ECLI:CZ:US:2015:3.US.283.15.1
sp. zn. III. ÚS 283/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti M. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem, se sídlem v Plzni, T. G. Masaryka 25, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2014 č. j. 8 Tdo 1267/2014-25, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. 8 To 37/2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2014 č. j. 3 T 23/2013-476, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo podle jeho tvrzení dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 1 a odst. 2 Listiny.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2014 č. j. 3 T 23/2013-476 uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Trestného činu se měl dopustit (zkráceně řečeno) tím, že dne 25. 5. 2012 v přesně nezjištěné době vstoupil do neuzamčené dřevěné chatky stojící na pozemku města Rokycany, přistoupil ke zde spícímu Pavla K. (jedná se o pseudonym) (dále také "poškozený") a bez zjištěného důvodu jej opakovaně udeřil dřevěnou kulatinou do hlavy, a tím způsobil poškozenému poranění hlavy, které si vyžádalo hospitalizaci v době od 25. 5. 2012 do 8. 6. 2012.
Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen podle §145 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Současně byl podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Rokycany ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 1 T 171/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2013 sp. zn. 7 To 24/2013, jakož, i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli dále uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 9.226,70,- Kč.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. 8 To 37/2014 tak, že z podnětu odvolání poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradové povinnosti, přičemž sám znovu rozhodl o výši náhrady škody. Odvolání stěžovatele vrchní soud podle §256 trestního řádu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 10. 2014 č. j. 8 Tdo 1267/2014-25 tak, že jej odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, jako podané z jiného důvodů, než je uveden v §265b trestního řádu.
III.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho základní práva, neboť postupovaly v příkrém rozporu se základními zásadami trestního řízení, nesprávně hodnotily provedené důkazy a nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soudy měly podle stěžovatele jednat rozporně se zásadou presumpce neviny a svým postupem porušit princip in dubio pro reo.
Stěžovatel namítá, že nalézací soud svůj výrok opřel téměř výhradně o výpověď svědka Pavla K. učiněnou v přípravném řízení, která byla v hlavním líčení pouze přečtena podle §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel přitom trval na osobním výslechu svědka, neboť měl v úmyslu mu položit řadu otázek a zejména navrhnout konfrontaci mezi ním a svědkem. Stěžovatel má za to, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na obhajobu, jakož i zásada ústnosti a bezprostřednosti řízení.
Obecné soudy navíc podle stěžovatele učinily nesprávný závěr o nedosažitelnosti jmenovaného svědka z důvodu jeho pobytu v cizině, neboť si nesprávně vyložily dopis, kterým se omluvil z účasti na hlavním líčení, jež se mělo konat dne 19. 3. 2014. Za vadu postupu považuje stěžovatel tu skutečnost, že tento dopis nebyl přeložen a nelze tedy přesně určit, zda svědek odmítá vypovídat, nemůže se dostavit, či se z jiného důvodu dostavit nechce.
IV.
Ústavní soud prostudoval obsah napadených rozhodnutí ve světle uvedených námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, a není proto jeho úlohou přezkoumávat jejich právní a skutková zjištění, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Jde-li o proces dokazování před obecnými soudy, je přezkumná pravomoc Ústavního soudu limitována na nejextrémnější excesy, v nichž má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, konkrétně práva na spravedlivý proces. Tak tomu je zejména v případech tzv. opomenutých důkazů, v případech důkazů získaných a použitých v rozporu s procesními předpisy a v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu (nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález ze dne 14. 5. 2008 sp. zn. II. ÚS 2014/07). K obdobnému excesu však v projednávaném případě nedošlo.
Ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že v zájmu zachování práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu, jakož i v rámci zachování zásad bezprostřednosti a ústnosti by provádění důkazů, zejména důkazů ve formě výslechů svědků a podobných, mělo být zpravidla soustředěno do fáze trestního řízení před soudem. Jak však Ústavní soud v minulosti opakovaně uznal, provádění dokazování v předchozí fázi řízení neznamená automaticky porušení principů spravedlivého procesu a práv obhajoby; v hlavním líčení zpravidla lze za zákonem stanovených podmínek připustit i důkazy provedené v přípravném řízení. Je však třeba trvat na tom, že použití důkazu provedeného mimo hlavní líčení pro rozhodnutí ve věci samé je možné jen tehdy, pokud takové provedení daného důkazu garantuje právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení (srov. nález ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. III. ÚS 376/01, nález ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 297/04, nález ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. IV. ÚS 569/11, nález ze dne 23. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 2852/14).
Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti opírá rovněž o četnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Z ní vyplývá, že o porušení práva na obhajobu ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") lze hovořit v případě, že se odsouzení zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na takové výpovědi svědka, kterého obhajoba ani ve fázi jednání před soudem, ani ve fázi vyšetřování (přípravného řízení) neměla možnost vyslechnout (např. Rachdad proti Francii ze dne 13. 11. 2003 č. 71846/01, §23). Pro posouzení zásahu do základních práv stěžovatele, bude proto rozhodné, zda výpověď, jejíž protokol byl v hlavním líčení pouze přečten podle §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, představuje rozhodující důkaz o vině odsouzeného a je-li tomu tak, zda měla obhajoba alespoň v přípravném řízení možnost svědka vyslechnout.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že výpověď svědka Pavla K. představovala stěžejní důkaz o vině stěžovatele, jenž byl podporován provedenou fotorekognicí a výpovědí svědkyně Evy Doudové. Jak bylo konstatováno soudy prvního a druhého stupně, svědek Pavel K. byl v přípravném řízení vyslýchán opakovaně, nicméně jedinou výpovědí procesně použitelnou před soudem byla jeho výpověď učiněná dne 20. 8. 2012. Ta byla provedena po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání dle §160 odst. 1 trestního řádu ze dne 17. 7. 2012 stěžovateli i jeho obhájci. Výpovědi byl přítomen obhájce stěžovatele JUDr. Jaroslav Bárta, kterému byl podle odvolacího soudu dán prostor k dotazům na svědka a tedy k upřesnění jeho výpovědi. K hlavnímu líčení se jmenovaný svědek, který se zdržuje ve svém domovském státě na Ukrajině, ani v jednom případě nedostavil, ačkoliv byl opakovaně předvoláván jak na mezinárodní doručenku, tak i cestou mezinárodní pomoci. Z jednání plánovaného na den 19. 3. 2014 se omluvil přípisem, v němž krajskému soudu sdělil, že vůči stěžovateli nemá žádné nároky a na soud přijet nemůže.
Z výše uvedeného Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel mohl v projednávaném případě dostatečně uplatnit práva obhajoby, neboť měl prostřednictvím svého obhájce možnost klást svědkovi otázky a vyjádřit se k jeho výpovědi už v přípravném řízení dne 20. 8. 2012. Ačkoliv tedy výpověď svědka Pavla K. představovala rozhodující důkaz ve věci a jmenovaný svědek nebyl vyslechnut v hlavním líčení, nebyla obhajobě upřena možnost svědka v průběhu trestního řízení vyslechnout a vyjádřit se k jeho výpovědi. Pokud tedy obecné soudy založily rozhodnutí o vině stěžovatele právě na tomto důkazu, jako důkazu rozhodujícím, nevybočily z rámce stanoveného ústavními limity a Ústavní soud jim v tomto smyslu nemůže ničeho vytknout.
Jde-li o samotné naplnění podmínek §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, má Ústavní soud za to, že obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč považují svědka Pavla K. za osobu pro svůj dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou. Lze pouze zopakovat, že jmenovaný svědek byl občanem Ukrajiny, zdržoval se dlouhodobě ve svém domovském státě, na opakovaná předvolání krajského soudu se nedostavil (i za využití mezinárodní pomoci) a z jednání plánovaného na den 19. 3. 2014 se přípisem omluvil. Ústavní soud neshledal pochybení v tom, že obecné soudy nenechaly vyhotovit oficiální překlad uvedeného přípisu, a ztotožnil se v tomto smyslu s jejich argumentací.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že obecné soudy v projednávané věci naplnily požadavky, které jsou na dokazování v trestním řízení z hlediska ústavněprávního přezkumu kladeny. Z obsahu předmětných soudních rozhodnutí je patrno, že obecné soudy rozhodly o vině stěžovatele na základě uceleného řetězce logicky na sebe navazujících důkazů, přičemž dostatečně popsaly své úvahy při jejich hodnocení a své závěry zevrubně odůvodnily. Náležitě se přitom vypořádaly s otázkou věrohodnosti klíčového svědka Pavla K., když odvolací soud uvedl, že svědek vypovídal souvisle, bez rozporů a svá napadení a následky nikterak nezveličoval; jeho výpověď přitom nevykazovala známky zaujatosti proti obžalovanému a ani žádný z dalších důkazů nenasvědčoval tomu, že by výpověď byla nepravdivá. Obecným soudům se podařilo obhajobu stěžovatele přesvědčivě vyvrátit a v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně vyložit, proč dospěly k závěru o jeho vině. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj kasační zásah.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu