ECLI:CZ:US:2015:3.US.293.15.1
sp. zn. III. ÚS 293/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Luštíka, advokáta se sídlem Hradec Králové, třída Karla IV. 634/25, zastoupeného Mgr. Janou Luštíkovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, třída Karla IV. 634/25, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2014, č. j. 12 Tmo 19/2014-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť podle jeho názoru jím mělo dojít k porušení jeho základního práva garantovaného v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hradci Králové přiznal usnesením ze dne 23. 9. 2014, č. j. 2 Tm 6/2014-130 stěžovateli (coby ustanovenému obhájci v trestní věci mladistvého) odměnu a náhradu hotových výdajů; oproti jeho návrhu mu nepřiznal odměnu za sepis a podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání v plné výši, nýbrž toliko ve výši jedné poloviny (920 Kč), a dále neuznal jako důvodnou požadovanou náhradu za promeškaný čas (1 200 Kč). Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí bránil stížností, kterou Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením zamítl.
V dané věci je dovolávanou peněžní částkou, kterou obecné soudy stěžovateli oproti jeho žádosti nepřiznaly, 2.120 Kč, čímž jde o spor svou povahou tzv. bagatelní.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud dává standardně najevo mimořádnou zdrženlivost v zásazích proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž - dle ústavní stížnosti - měla být způsobena právě taková - bagatelní - újma. Je tomu tak proto, že zanedbatelný zásah do subjektivních práv není z povahy věci (typicky) způsobilý založit situaci porušení základních práv a svobod (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takový přístup Ústavní soud nechápe jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, a představuje tím mimořádný exces z pravidel tzv. spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Tato podmínka však v projednávané věci splněna není. Ve vztahu k přiznání odměny za právní úkon sepisu a podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání vycházely obecné soudy z ustálené judikatury, na kterou ve svém rozhodnutí odkázaly; námitky stěžovatele jsou uplatněním jeho vlastní interpretační alternativy použitého předpisu, nikoli doložením protiústavnosti závěrů, ke kterým soudy dospěly. Co do nepřiznání náhrady za promeškaný čas lze stěžovateli přisvědčit, že zde může být jistá disonance s názorem vyloveným Ústavním soudem v odkazovaném nálezu, avšak ani tato okolnost výše zmíněný výkladový exces zjevně nepředstavuje.
Nepřiznání výše uvedeného "rozdílu", tj. to, o co vede stěžovatel spor, relevantní zásah do jeho majetkových práv ve smyslu tím založené podstatné majetkové újmy, očividně nepředstavuje. Je-li taková újma však podmínkou ústavněprávní ochrany, pak v dané věci splněna není. S jistým zjednodušením tomu odpovídá úsudek, že stěžovatelův spor před Ústavní soud (vůbec) nepatří.
Zákon o Ústavním soudu, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z výše řečeného plyne, že předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení jsou naplněny.
Ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto Ústavní soud v senátu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu