ECLI:CZ:US:2015:3.US.3065.14.1
sp. zn. III. ÚS 3065/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Zemana, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, AK se sídlem Praha 4, Paprsková 1340/10, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014 č. j. 18 Co 463/2013-475, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ze dne 17. 9. 2014, doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2014, Oldřich Zeman (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím, v rozsahu, ve kterém potvrdilo rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") ze dne 22. 5. 2013 č. j. 7 C 497/2009-382 ve výrocích II a VII, byla porušena základní práva a svobody dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby toto rozhodnutí, vydané v řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se proti České republice - Ministerstvu vnitra (dále jen "žalovaný") domáhal zaplacení částky 50 000 Kč, jako odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem spočívajícím v extrémně nepřiměřené délce správního řízení trvajícího 5 a čtvrt roku, v němž se žalobce domáhal poskytnutí informací o obsahu stížnostního spisu Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5, skupiny kontroly a stížností, týkajícího se nedbalého vyřizování stížnosti žalobce na policisty.
Dne 22. 5. 2013 rozsudkem č. j. 7 C 497/2009-382 Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") mimo jiné konstatoval, že v řízení o poskytnutí informací zahájeném dne 23. 12. 2003 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s přísl. zamítl (výrok II), a rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII). O nákladech řízení rozhodl obvodní soud podle §142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli ve sporu takřka stejnou míru úspěchu a neúspěchu.
Dne 11. 6. 2014 rozsudkem č. j. 18 Co 463/2013-475 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce mimo jiné rozsudek nalézacího soudu ze dne 22. 5. 2013 č. j. 7 C 497/2009-382 ve výrocích o konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (tj. ve výrocích I a II), jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (tj. ve výroku VII), potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani v právních závěrech, v rámci kterých též zhodnotil platnou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky. V intencích této judikatury (zejm. stanovisko NS ČR Cpjn 206/2010 publikované jako R 57/2011) nalézací soud správně uzavřel, že žalobce neprokázal zvýšený význam řízení o poskytnutí informace ze stížnostního spisu, a netvrdil žádný konkrétní dopad do svých vlastních osobnostních práv. Za této situace byla dle odvolacího soudu poskytnutá satisfakce za nepřiměřenou délku správního řízení ve formě omluvy plně postačující, zatímco finanční satisfakce se jeví jako neopodstatněná.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 18 Co 463/2013-475 bylo porušeno základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 3 a základní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel podrobně zrekapituloval skutkové okolnosti jeho věci, poukázal na význam včasného poskytnutí požadované informace, konstatoval, že "byl nucen podstoupit zdlouhavé správní řízení a dvakrát podat žalobu ke správnímu soudu, se kterou byl v obou případech úspěšný", a dovodil, že "[v] důsledku toho bylo porušeno nejen základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" (dále jen "Úmluva"), a čl. 38 odst. 2 Listiny, ale fakticky byla porušena i jeho základní práva dle čl. 10 a čl. 17 Listiny. Stěžovatel poukázal na četná rozhodnutí Ústavního soudu ve věci zadostiučinění za nemajetkovou újmu a tvrdil, že obecné soudy těchto vykonatelných rozhodnutí nedbaly, čímž porušily základní práva dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.
Stěžovatel dále ve vztahu k nákladům řízení tvrdil, že obecné soudy ignorovaly závaznou a ustálenou judikaturu Ústavního soudu.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy nesprávným právním posouzením jeho věci, zejména nepřiznáním požadovaného zadostiučinění v penězích, a nepřiznáním náhrady nákladů řízení před obvodním a odvolacím soudem; stěžovatel namítl též porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že ústavní stížnost opakuje argumenty stěžovatelem již uplatněné v odvolání, s nimiž se odvolací soud dostatečně vyrovnal v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí, jak bylo již výše konstatováno.
Tvrzenou "nespravedlivost" napadeného rozhodnutí stěžovatel spatřoval především v nesprávném právním posouzení oprávněnosti jím uplatněného požadavku na poskytnutí zadostiučinění v částce 50 000 Kč a náhradově nákladovém výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu i předcházejícího rozsudku obvodního soudu.
K tvrzení stěžovatele o nesprávném právním posouzení jeho civilní věci Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy, konkrétně nic neuvádějí o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
K ústavním stížnostem proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud opakovaně uvádí, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu, zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti, obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189, 194), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatele bylo tvrzení, že rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení bylo výrazem jurisdikční libovůle. Pro tento stěžovatelův názor Ústavní soud neshledal oporu, zejména proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo dostatečně odůvodněno i ve vztahu k náhradově nákladovým výrokům.
Stejně tak Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak tvrzeného porušení základního práva "na ochranu vlastnictví" garantovaného v čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V této souvislosti připomíná, že citované články Listiny a Úmluvy stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a tento majetek pokojně užívat. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)], že pokud je zmíněnými články chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatele. Jinak řečeno, uvedenými články Úmluvy a Listiny není chráněno jakékoliv právo na nabytí majetku, neboť ústavně chráněn je majetek sám; za určitých okolností může být tímto majetkem i pohledávka, pokud je dostatečně určitá a existuje velká pravděpodobnost (vyplývající např. z ustálené judikatury, též označovaná jako "legitimní očekávání"), že bude obecnými soudy přiznána. V projednávaném případě stěžovatel nemohl oprávněně tvrdit, že měl majetek v podobě legitimního očekávání, neboť o nákladech řízení bylo rozhodnuto až nalézacím resp. odvolacím soudem.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že odvolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupoval v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k vydání jeho rozhodnutí lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovatelům veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení civilního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu