ECLI:CZ:US:2015:3.US.2508.15.1
sp. zn. III. ÚS 2508/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem se sídlem Ostrava, 30. dubna 3128/2A, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, č. j. 3 Tdo 443/2015-46, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 To 210/2014-406, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 71 T 61/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a která byla doplněna podáním stěžovatele ze dne 23. 9. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada výhrady zákona při označení trestnosti jednání a druhů trestů ve smyslu čl. 39 Listiny, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 71 T 61/2013, bylo zjištěno následující.
3. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 71 T 61/2013, uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Stěžovateli byla dále uložena povinnost uhradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 4.668,- Kč. Předmětné trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit tím, že řádně nezajistil poklop vodoměrné šachtice myčky vozidel, přináležející k čerpací stanici, jejíž byl provozovatelem, v důsledku čehož nezletilý Milan Mezei, po šlápnutí na nedostatečně zafixovaný poklop a jeho zvrtnutí tímto propadl do předmětné šachtice o hloubce 2,5 m, čímž utrpěl zranění spočívající v oděrkách a odřeninách na různých částech těla, kdy v souvislosti s pádem došlo u nezletilého k akutní reakci na stres s rozvojem symptomatologie posttraumatické stresové poruchy, která si vyžádala léčbu v trvání delším než sedm dnů.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo ve výroku o trestu rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 To 210/2014-406, zrušeno a stěžovateli byl nově uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šedesáti dnů. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu čtrnácti měsíců. Odvolání stěžovatele pak odvolací soud podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodné zamítl.
5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, č. j. 3 Tdo 443/2015-46, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
III.
6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní vyslovil přesvědčení, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou v rozporu se závěry vyslovenými Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 2278/07 ze dne 5. 8. 2010 (N 157/58 SbNU 335), když v nyní souzené věci došlo dle názoru stěžovatele ke zcela flagrantnímu rozvolnění souvislosti mezi zaviněním na straně jedné a trestní odpovědností a trestem na straně druhé. Právě uvedeného pochybení se soudy měly dle názoru stěžovatele dopustit tím, že se omezily pouze na konstatování stěžovatelova porušení generální prevenční povinnosti ve smyslu §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"), aniž by zároveň konkretizovaly, která povinnost měla být stěžovatelem porušena. Soudy dle stěžovatele dále nevzaly v úvahu veškeré relevantní okolnosti případu, když zcela bagatelizovaly úlohu otce poškozeného nezletilého ve vztahu ke vzniku škodného následku (byť Nejvyšší soud připustil, že provozování míčových her v prostoru čerpací stanice není ideální), a nevypořádaly se s časovým nesouladem tvrzených zdravotních potíží nezletilého poškozeného, když nezletilý nebyl v žádném zdravotnickém zařízení léčen od 30. 6. 2012, kdy došlo k předmětné události, až do září roku 2012. Stěžovatel namítl konečně též to, že dovolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, když se nevypořádal s námitkou, že příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a následkem byla přerušena přistoupením dalších skutečností, jež se spolupodílely na vzniku následku. Za tyto skutečnosti je pak dle názoru stěžovatele třeba považovat nerespektování provozního řádu mycí linky a čerpací stanice otcem nezletilého poškozeného, který nejprve nezletilého (ve věku tří let) vysadil z auta a poté sám ještě před ukončením mycího programu své vozidlo opustil, přičemž při čekání na ukončení mycího programu si čas s nezletilým krátil kopáním do míče na pozemku přilehlém k myčce.
IV.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 71 T 61/2013, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana práv - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti a ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým vybočením nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
9. Žádné z právě naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze pokračující polemikou stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů, jejichž přezkumu se stěžovatel ve své ústavní stížnosti fakticky dovolává. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší. V podrobnostech pak Ústavní soud uvádí následující.
10. Ústavní soud předně nemohl přisvědčit námitce, že z ústavní stížností napadených rozhodnutí nevyplývá, jaká konkrétní povinnost měla být stěžovatelem porušena, když soudy v tomto ohledu dle názoru stěžovatele pouze obecně poukázaly na generální prevenční povinnost vyplývající z §415 občanského zákoníku. To proto, že soudy všech stupňů ve svých rozhodnutích z pohledu Ústavního soudu jasně a srozumitelně uvedly, že porušení povinností stěžovatele jako provozovatele předmětné čerpací stanice je třeba spatřovat v tom, že tento (v rozporu s ustanovením §415 občanského zákoníku, jakož i s příslušnými ustanoveními smlouvy o provozování předmětné čerpací stanice) dlouhodobě zanedbával pravidelnou údržbu vodoměrné šachtice přináležející k objektu myčky vozidel, jakož i její kontrolu, v důsledku čehož se tato dostala do havarijního stavu, kdy poklop šachtice byl zkorodovaný, volně odnímatelný a na jejím ústí nestabilní. Stěžovatel tedy nijak neoznačený poklop této šachtice nacházející se v prostoru volně přístupném uživatelům čerpací stanice a stavebně-technicky neodděleném od prostor, do nichž je vstup nepovolaným osobám zakázán, řádně nezajistil, v důsledku čehož došlo poté, co na tento poklop došlápl poškozený (nezletilé dítě ve věku tří let), ke zvrtnutí tohoto poklopu a pádu poškozeného do šachtice. Soudy v této souvislosti dospěly k závěru, že stěžovatel nezachoval potřebný stupeň bedlivosti (opatrnosti), který po něm lze rozumně požadovat vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci (kdy stěžovatel provozoval objekt čerpací stanice s myčkou, využívaný velkým počtem zákazníků, a to navíc ve velmi frekventované lokalitě). Ústavní soud nemá, co by soudům (ani přes obsáhlé námitky stěžovatele) v této souvislosti vytkl.
11. Důvodným Ústavní soud neshledal ani tvrzení, že soudy nevzaly v úvahu veškeré relevantní okolnosti případu, čehož se dle názoru stěžovatele měly dopustit tím, že zcela bagatelizovaly úlohu otce poškozeného nezletilého ve vztahu ke vzniku škodného následku. Ústavní soud má naopak za to, že soudy všech stupňů (včetně soudu dovolacího, který své rozhodnutí v tomto směru dle názoru Ústavního soudu podrobně odůvodnil, přestože stěžovatel namítá opak) se touto otázkou řádně zabývaly, avšak dospěly k závěru, že v daném případě není dáno spoluzavinění ze strany nezletilého poškozeného či jeho zákonného zástupce, což odůvodnily tím, že v řízení bylo prokázáno, že k předmětné události (tedy k pádu nezletilého poškozeného do šachtice) došlo v době, kdy si poškozený se svým otcem kopal s míčem na travnaté ploše přilehlé k myčce vozidel. Poškozený tedy byl dle názoru soudů všech stupňů v době předmětné události pod dozorem svého otce (když opak se v řízení i přes námitky stěžovatele prokázat nepodařilo) a o zanedbání povinnosti otce poškozeného na dítě dohlížet proto dle názoru soudů hovořit nelze.
12. Na právě uvedeném pak dle názoru Ústavního soudu není nic způsobilé změnit ani tvrzení stěžovatele, že spoluzavinění otce nezletilého je i za předpokladu, že tento by byl skutečně přítomen pádu nezletilého do šachtice, třeba spatřovat v tom, že otec nezletilého nerespektoval provozní řád mycí linky, nezletilého před vjetím vozem do myčky z vozu vysadil a následně sám z vozu také vystoupil, přičemž čekání na ukončení mycího programu si s poškozeným krátil tím, že si kopali s míčem, kdy k ublížení na zdraví poškozeného došlo ve chvíli, kdy tento běžel pro zakopnutý balón. Je tomu tak proto, že byť i Ústavní soud je shodně se soudem dovolacím toho názoru, že prostory přiléhající k čerpací stanici nejsou místem vhodným k provozování míčových her, nelze dle jeho názoru odhlédnout od dalších skutečností podávajících se z vyžádaného spisového materiálu, jakož i z odůvodnění napadených rozhodnutí (např. str. 8 rozhodnutí dovolacího soudu), a sice že otec poškozeného nezletilého zabavoval míčovou hrou na travnaté ploše, nikoli v prostoru, kde se pohybují automobily (příjezdová cesta, parkoviště) nebo kde se nachází technické zázemí čerpací stanice, příp. prostorách, které by byly označeny způsobem, z něhož by bylo patrné, že vstup nepovolaných osob do těchto prostor je zakázán. Z obsahu vyžádaného spisového materiálu je dle názoru Ústavního soudu naopak zjevné, že nezletilý poškozený a jeho otec se pohybovali v místech, u nichž v době předmětné události nic nenasvědčovalo tomu (cedule, značky, ohrazení), že se jedná o prostor, kde se nepovolané osoby nesmí pohybovat nebo se zde mohou pohybovat jen se zvýšenou opatrností. Ústavní soud má proto shodně s obecnými soudy za to, že poškozený ani jeho otec neporušili žádnou ze svých právních povinností, pokud na tuto nijak neoznačenou a volně přístupnou plochu vstoupili a na této ploše se pohybovali. Spoluzavinění poškozeného, resp. jeho zákonného zástupce, tak dle názoru Ústavního soudu není dáno.
13. Jde-li pak o odkaz stěžovatele na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 2278/07 ze dne 5. 8. 2010 (N 157/58 SbNU 335), má Ústavní soud za to, že tyto závěry byly obecnými soudy v nyní souzené věci respektovány, neboť Ústavní soud neshledal, že by se soudy řádně nezabývaly tím, zda lze usuzovat na nedbalostní jednání stěžovatele, konkrétně na rozpor jeho jednání s požadavky náležité péče a předvídatelnosti účinku a následku. Ústavní soud má naopak za to, že soudy se otázkou porušení prevenční povinnosti stěžovatele vyplývající z §415 občanského zákoníku a vztahem tohoto porušení ke škodnému následku náležitě zabývaly (viz výše), přestože stěžovatel je přesvědčen o opaku.
14. Odmítnout je třeba konečně i námitku, že se soudy nevypořádaly s časovým nesouladem tvrzených zdravotních obtíží nezletilého poškozeného, kdy nezletilý nebyl v žádném zdravotnickém zařízení léčen od 30. 6. 2012, kdy došlo k předmětné události, až do září roku 2012. Ústavní soud má v této souvislosti za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se otázkou zdravotních obtíží nezletilého poškozeného řádně zabývaly, přičemž na základě provedených důkazů (zpráva psycholožky PhDr. Vengřínové, výpověď psychiatričky MUDr. Vaníkové či znalecký posudek MUDr. Foltýnové, znalkyně z odvětví psychiatrie) dospěly k závěru, že u poškozeného v důsledku předmětné události došlo k akutní reakci na stres s rozvojem symptomatologie posttraumatické stresové poruchy, která si vyžádala léčbu v trvání delším než sedm dnů. Pokud stěžovatel zpochybňoval existenci zdravotních obtíží nezletilého poškozeného, když poukazoval na to, že poškozený byl pro tvrzené obtíže léčen až od září 2012, tj. až po uplynutí více než dvou měsíců od předmětné události, pak Ústavní soud pouze odkazuje na výpověď svědkyně MUDr. Vaníkové na č. l. 285 - 286, která před soudem uvedla, že posttraumatická stresová porucha se projevuje do jednoho roku od prožité události, což dle názoru Ústavního soudu dostatečně srozumitelně vysvětluje, proč byla lékařská péče pro nezletilého vyhledána až v průběhu září 2012.
V.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu