1 T 33/2014 uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedeného trestného činu se měl obviněný dopustit stručně řečeno tím, že po předchozím požití alkoholických nápojů, v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti, fyzicky napadl poškozeného, se kterým šel po ulici, a to tak, že ho natlačil na pletivové oplocení po levé straně se slovy "dej mi prachy nebo tě probodnu", vystřelovacím nožem velkou silou zaútočil proti hrudníku poškozeného a způsobil mu bodnou ránu hrudníku, jakož i další rány na levém předloktí a prsteníku pravé ruky, přičemž se zmocnil peněženky s finanční hotovostí nejméně ve výši 4.500,- Kč a z místa utekl. Za popsané trestné jednání byl soudem prvního stupně odsouzen podle §173 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci - vystřelovacího nože a byla mu uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 4.500,- Kč.
O odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. ledna 2015 sp. zn. 2 To 128/2014 tak, že odvolání podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. června 2015 č. j. 6 Tdo 515/2015-27 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
III.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, neboť má za to, že v jeho trestní věci obecné soudy porušily princip presumpce neviny, jakož i princip in dubio pro reo. Domnívá se, že před soudem prvního stupně nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že ke vzniku zranění na hrudníku poškozeného došlo tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Stěžovatel sám ve své obhajobě tvrdí, že zranění bylo způsobeno pádem na zem, což je podle něj možnost, kterou nevyloučil ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Podle názoru stěžovatele nebyl před soudem prvního stupně proveden jediný důkaz, který by přisvědčil názoru soudu a obžaloby o vzniku poranění hrudníku poškozeného, a nebylo tedy prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním způsobil těžší následek ve smyslu §173 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Stěžovatel má za to, že vina stěžovatele ve vztahu ke způsobenému těžšímu následku je dovozována pouze z jediného usvědčujícího důkazu, kterým je uvedený znalecký posudek. Nadto stěžovatel uvádí, že odvolací soud ve svém rozhodnutí pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, přičemž sám se s odvolacími námitkami obhajoby vůbec nevypořádal.
IV.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda stížnost obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jednou z těchto podmínek je i přípustnost ústavní stížnosti, která je dána až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti je nezbytné nejen to, aby stěžovatel poslední procesní prostředek vyčerpal, ale také, aby jej napadl v petitu ústavní stížnosti.
V projednávaném případě stěžovatel v petitu výslovně napadá pouze rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, nikoliv soudu dovolacího. Přesto je z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložené kopie rozhodnutí dovolacího soudu Ústavnímu soudu zcela zřejmé, že stěžovatel ve skutečnosti brojí proti všem rozhodnutím v předmětné trestní věci. Z toho důvodu se Ústavní soud rozhodl neposuzovat ústavní stížnost striktně formalisticky a připustit ji k projednání (k tomu viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004 č. 57567/00).
V.
Ve světle stěžovatelem předložených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Není vrcholem soustavy obecných soudů, a jeho úlohou proto není přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry ani posuzovat jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Stěžovatel založil odůvodnění své ústavní stížnosti na polemice se skutkovými závěry obecných soudů, které podle něj měly za následek nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Ve své argumentaci přitom opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s nimiž se tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance obecného soudnictví, která však, jak bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu nenáleží.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že jde-li o dokazování v trestním řízení, mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Shromážděné důkazy pak obecné soudy hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Svůj důkazní postup jsou obecné soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů rovněž nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud má za to, že obecné soudy v projednávané věci zcela naplnily požadavky, které jsou na dokazování v trestním řízení z hlediska ústavněprávního přezkumu kladeny. Z obsahu předmětných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že nalézací soud rozhodl o vině stěžovatele na základě uceleného řetězce logicky na sebe navazujících důkazů, přičemž dostatečně popsal své úvahy při jejich hodnocení a své skutkové závěry zcela přesvědčivě odůvodnil. Ohledně způsobu fyzického napadení poškozeného obžalovaným a mechanismu vzniku poranění poškozeného nalézací soud vycházel zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a dále také z výpovědi poškozeného učiněné v přípravném řízení a při prováděném vyšetřovacím pokusu. Jmenovaný soud přitom dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů se nepřiklonil k verzi skutkového děje předkládané obhajobou a na základě jakých skutečností tedy dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil i kvalifikovanou skutkovou podstatu dle §173 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Tyto závěry ostatně potvrdily i soudy vyšších stupňů, které se s námitkami obhajoby dostatečně vypořádaly. V zájmu zachování stručnosti Ústavní soud odkazuje zejména na odůvodnění usnesení dovolacího soudu (str. 5 - 7).
K námitce stěžovatele na adresu odvolacího soudu Ústavní soud připouští, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k odvolacím námitkám stěžovatele velmi stručné a ve značné míře pouze odkazuje na prvostupňový rozsudek. To však bez dalšího nevyvolává jeho protiústavnost. Ani rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru Ústavního soudu nikterak nevybočuje z limitů stanovených ústavním pořádkem.
Na základě shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu