ECLI:CZ:US:2008:3.US.2023.07.1
sp. zn. III. ÚS 2023/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele HMB, spol. s r. o., se sídlem v Čelákovicích, U Učiliště 1644, zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2007, č. j. 11 Ca 123/2006-62, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 6. 3. 2006, č. j. 1191/06-120, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 11. 6. 2003, č. j. 31745/03/057921/1555, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2, 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst.1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 6. 3. 2006, č. j. 1191/06-120, bylo zamítnuto odvolání podané proti rozhodnutí Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 11. 6. 2003, č. j. 31745/03/057921/1555, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období r. 1999.
Žalobu podanou proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2007, č. j. 11 Ca 123/2006-62, zamítl s tím, že stěžovatel předloženými důkazy neprokázal "uskutečnění předmětu zprostředkovatelských smluv dle jejich obsahu, tedy zda a jak docházelo ke zpracování projektové dokumentace ... za spolupůsobení společnosti Šigstav a Vikfin" s tím, že "pouhá existence uzavřených zprostředkovatelských smluv a nebo formálně správné účetní doklady ....nejsou důkazem prokazujícím věcné plnění smluvené služby", přičemž konkrétní plnění ze zprostředkovatelských smluv společnostmi Šigstav, spol. s r. o. a Vikfin spol. s r. o. "nebylo prokázáno ani provedenými výpověďmi svědků". Po zhodnocení postupu správce daně při provádění dokazování (rozsahu požadovaných důkazů, postupu při výslechu svědků, rovnosti forem důkazních prostředků) v rámci daňové kontroly, jež označil za "přezkoumatelným způsobem srozumitelný ze zprávy o daňové kontrole", soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele, že byla v daňovém řízení porušena jeho procesní práva. K námitce prekluze práva daň vyměřit (§47 daňového řádu) soud uvedl, že byla stěžovatelem vznesena až při jednání před soudem, a tím i po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty pro uplatnění žalobních námitek (§71 odst. 2, §72 odst. 1 s. ř. s.), pročež se jí nemohl s ohledem na ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. věcně zabývat; podle jeho názoru v případě prekluze práva dle daňového řádu nejde o skutečnost, k níž by byl povinen přihlížet i bez návrhu (ex officio).
Stěžovatel především nesouhlasí s tím, že námitka prekluze práva, vznesená po podání žaloby a uplynutí lhůty k jejímu doplnění, byla (stejně jako i v jiných jeho obdobných věcech) odmítnuta, a to aniž by byly zohledněny okolnosti jeho případu. V této souvislosti zdůrazňuje, že ze strany Nejvyššího správního soudu došlo v otázce výkladu prekluze práva dle §47 daňového řádu po podání správní žaloby (resp. žalob) k "zásadnímu obratu v judikatuře" (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 Afs 42/2004), přičemž stěžovatel poté ve všech případech následně (dodatečně) námitku prekluze v jednotlivých řízeních uplatnil, jež ale byla vždy paušálně odmítnuta. Došlo-li tedy ze strany Nejvyššího správního soudu ke změně výkladu, nelze podle stěžovatele - s odkazem na koncentraci řízení - "nadále bránit tomu, aby tato nová judikatura byla zohledněna i v dosud neskončených řízeních", což však Nejvyšší správní soud činí. Z tohoto důvodu se stěžovatel obrací se stížností přímo na Ústavní soud, a to s tvrzením, že svým významem značně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť "posun v judikatuře NSS se týká daňového řízení obecně", a poukazuje též na to, že v dosavadním řízení docházelo k nepřiměřeným a bezdůvodným průtahům. V podrobnostech pak následně rozvádí okolnosti, jež byly důvodem pro "neuznání práva na daňový odpočet", důvody svědčící tvrzené prekluzi práva na dodatečné vyměření příslušné daně, jakož i procesní pochybení, jichž se měl správní orgán v procesu dokazování dopustit.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.
V obecné rovině není pochyb, že kasační stížnost podle §102 a násl. s. ř. s. je procesním prostředkem, který před podáním ústavní stížnosti "vyčerpán" být musí; je přitom nerozhodné, že stěžovatel usuzuje, s ohledem na dosavadní právní názor Nejvyššího správního soudu a postupy v jiných stěžovatelových věcech, že by v řízení o kasační stížnosti nebyl úspěšný.
Proto i zde platí, že byla-li stěžovateli otevřena možnost užití procesního "opravného" prostředku podle §102 s. ř. s., a ten jinak přípustnou kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu nepodal, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným i v usnesení ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 445/08 a ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 627/08 (http://nalus.usoud.cz) - dospěl Ústavní soud i v daném řízení k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Že o situaci podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny procesní prostředky netřeba, zde nejde, podrobně zdůvodnil Ústavní soud v obdobném případě zejména ve druhém výše označeném usnesení, na něž se zde - v první řadě - odkazuje.
Výjimečné okolnosti, za kterých podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky, Ústavní soud nastínil - v podobě základních tézí - již vícekrát, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 15/95, sp. zn. III. ÚS 16/96, sp. zn. II. ÚS 446/04, sp. zn. II. ÚS 251/04, resp. nálezu sp. zn. II. ÚS 53/06, a odvolání na ně je rovněž případné (viz též: E. Wagnerová a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání, Aspi, Praha, 2007, str. 386).
Ve vztahu ku stěžovatelově argumentaci se (zvláště) připomíná, že důvodem pro připuštění výjimky dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu může být toliko "systémová" neefektivita procesního prostředku, jestliže takový prostředek není objektivně způsobilý zajistit adekvátní ochranu práv ve všech případech, kdy nastane daná situace. Od tohoto případu však nutno odlišovat efektivitu procesního prostředku ve smyslu jeho způsobilosti dosáhnout změny ve prospěch stěžovatele, tj. "efektivitu subjektivní" (srov. III.ÚS 627/08), jež ve sledovaných souvislostech významná není.
Není rovněž přehlédnutelné ani to, že ve vytýkaném postupu Nejvyššího správního soudu nejde (nešlo) o ustálenou či trvající výkladovou praxi "postihující velké množství subjektů" (viz např. nálezy: Pl. ÚS 15/96; I. ÚS 146/03, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 31, str. 33). Naopak posouzení námitky prekluze práva ve vztahu k zásadě koncentrace řízení se praxe správního soudu rozchází (viz kupř. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Afs 25/2003 ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 2 Afs 1/2006 ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 1 Afs 108/2006 ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Ads 1/2007 ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 8 Afs 95/2005 ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. 7 Afs 23/2007 ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 4 Ads 11/2007 ze dne 12. 12. 2007), a to i poté, co se touto otázkou (zde ve vztahu k vyměření daně) zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 9 Afs 86/2007 (viz rozhodnutí sp. zn. 4 Ads 11/2007 ze dne 12. 12. 2007). Ani tvrzení stěžovatele o zjevné bezúspěšnosti kasační stížnosti tudíž není nezpochybnitelné.
Pro úplnost se pak dodává, že není opory ani pro případné připuštění výjimky ve smyslu §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavního soudu, signalizované stěžovatelovým úsudkem, "že v dosavadním řízení docházelo k nepřiměřeným a bezdůvodným průtahům". Toto ustanovení sice též umožňuje Ústavnímu soudu neodmítnout přijetí stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, avšak pouze tehdy, dochází-li právě v řízení o (již) podaném opravném prostředku k průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Oproti ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tu podmínkou právě okolnost, že stěžovatel k ochraně svého práva příslušný procesní prostředek uplatnil, a v dosud neskončeném řízení o něm dochází k průtahům ( srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 65/98, či sp. zn. I. ÚS 740/06). O to však zde nejde evidentně.
Jakožto ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl, jak bylo předznačeno výše.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj