ECLI:CZ:US:2015:3.US.2938.13.1
sp. zn. III. ÚS 2938/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ŠkoFIN, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2013 č. j. 38 ICm 2081/2010, 12 VSOL 2/2013-68 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2012 č. j. 38 ICm 2081/2010-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práva a svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem rozhodl tak, že žaloba na určení, že pohledávka stěžovatelky ve výši 144 410 Kč vůči konkretizovanému dlužníkovi je po právu s právem na oddělené uspokojení, se zamítá. Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že sporná ujednání mezi ní a dlužníkem obecné soudy neměly považovat za sjednání propadné zástavy.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
V projednávané věci se musel Ústavní soud v první řadě zabývat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti s ohledem na novelizaci ustanovení §237 o. s. ř. a ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. K vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu totiž došlo po 1. lednu 2013, již za účinnosti nové právní úpravy, která je tak v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II bod 1 a 7 a čl. IV bod 1 posledně uvedeného zákona určující i pro posouzení přípustnosti dovolání nebo ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.
Výše popsaný princip subsidiarity se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně, neboť stěžovatel nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 83/2004 Sb.), a bylo jen na uvážení stěžovatele, zda jej využije. Zákonem č. 404/2012 Sb. však bylo ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu změněno tak, že oproti úpravě dosavadní musí být i takový mimořádný opravný prostředek vyčerpán.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je dovolání zásadně přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ústavní soud vyjádřil v usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost dle ustanovení §229 odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění zákona č. 404/2012 Sb.
Stěžovatelka byla odvolacím soudem o přípustnosti dovolání řádně poučena a neuplatnění tohoto mimořádného opravného prostředku v ústavní stížnosti zdůvodnila tím, že Nejvyšší soud dvě její dovolání vycházející ze srovnatelných skutkových a právních poměrů odmítl, pročež "nelze předpokládat, že ve zbývajících věcech by Nejvyšší soud postupoval jinak".
Tato námitka nedostatkem "efektivity subjektivní" ve sledovaných souvislostech však významná není (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 627/08 ze dne 22. 4. 2008 a sp. zn. III. ÚS 2023/07 ze dne 20. 8. 2008).
Ústavní stížnost stěžovatelky je tudíž podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a musí být podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnuta; rozhodne o tom bez jednání soudce zpravodaj.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2015
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj