ECLI:CZ:US:2015:3.US.2381.14.1
sp. zn. III. ÚS 2381/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Správy služeb hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 8, Kundratka 1951/19, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem, AK se sídlem Praha 10, Dykova 17, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 4. 2014 č. j. 11 C 462/2013-21, za účasti Okresního soudu v Chebu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 14. 7. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2014 a doplněné podáním ze dne 15. 7. 2014, doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2014, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zaplacení částky 1 692 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 692 Kč s přísl. s tím, že je na základě zřizovací listiny oprávněna k odstraňování silničních vozidel a jejich vraků z místních komunikací, včetně jejich umístění na střeženém parkovišti a hlídání. Dne 4. 5. 2012 provedla stěžovatelka odtah motorového vozidla reg. zn. X a umístila je na svém parkovišti, kde si žalovaný dne 5. 5. 2012 vozidlo vyzvedl, částku za odtah a parkovné nezaplatil a svoji povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 650 Kč písemně uznal.
Dne 14. 4. 2014 rozsudkem č. j. 11 C 462/2013-21 Okresní soud v Chebu (dále jen "nalézací soud") žalobu stěžovatelky o uložení povinnosti žalovanému Martinu Wildovi zaplatit stěžovatelce částku 1 692 Kč s přísl. zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění uvedl, že v dané věci nemohl dospět k závěru o důvodnosti podané žaloby, neboť stěžovatelka jako žalobkyně nenavrhla k prokázání svých tvrzení žádné důkazy a z uplatněných žalobních tvrzení žádné právo stěžovatelky na zaplacení nevyplývalo (nebyla tvrzena žádná smlouva mezi stranami či způsobilý důvod vzniku závazku žalovaného). Uznání dluhu žalovaným představuje pouze zajišťovací institut, nikoliv zavazovací důvod, který by byl sám o sobě způsobilý založit závazek (tj. způsobit jeho vznik). K nařízenému jednání soudu se žalobkyně o své vůli nedostavila a připravila se tak o poučení soudem dle §118a o. s. ř. Nalézacímu soudu tak nezbylo, než žalobu zamítnout.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že dne 1. 11. 2013 podala elektronicky nalézacímu soudu návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se domáhala zaplacení úhrady ceny za odtah motorového vozidla. Dne 28. 11. 2013 usnesením č. j. 11 C 462/2013-10 nalézací soud vyzval stěžovatelku, aby sdělila, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Stěžovatelka se k usnesení nevyjádřila. Následně nalézací soud nařídil ve věci jednání na den 14. 4. 2014, z něhož se stěžovatelka omluvila a souhlasila s projednáním v její nepřítomnosti. Dne 15. 5. 2014 jí byl doručen ústavní stížností napadený rozsudek.
Stěžovatelka tvrdila, že nalézací soud porušil základní právo na soudní ochranu dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") "v důsledku extrémního vybočení nejen při postupu v řízení, ale i při aplikaci jednoduchého práva (zjevně nebyla naplněna zásada iura novit curia), v důsledku čehož došlo i k odmítnutí spravedlnosti a porušení práva stěžovatelky podle ustanovení čl. 36 Listiny". Postup nalézacího soudu byl "zcela nepředvídaný a neobvyklý". Stěžovatelka nalézacímu soudu dále vytkla, že nerespektoval ustanovení §114, §114a, §43 a další ustanovení o. s. ř., a ustanovení §558 obč. zák. č. 40/1964 Sb., resp. §2053 obč. zák. č. 89/2012 Sb. Nalézací soud nepochopil obsah návrhu a přiložených důkazů, což vyústilo v nesprávné posouzení návrhu a v důsledku toho i v nesprávné rozhodnutí. Stěžovatelka poukázala na čl. 90 Ústavy České republiky a tvrdila porušení čl. 11 Listiny.
Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné poukázal na čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen Ústava), dle něhož jednání před soudem je ústní. Stěžovatelka byla k jednání soudu řádně a včas předvolána, přesto se nedostavila, čímž se sama dobrovolně zbavila možnosti bezprostředně reagovat na vývoj procesu při jednání a možnosti být poučena dle §118a o. s. ř. Stěžovatelka v řízení dostala možnost uplatňovat svá práva a musela předpokládat, že k nařízení jednání v triviální věci dochází z toho důvodu, že nalézací soud neshledal věc způsobilou k vyřízení bez nařízení jednání. Podle nalézacího soudu je třeba odmítnout jakési quasi-korespondenční jednání, které se stěžovatelka (resp. obecně žalobci všech hromadně žalovaných pohledávek) snaží soudům pravidelně vnutit. Dle názoru nalézacího soudu je užitá argumentace stěžovatelky v hrubém rozporu se zásadami civilního řízení a jednotlivými normami o. s. ř.; stěžovatelka ve svém podání směšuje ustanovení §43 a ust. §114 o. s. ř., z nichž každé má odlišný účel.
Stěžovatelka v replice k vyjádření nalézacího soudu k ústavní stížnosti uvedla, že na svém názoru vyjádřeném v ústavní stížnosti trvá. Vyjádření nalézacího soudu bagatelizuje tvrzení obsažená v ústavní stížnosti, a navíc si dle názoru stěžovatelky protiřečí takovým způsobem, že není možné se k jednotlivým námitkám ani smysluplně vyjádřit; nalézací soud bagatelizuje i obsah návrhu na zahájení řízení.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
K tvrzení stěžovatelky o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod nesprávným právním posouzením její věci nalézacím soudem Ústavní soud připomíná svoji standardní judikaturu, dle níž jeho povinností vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu však není řešit tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu či jeho právním posouzení, kterých se obecné soudy údajně dopustily. Výjimečně Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud tato pochybení mohla porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 736/06 ze dne 22. 2. 2007, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), k čemuž v projednávaném případě zjevně nedošlo.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadeném rozhodnutí ani ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Tvrzení stěžovatelky ohledně porušení procesních ustanovení upravujících vady podání (§43 o. s. ř.), zkoumání podmínek řízení (§114 o. s. ř.), resp. přípravu jednání (§114a o. s. ř.), Ústavní soud neakceptoval, neboť podání stěžovatelky zřejmě nebylo vadné (a tudíž nebyl důvod postupovat dle §43 o. s. ř.) a nešlo ani o odstranitelný nedostatek podmínek řízení (§114 o. s. ř.), jak dostatečně již objasnil nalézací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Riziko plynoucí ze zjištění nalézacího soudu, že v návrhu nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti, mohla stěžovatelka eliminovat svou účastí na řádně nařízeném jednání [srov. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Neúčastí při tomto jednání se stěžovatelka vědomě svého procesního práva vzdala, stejně jako možnosti být při jednání poučena podle §118a o. s. ř. Důsledky z toho plynoucí pro výsledek sporu tudíž nelze přičítat nalézacímu soudu.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou výše žalované částky. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2497/11, dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení ze dne 5. 6. 20087 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná), které v projednávaném případě neshledal.
Toliko obiter dictum lze dodat:
Ústavní soud nemohl nezaznamenat, že v textu odůvodnění napadeného rozsudku se vyskytují nadbytečně expresívní hodnotící tvrzení, neopřená o skutkové a právní okolnosti případu. Takovou problematickou povahu má např. tvrzení, že "sám žalobce v žalobě pouze uvádí, že se v podstatě svévolně zmocnil cizí věci ... protiprávním jednáním". Ústavní soud konstatuje, že z textu podané žaloby žádné takové závěry o svémocném zmocnění se cizí věci nebo o protiprávním jednání žalobce nelze nijak dovodit. V textu svého vyjádření ze dne 11. 8. 2014 okresní soud svou úvahu rozvádí navíc formulací, že "... žalobní tvrzení ve své lapidárnosti odpovídají znakům protiprávního zmocnění se cizí věci (žalobce odvezl z veřejné komunikace náhodně zvolené cizí vozidlo a ponechal si je ve své moci) a může tak nejvýše navozovat úvahu, zda nedošlo ke spáchání trestného činu."´
Ústavní soud má spíše za to, že podobná nekorektní tvrzení navozují dojem neobjektivity soudu vůči procesním stranám a škodí autoritě soudní moci v očích veřejnosti; uměřenost jazykového projevu patří k žádoucím znakům aktů státní moci.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu