ECLI:CZ:US:2015:3.US.2913.14.1
sp. zn. III. ÚS 2913/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CHEMAGROUP s. r. o., se sídlem Náchod - Bražec, V Náměrkách 101, zastoupené Jiřím Jandou, advokátem, AK se sídlem Náchod, Kamenice 155, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 2014 č. j. 30 Cdo 424/2014-282, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2013 č. j. 24 Co 45/2013-257 a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 11. 2012 č. j. 60 C 102/2012-212, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 25. 8. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2014, se CHEMAGROUP s. r. o., se sídlem Náchod - Bražec (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částky 244 910 912,- Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Náchodě (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 60 C 102/2012, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se v civilním řízení domáhala proti České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná") náhrady škody ve výši 244 910 912,- Kč, která jí měla vzniknout v daňovém řízení nesprávným úředním postupem a vydáním nezákonného rozhodnutí, v němž správce daně mimo jiné vydal zajišťovací příkaz za účelem zajištění spotřební daně a následně exekučním příkazem zajistil částku 1 196 577,73 Kč. Ve věci bylo vícekrát rozhodováno daňovými orgány i ve správním soudnictví, a dodatečné platební výměry byly zrušeny. Daňové řízení bylo zastaveno, protože uplynula propadná lhůta k vyměření daně; v důsledku zrušení platebních výměrů o spotřební dani byly zrušeny i platební výměry o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty. Po zrušení vyměřené daně byla žalobkyni zajištěná částka 1 196 577,73 Kč vrácena s úrokem ve výši 264 692,- Kč.
Dne 14. 11. 2012 rozsudkem č. j. 60 C 102/2012-212 nalézací soud řízení co do částky 18 392 065,- Kč s přísl. zastavil (výrok I), v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 226 518 841,- Kč s přísl., žalobu zamítl (výrok II), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalované na náhradě nákladů řízení částku 600,- Kč (výrok III). Nalézací soud poukázal na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), a zamítavý výrok odůvodnil tím, že ze strany žalovaného nedošlo k protiprávnímu jednání, které by bylo v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, a žalobce neprokázal výši škody, která mu měla být jednáním žalovaného způsobena.
Dne 25. 9. 2013 rozsudkem č. j. 24 Co 45/2013-257 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 14. 11. 2012 č. j. 60 C 102/2012-212 jako věcně správný potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud shodně s nalézacím soudem konstatoval, že v posuzovaném případě nebyly splněny předpoklady pro náhradu škody předpokládané v ustanovení §13 zákona o odpovědnosti státu. Přes poučení soudem podle §118a odst. 2, 3 o. s. ř. žalobkyně ani skutkově nevymezila, v čem měl nesprávný úřední postup spočívat.
Dne 25. 6. 2014 usnesením č. j. 30 Cdo 424/2014-282 dovolací soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2013 č. j. 24 Co 45/2013-257 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Porušení tohoto základního práva má spočívat v tom, že nalézací a odvolací soud "řešily právní otázku náhrady škody v rozporu s hmotným právem", tj. v rozporu s ustanoveními §7 až 13 zákona o odpovědnosti státu, jejich rozhodnutí "vykazují prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry", neprovedly navržené důkazy spisem Finančního úřadu v Náchodě a výslechem svědka Ing. Josefa Dostála a nezdůvodnily jejich neprovedení. Dovolací soud podle stěžovatelky nesprávně posoudil přípustnost dovolání z hlediska zásadního právního významu v dovolání uplatněných otázek.
Zajišťovací příkaz a exekuční příkaz správce daně prý představovaly nezákonná rozhodnutí, v důsledku nichž stěžovatelce vznikla škoda ve formě ušlého zisku, jehož výše byla prokázána znaleckými posudky. Pokud by tato protiprávní rozhodnutí správce daně nevydal, mohla by stěžovatelka pokračovat ve své podnikatelské činnosti a žádná škoda by jí nevznikla.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří z valné části skutečnosti již uplatněné v žalobě, odvolání a dovolání, s nimiž se nalézací soud, odvolací soud i dovolací soud ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod.
Takový protiústavní zásah však v pojednávaném případě Ústavní soud neshledal. Napadená soudní rozhodnutí byla podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Nedostatky spravedlivého procesu v řízení před nalézacím soudem zpravidla mohou být napraveny v odvolacím řízení; v ústavní stížnosti mohou být oprávněně namítány pouze za předpokladu, že byly uplatněny v odvolání a odvolací soud se jimi dostatečně nezabýval či je opominul; v opačném případě k nim Ústavní soud zpravidla nepřihlíží v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti. Z odůvodnění na str. 10 a násl. napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud se s námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolání ve vztahu k dokazování v dostatečné míře zabýval a s nimi se vyrovnal, byť je zřejmé, že na námitku "neprovedení důkazu spisy Finančního úřadu v Náchodě" (byla-li ovšem uplatněna, což z vyžádaného spisu zjevně neplyne) blíže nereagoval; na celkovou spravedlivost řízení před obecnými soudy tato skutečnost dle přesvědčení Ústavního soudu neměla jakýkoliv vliv.
K námitkám směřujícím k odmítnutí dovolání stěžovatelky dovolacím soudem Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V projednávaném případě takové protiústavní deficity zjištěny nebyly.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu