ECLI:CZ:US:2015:3.US.2683.14.1
sp. zn. III. ÚS 2683/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Eduarda Vyslyšela, zastoupeného Mgr. Petrem Fouskem advokátem se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Masarykovo nám. 83, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 č. j. 32 Cdo 1881/2012-280 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2011 č. j. 15 Co 266/2011-226 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 7. 3. 2012 č. j. 15 Co 266/2011-251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Obvodní soudu pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 12. 2010 č. j. 24 C 98/2005-170, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 3. 2012, č. j. 24 C 98/2005-261, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti žalovaným (1. České pojišťovně, 2. Lukáši Svobodovi a 3. Václavu Harmáčkovi, v řízení před Ústavním soudem vedlejším účastníkům) domáhal zaplacení 162 410,83 Kč s úrokem z prodlení. Městský soud v Praze toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že na vedlejšího účastníka 1 dopadala povinnost uhradit mu za vedlejšího účastníka 2 škodu způsobenou provozem vozidla, a vytýká obecným soudům, že nezkoumaly existenci a pojistné podmínky konkrétní pojistné smlouvy, svá rozhodnutí založily na nepodložené spekulaci ohledně ní, a nezabývaly se skutečností, že vozidlo, které řídil vedlejší účastník 2, představovalo v době nehody předmět finančního leasingu. Dovozuje dále, že není právně přípustné, aby přes jeho nesouhlas jako věřitele zanikl dluh škůdce (tj. vedlejšího účastníka 2) poskytnutím plnění vedlejšímu účastníkovi 3 (jenž provedl opravu vozidla), vůči němuž je stěžovatel v postavení dlužníka z jiného závazkového právního vztahu, a tento jiný závazkový právní vztah nebyl splněn řádně a včas. Stěžovatel má rovněž za to, že v řízení před soudem prvního stupně se mu nedostalo řádného poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., a ke zhojení této vady nedošlo ani v řízení odvolacím, přičemž odvolací soud jej zkrátil v právu vyjádřit se k obsahu přednesu vedlejších účastníků, jakož i v přednesu závěrečného návrhu; napadené rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nadto podle jeho názoru nepřezkoumatelné.
Nejvyšší soud, dovozuje dále stěžovatel, aplikoval procesní normy [zejména ustanovení §237 odst. 3 a §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., v rozhodném znění, tj. ve znění účinném do dne 31. 12. 2012] přepjatě formalisticky, a tedy protiústavně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - nedostatku spravedlivého procesu, jmenovitě porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Pod procesní větev tohoto článku lze subsumovat jeho výtku, jež směřuje k vadné aplikaci ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. a tvrzenému nedostatku odůvodnění obecnými soudy vydaných rozhodnutí.
Výhrady týkající se §118a odst. 3 o. s. ř. jsou však situovány do toliko obecné roviny, přičemž stěžovatel neuvádí, jaké další procesní návrhy (resp. zda vůbec nějaké) by mohl soudu adresovat poté, co by požadované poučení obdržel (co do důvodů rozhodnutí viz níže).
Jinak deficit v čl. 36 odst. 1 Listiny předjímaných znaků (nezávislosti či nestrannosti soudů) tvrzen není, a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovateli dostalo náležitého postavení účastníka řízení, disponujícího - v relevantním rozsahu - zákonem stanovenými procesními právy; pročež zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatel oponuje, byl založen (či nikoli) stanoveným způsobem v rovině jím vytýkaných nedostatků skutkových a potažmo hmotněprávního posouzení dané věci.
Jak se podává z předchozího, výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatele - věcně správným.
Což je významné potud, že ústavní stížnost je svým obsahem polemikou se závěry obecných soudů pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatel vystupoval již v řízení před nimi, se kterou se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly a stěžovatel neuvádí nic, co by jeho oponenturu identifikovalo s kontextem ústavněprávním. Není zde ničeho, co by signalizovalo kolizi se základními právy stěžovatele.
V rovině podústavní je namístě na výstižná a přiměřeně podrobná odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího v úplnosti odkázat.
Rozhodující soudy dospěly k ústavněprávně akceptovatelnému právnímu závěru, podle nějž lze dovodit, že pokud by nedošlo k platnému sjednání pojistné smlouvy, o čemž svědčí i provedené listinné důkazy, nelze předpokládat, že stěžovatel by uplatňoval vůči vedlejšímu účastníkovi 1 v tomto řízení odpovídající nároky a že by na jejím základě vedlejší účastník 1 uhradil stěžovateli pojistné plnění. Obecné soudy na argumentované bázi konstatovaly, že vedlejší účastník 1 jako pojistitel byl oprávněn za pojištěného (vedlejšího účastníka 2) uhradit škodu na vozidle vedlejšímu účastníkovi 3, který vozidlo pro stěžovatele opravil.
Výstižnost nelze upřít ani závěru Nejvyššího soudu, že dovolání je nepřípustné. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že námitka - že dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, interpretoval dovolací důvody restriktivním způsobem, a znemožnil tak dovolateli možnost domoci se soudní ochrany svého práva, jestliže se vůbec nezabýval otázkou, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam - je obecně způsobilá odůvodnit závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355) nebo nález ze dne 11. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 2030/07 (N 138/46 SbNU 301)].
V dané věci však o takovýto případ nejde. Dovolací soud byl při posuzování přípustnosti dovolání vázán ustanovením §241a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, které a contrario vylučovalo možnost uplatnit v dovolání přípustném podle jeho §237 odst. 1 písm. c) důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jeho úvaha, že stěžovatelem uplatněné námitky jsou právě tomuto důvodu podřaditelné, má rozumný základ, a za výraz libovůle ji považovat nelze. Podstata stěžovatelových námitek totiž spočívala v tom, že odvolací soud nepřihlédl k některým skutkovým zjištěním, ačkoliv je podle jeho názoru vzít v úvahu měl; jinými slovy, bylo tvrzeno, že odvolací soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu.
V ústavněprávní rovině neobstojí ani stěžovatelem předestíraná interpretace §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., v rozhodném znění; Nejvyšší soud stěžovateli výstižně připomenul usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. IV ÚS 1464/10, přičemž za zaznamenání stojí rovněž nálezy ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05, ze dne 11. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 2030/07, ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 182/05, ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 2884/08, ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 289/06, ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 a ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.
Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu