ECLI:CZ:US:2015:3.US.2076.15.1
sp. zn. III. ÚS 2076/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti J. H., t. č. ve Vazební věznici v Liberci, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 640/45, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 9 To 169/2015 a proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 3 T 21/2013, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základných práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci.
Okresní soud v Mladé Boleslavi shora uvedeným usnesením dle ustanovení §83 odst. 1 trestního zákoníku nařídil výkon (podmíněně odloženého) trestu odnětí svobody ve výměře tří let, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 27. 3. 2013. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu poté Krajský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
Soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o závěr, že se stěžovatel ve zkušební době nepokusil o uhrazení jím způsobené škody, jejíž náhrada mu byla trestním rozsudkem uložena (celkově ve výši cca 2,9 milionů Kč).
Stěžovatel v ústavní stížnosti (s odkazem na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 668/2006 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 6/2009) namítá, že oba ve věci rozhodující soudy nikterak nezkoumaly, zda mu ve splácení nebránila nějaká závažná objektivní skutečnost; v této souvislosti připomíná, že zkušební doba, ve které se měl pokusit vzniklou škodu nahradit, ještě neuplynula. Obecné soudy se nezabývaly ani zákonným kritériem "podle svých sil", přestože jsou v této souvislosti povinny zjišťovat, jaké jsou finanční poměry odsouzeného, zda byl či nebyl zaměstnán, proč nepracoval a zda se o obstarání zaměstnání alespoň aktivně snažil. Dospěly-li soudy k závěru, že o jeho dobré finanční situaci svědčí skutečnost, že platil nájemné ve výši 8 000 Kč měsíčně a k soudu přišel "velmi dobře oblečen", stěžovatel namítá, že obstarání si ubytování představuje jednu ze základních existenčních otázek (navíc nájemní byt musel posléze opustit a přestěhovat se k rodičům) a nutnost slušně se obléci k soudu je jednou ze zákonných povinností účastníka řízení.
Nadto stěžovatel namítá, že jej okresní soud zkrátil o základní právo na projednání věci v jeho přítomnosti a o právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a skutečnostem; okresní soud totiž rozhodl v neveřejném zasedání, přestože se z veřejného zasedání - pro nemoc - řádně omluvil. Pokud mu soudy neuvěřily toliko z důvodu, že se z obdobného důvodu v minulosti již omlouval, postupovaly zaujatě a nikoliv nezávisle.
Stěžovatel se proto s odkazem na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 130/01 domnívá, že soudy v dané věci nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v nezbytném rozsahu pro rozhodnutí; jinak řečeno, nezkoumaly stejně pečlivě okolnosti svědčící i v jeho prospěch.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení §43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.
Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu (ve spojení s odůvodněním usnesení soudu okresního) především vyplývá, že se stížnostní soud se všemi stěžovatelem v ústavní stížnosti vznesenými námitkami již vypořádal.
V kontextu stěžovatelovy námitky, že v dané věci nebyly splněny zákonné důvody pro nařízení podmíněně odloženého výkonu trestu, Ústavní soud uvádí, že se nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly soud k jeho rozhodnutí, neboť přezkum soudcovského uvážení daného rámcem abstraktně formulovaného, resp. relativně neurčitého pojmu "vedení řádného života" a "osvědčení" uvedeného v ustanovení §83 odst. 1 trestního zákoníku, se z přezkumné činnosti Ústavního soudu - vyjma rozhodovací svévole, již však Ústavní soud v posuzované věci neshledal - zjevně vymyká (srov. usnesení ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 242/15).
Namítá-li stěžovatel, že soud první instance porušil jeho základní procesní právo, pakliže rozhodl v jeho nepřítomnosti, postačí odkázat na odůvodnění usnesení okresního soudu, ze kterého je zjevné, že před tímto rozhodnutím proběhlo několik veřejných zasedání, jichž se stěžovatel účastnil a na nichž měl možnost prezentovat svoje námitky a tvrzení (jež se obsahově kryjí s námitkami vznesenými v následné stížnosti i ústavní stížnosti - srov. poslední odstavec na str. 2 usnesení krajského soudu). Rozhodl-li z důvodů zaznamenaných v odůvodnění napadeného usnesení okresní soud v nepřítomnosti stěžovatele, pak jeho základní právo garantované v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny nezasáhl (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 819/11), a nebylo jím porušeno ani ustanovení §330 trestního řádu, neboť soud při posuzování validity stěžovatelovy omluvy z veřejného zasedání zohlednil - způsobem, jemuž nelze vytýkat ústavněprávní deficit - předchozí "procesní součinnost" stěžovatele, přičemž možnost efektivního vyjádření mu v daném řízení zjevně poskytnuta byla (stěžovatel koneckonců ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, jež by neuváděl nejpozději ve stížnosti, o níž rozhodoval krajský soud). Napadená rozhodnutí z uvedených důvodů nejsou ani v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jmenovitě s nálezy sp. zn. I. ÚS 574/05 (N 109/41 SbNU 357) a sp. zn. II. ÚS 222/07 (N 72/45 SbNU 143); procesně bezcenné jsou pak stěžovatelova odvolání na výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Případným potom není ani stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 130/01 (N 89/22 SbNU 245), neboť z odůvodnění obou napadených usnesení vyplývá, že obecné soudy zjistily skutkový stav v potřebném rozsahu a na základě adekvátních důkazů. Stěžovatel byl okresním soudem před vydáním napadeného rozhodnutí - v rámci předchozího veřejného zasedání ze dne 29. 1. 2014 - poučen o možnosti, že bude výkon trestu nařízen, pokud nebude nadále plnit dané podmínky, ke kterým se sám opakovaně zavázal (přičemž v tomto trendu setrval i v mezidobí od vydání rozhodnutí okresního soudu do rozhodnutí stížnostního soudu - viz str. 3 usnesení krajského soudu).
Z uvedených důvodů je tak zřejmé, že se stěžovateli zásah do jeho základních práv doložit nepodařilo; okolnost, že se se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní názory vyjádřené obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích jsou výsledkem náležité aplikace práva, jež z mezí zákona nevybočují a z ústavního hlediska jsou akceptovatelné.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle výše ohlášeného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu