ECLI:CZ:US:2015:3.US.241.15.1
sp. zn. III. ÚS 241/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti M. K., právně zastoupené Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Buřič, Sadílek a partneři, Praha 1, Štěpánská 39, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. listopadu 2014 č. j. 1 Afs 105/2014 - 85, proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2. července 2014 č. j. 52 Af 46/2013 - 37 a č. j. 52 Af 60/2013 - 41, proti rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 17. října 2013 č. j 37256-10/2013-900000-304.3 a ze dne 18. října 2013 č. j 37256-24/2013-900000-304.3, proti rozhodnutím Celního úřadu Pardubice ze dne 20. května 2013 č. j. 20768/2013-590000-31 a ze dne 20. května 2013 č. j. 20798/2013-590000-31, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, Generálního ředitelství cel a Celního úřadu Pardubice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž měla být porušena její práva garantovaná článkem 11 odst. 1, 4 a 5 a článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla vedena jako OSVČ - daňový subjekt v obchodu s minerálními oleji. Na základě trestního řízení, vedeného proti jejímu manželovi S. K. a dalším čtyřem spoluobviněným, byla Celním úřadem v Pardubicích (dále také "celní úřad") provedena dodatečná daňová kontrola stěžovatelky, jako daňového subjektu. Na základě této kontroly byla celkem dvaceti rozhodnutími celního úřadu stěžovatelce doměřena spotřební daň z minerálních olejů. Projednávanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti dvěma rozhodnutím celního úřadu, jakož i rozhodnutím v následných řízeních, jež jsou popsána níže.
Celní úřad v Pardubicích dodatečným platebním výměrem ze dne 20. května 2013 č. j. 20768/2013-590000-31 doměřil stěžovatelce za zdaňovací období březen 2009 spotřební daň z minerálních olejů ve výši 553.917,- Kč. Obdobně dodatečným platebním výměrem č. j. 20798/2013-590000-31 z téhož dne stěžovatelce celní úřad vyměřil spotřební daň z minerálních olejů ke dni 25. března 2010 ve výši 334.523,- Kč.
Proti rozhodnutím celního úřadu podala stěžovatelka odvolání, o nichž rozhodlo Generální ředitelství cel rozhodnutími ze dne 17. října 2013 č. j 37256-10/2013-900000-304.3 a ze dne 18. října 2013 č. j 37256-24/2013-900000-304.3 tak, že rozhodnutí celního úřadu potvrdilo a odvolání zamítlo.
Proti uvedeným rozhodnutím Generálního ředitelství cel podala stěžovatelka správní žaloby, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Ten obě žaloby zamítl, a to rozsudky ze dne 2. července 2014 č. j. 52 Af 46/2013 - 37 a č. j. 52 Af 60/2013 - 41.
Nejvyšší správní soud, jako soud kasační, spojil řízení o kasačních stížnostech proti výše uvedeným rozsudkům krajského soudu a rozsudkem ze dne 5. listopadu 2014 č. j. 1 Afs 105/2014 - 85 kasační stížnosti zamítl podle §110 odst. 1 soudního řádu správního jako nedůvodné.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že její manžel S. K. obchodoval jejím prostřednictvím s minerálními oleji. V souvislosti s tuto činností byl trestně stíhán a následně rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2013 č. j. 4 T 9/2012-6899 uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 25. srpna 2014 sp. zn. 3 To 15/2014 potvrdil výrok o vině a nově rozhodl o trestu tak, že obviněného K. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a peněžitému trestu ve výši 3.500.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. Vedle toho mu pak uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to ve výroku specifikovaných nemovitostí.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že podle závěrů, které přijaly trestní soudy, byla stěžovatelka, jako daňový subjekt, fakticky ovládána svým manželem, který jednal jejím jménem a úmyslným jednáním spáchal trestný čin zkrácení daně ve velkém rozsahu, přičemž ona sama s trestnou činností neměla nic společného. Domnívá se, že celní orgán měl vzít v potaz výsledek trestního řízení a vymáhat nárok na nedoplatku na spotřební dani po osobě, která byla pravomocným rozsudkem soudu označena za pachatele uvedeného jednání, tedy po jejím manželovi.
Stěžovatelka považuje za nespravedlivé, aby byla postižena daňovou exekucí za neodvedení spotřební daně a daně z přidané hodnoty za situace, kdy byl v trestním řízení jejímu manželovi uložen za stejné jednání peněžitý trest ve výši 3.500.000,- Kč, jakož i trest propadnutí náhradní hodnoty. Namítá, že celková škoda způsobená státu neodvedením předmětné daně je nyní fakticky vymáhána ve dvou rovinách - v trestním a v daňovém řízení.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud vždy připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Ze své pozice proto není oprávněn přehodnocovat skutkové či právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do jejich rozhodovací činnosti by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze v případě, kdy by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelce byla vyměřena spotřební daň ve dvou desítkách případů. Rozhodnutí celního úřadu byla potvrzena odvolacím orgánem; stejně tak posoudil správní soud rozhodnutí celního ředitelství. Nejvyšší správní soud spojil řízení o kasačních stížnostech do několika společných rozsudků. Stěžovatelka pak podala obsahově shodné ústavní stížnosti, které jsou vedeny u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 241/15, sp. zn. IV. ÚS 622/15, sp. zn. IV. ÚS 675/15, sp. zn. III. ÚS 676/15 a sp. zn. IV. ÚS 1343/15.
Ústavní soud se s námitkami stěžovatelky vypořádal již ve svém usnesení ze dne 9. července 2015 sp. zn. IV. 675/15. V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů uvedených v citovaném usnesení a pro stručnost na ně odkazuje.
K námitkám stěžovatelky Ústavní soud zejména zdůrazňuje, že trest postihující majetek pachatele uložený v trestním řízení není způsobilý nahradit daňovou povinnost daňového subjektu vzniklou neodvedením příslušné daně. To vyplývá již z odlišné funkce daňového a trestního řízení. Jak totiž Ústavní soud uvedl ve výše citovaném usnesení, účelem daňového řízení je vybrat daně, a to pouze v rozsahu stanoveném zákonem, zatímco účelem trestního řízení je potrestat pachatele za jeho nezákonné jednání a eliminovat, aby tento měl z trestné činnosti jakýkoliv prospěch. Orgány veřejné moci jsou přitom limitovány příslušnými ustanoveními ústavních předpisů, v daném případě článkem 11 odstavce 5 Listiny, podle kterého lze daně ukládat jen na základě zákona a článkem 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, co je trestným činem a jaký trest, případně jaké jiné újmy na právech nebo na majetku lze za jeho spáchání uložit.
Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci orgány veřejné moci jakkoliv vybočily z mezí stanovených ústavními předpisy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla nic, čím by prokázala, že finanční orgány nebo správní soudy zasáhly do jejích zaručených práv. Ústavní soud se v souladu se soudem kasačním domnívá, že celní úřad poskytl stěžovatelce dostatek prostoru k prokázání jejích tvrzení, neunesení důkazního břemene pak nebylo možno zhojit ani v odvolacím řízení ani v řízení před správními soudy. Orgány veřejné moci postupovaly v souladu s právními předpisy a svá rozhodnutí důkladně a dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal důvod pro svůj kasační zásah.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu