ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1267.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1267/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2014 o dovolání obviněného M. O. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 8 To 37/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 23/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. O. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 3 T 23/2013, uznal obviněného M. O. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„v R., dne 25. 5. 2012 v přesně nezjištěné době kolem 01.00 hodin, v ulici K., vstoupil na pozemek M. R., kde neuzamčenými vstupními dveřmi vešel do dřevěné chatky, přistoupil ke zde spícímu D. M., a bez zjištěného důvodu jej udeřil dřevěnou kulatinou o celkové délce 48 cm, průměru 6 cm a váze 594,7 g, silou značné intenzity a razance do levé vlasové části hlavy a poté, co se poškozený posadil, jej opětovně silou značné intenzity a razance udeřil kulatinou do stejné části hlavy a opakovaně jej takto udeřil i v době, kdy chtěl poškozený chatku opustit a shýbl se pro bundu, přičemž tímto jednáním způsobil poškozenému tržně zhmožděnou ránu čela hlavy vlevo, tříštivé zlomení spánkové kosti vlevo, krvácení mezi klenbu lebeční a tvrdou plenu mozku ve spánkové krajině vlevo, což si vyžádalo hospitalizaci ve Fakultní nemocnici Plzeň a v Rokycanské nemocnici, a. s., v době od 25. 5. 2012 do 8. 6. 2012 bez dalšího zásadního omezení v obvyklém způsobu života“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Rokycany ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 1 T 171/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 7 To 24/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému rovněž uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Plzeň, pobočce pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem Plzeň, Sady 5. května 59, na náhradě škody částku ve výši 9.226,70 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 30. 11. 2013 do 31. 12. 2013 a dále v každém kalendářním pololetí ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí a zvýšené o osm procentních bodů až do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 8 To 37/2014, tak, že:
I. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradové povinnosti.
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Plzeň, pobočce pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem Plzeň, Sady 5. května 59, na náhradě škody částku ve výši 35.200,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 30. 11. 2013 do 31. 12. 2013 a dále v každém kalendářním pololetí ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí a zvýšené o osm procentních bodů až do zaplacení.
III. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Bárty proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel nejprve ve svém podání zopakoval některé (jím selektované) závěry vyslovené soudem druhého stupně v jeho rozhodnutí a následně připomněl, že již v podaném odvolání vyslovil výhrady k postupu nalézacího soudu, jenž při svém rozhodování vycházel téměř výhradně z výpovědi poškozeného D. M. (dále převážně jen „poškozený“), kterou pouze přečetl, takže nebyla zcela naplněna zásada bezprostřednosti a ústnosti. Pokud poškozený v této výpovědi uvedl, že útočníka poznal podle hlasu, neboť se v chatě hádal se svědkem M. P., i podle vidění, neboť do chaty šlo trochu světla, měl právě k této části jeho výpovědi zásadní výhrady, a proto ji označil za nevěrohodnou. Bylo tomu tak jednak proto, že se s poškozeným znali jen od vidění, ale zejména proto, že k útoku mělo dojít v 01:00 hodin, kdy v chatce nesvítilo žádné osvětlení, což potvrdila i svědkyně E. D. Pokud poškozený uváděl, že do chaty nebyly zavřené dveře a šlo do ní trochu světla, je v této části jeho výpověď rovněž nevěrohodná, neboť venku byla tma, chatka je mezi vzrostlými stromy a nejbližší pouliční osvětlení je ve vzdálenosti více než 100 m. Pokud pak jmenovaná svědkyně vypověděla, že se mohlo jednat o obviněného, mohl poškozený z jejího názoru sám nabýt přesvědčení, že se mohlo jednat o něho.
Obviněný v návaznosti na to akcentoval, že soud prvního stupně tak byl v situaci, kdy proti sobě stály výpověď poškozeného, kterého však nemohl vyslechnout přímo před soudem, a výpověď jeho, jenž útok popřel a neměl k němu ani motiv. Proto měl v úmyslu navrhnout při hlavním líčení provedení konfrontace mezi nimi, která mohla přispět ke zjištění skutkového stavu a objektivnímu rozhodnutí soudu. Skutečnost, že (on sám) v přípravném řízení nevypovídal, nelze vyložit v jeho neprospěch. Za významný považoval i obsah omluvy poškozeného v dopise, který zaslal soudu, z jehož obsahu mohl být zjištěn důvod jeho neochoty vypovídat před soudem.
Dovolatel v závěru svého podání zopakoval přesvědčení, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu se zásadami trestního řízení, nectily zásadu in dubio pro reo, neuvěřily jeho obhajobě a rozhodly podle výpovědi poškozeného, jejíž pravdivost již nelze dalšími důkazy ověřit. V té souvislosti připomněl nález Ústavního soudu, že ani nejvyšší stupeň podezření sám o sobě nestačí pro odsouzení. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Proto měla v naprosté shodně se soudem druhého stupně za to, že v hlavním líčení čtená výpověď poškozeného ze dne 20. 8. 2013 se soudům obou stupňů důvodně jevila zcela věrohodnou. Poškozený vypovídal souvisle bez rozporu a své napadení ani následky utrpěného zranění nikterak nezveličoval. Útočníka popsal a označil přezdívkou M., kteroužto přezdívku obviněný užívá, jak vyplynulo z výpovědí dalších svědků. Z protokolu o rekognici dle fotografie s albem 6 ks foto, uskutečněné dne 13. 6. 2012, když tento úkon byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný v souladu se zákonnými podmínkami §158a tr. ř. za přítomnosti soudce a směřující právě ke zjištění pachatele ve smyslu §104b odst. 1 tr. ř., který byl za splnění podmínek §211 odst. 3 písm. b) tr. ř. před soudem rovněž čten, jasně vyplynulo, že poškozený se zastavil již u foto č. 3 a bez váhání obviněného označil. V daném případě měl tedy soud prvého stupně splněny všechny podmínky ke čtení výpovědi poškozeného u hlavního líčení.
Státní zástupkyně rovněž zdůraznila, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými, respektive komentoval rozsah dovolání (správně zřejmě „dokazování“) a soudům vytýkal jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry nalézacího soudu jsou však náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž dovolatel ve svém podání uplatnil, předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel však ve skutečnosti uplatnil námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýkal způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především pak způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdil, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Takovými námitkami se ovšem domáhal odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládal provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozoval odchylné skutkové okolnosti, k nimž své námitky směřoval. Takto pojaté výhrady však nesměřovaly proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovovaly žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Státní zástupkyně proto uzavřela, že výhrady uplatněné dovolatelem není možné mít za důvodné, a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.)
Z tohoto pohledu je zřejmé, že téměř všechny dovolatelovy námitky směřovaly k učiněnému skutkovému zjištění, resp. k jednotlivým důkazům, na základě nichž soudy skutkové zjištění učinily (dovolatel s některými důkazy polemizoval, vyslovoval k nim výhrady či nesouhlas, což činil i ke způsobu, jimiž soudy jednotlivé důkazy hodnotily). Jistou výjimku tvořily pouze námitky, že nebyla naplněna zásada bezprostřednosti a ústnosti, a že byla porušena zásada „in dubio pro reo“. Všechny tyto námitky jsou však charakteru skutkového, resp. procesního a jako takové nejsou podřaditelné pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný.
Jinými slovy vyjádřeno, obviněný svými dovolacími námitkami primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze. Lze tak shrnout, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.) a vady procesní pod uplatněný dovolací důvod nejsou podřaditelné.
Ve výkladové rovině lze ještě uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a