ECLI:CZ:US:2015:3.US.308.15.1
sp. zn. III. ÚS 308/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů V. J. a M. J., zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 1. 12. 2014 č. j. 35 Co 450/2014-695, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 11 P 148/2005 se podává následující.
Rozsudkem ze dne 29. 9. 2005 č. j. P 129/99-128 Okresní soud v Liberci zrušil ústavní výchovu nezletilého V. B. a svěřil nezletilého do společné pěstounské péče stěžovatelů. Týž soud usnesením 8. 12. 2011 č. j. 10 Nc 6/2011-5 nařídil předběžné opatření, podle něhož byl nezletilý V. umístěn do dětského diagnostického ústavu, a usnesením ze dne 15. 3. 2012 č. j. 11 P 148/2005-159 zahájil řízení o nařízení ústavní výchovy. Usnesením ze dne 21. 3. 2013 č. j. 11 P 148/2005-290 soud nařídil předběžné opatření, kterým stěžovatelům (dále též i pěstounům) zakázal jakýkoliv styk s nezletilým; odvolací soud rozhodnutím ze dne 15. 8. 2013 č. j. 35 Co 564/2013-360 toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudkem ze dne 30. 4. 2014 č. j. 11 P 148/2005-568 Okresní soud v Liberci nařídil nad nezletilým ústavní výchovu. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatelé odvolání nepodali.
Usnesením ze dne 3. 10. 2014 č. j. 11 P 148/2005-609 Okresní soud v Liberci zahájil řízení o zákazu styku stěžovatelů s nezletilým.
Usnesením ze dne 9. 10. 2014 č. j. 11 P 148/2005-632 Okresní soud v Liberci nařídil k návrhu Městského úřadu Frýdlant, odboru sociální péče, předběžné opatření, kterým uložil stěžovatelům "zdržet se jakéhokoliv kontaktu s nezletilým, zejména písemného, osobního, prostřednictvím mobilních i sociálních sítí" s tím, že toto předběžné opatření potrvá do doby, než bude pravomocně rozhodnuto ve věci řízení o zákazu styku stěžovatelů s nezletilým; tímto usnesením soud též zahájil řízení o zrušení pěstounské péče. Dle odůvodnění soud vyšel při nařízení předběžného opatření jak z důvodů návrhu, tak zejména ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Čápové, zpracovaného v řízení o nařízení ústavní výchovy, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelé měli možnost po nařízení ústavní výchovy navázat s nezletilým "opět klidné, příjemné a vzájemně přínosné vztahy" za podmínek, které navrhovala znalkyně z oboru psychiatrie, čehož však nevyužili. Stěžovatelé své chování ve vztahu k nezletilému nezměnili, když (i nadále) nerespektují jeho psychiku a působí na něj - jak bylo doloženo - negativně, což nezletilému působí psychické potíže, strach a úzkost tak, jak tomu bylo i v minulosti, a též nezletilý se styku s pěstouny a je doprovázejícími osobami vyhýbá. Podle soudu je proto nutno též zabývat se i tím, zda je pěstounská péče pro nezletilého i nadále přínosem.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně (s výjimkou odvoláním nedotčeného výroku o zahájení řízení o zrušení pěstounské péče) potvrdil. V odůvodnění uvedl, že v řízení bylo osvědčeno bezprostřední ohrožení nezletilého V. stykem s jeho pěstouny, u nichž do 16. 12. 2011 vyrůstal; podle odvolacího soudu přitom nebylo možno přehlédnout, že již usnesením z 21. 3. 2013 bylo (v průběhu řízení o nařízení ústavní výchovy) nařízeno předběžné opatření, jímž byl stěžovatelům styk s nezletilým zakázán, jelikož se při pěstounské péči u nezletilého projevily závažné psychické problémy, a jeho psychický stav byl označen za "výrazně rizikový", přičemž tyto zdravotní problémy se u něj (i nyní) po kontaktu s pěstouny opakovaně projevují, a manipulativní chování ze strany pěstounů se nezměnilo ani po nařízení ústavní výchovy. V řízení bylo osvědčeno, že pěstouni i nadále vytvářejí nezletilému psychicky zátěžové situace, v důsledku kterých se vždy v minulosti dostával do zdravotně nezvládnutelných stavů, pro které musel být umisťován na psychiatrickém oddělení nemocnice, jakož do kolektivních výchovných zařízení, kde se jeho zdravotní stav stabilizoval, a proto je podle odvolacího soudu s ohledem na ohrožení zdravotního stavu nezletilého zákaz jakýchkoliv kontaktů s pěstouny správný.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), jakož i jejich práva na respektování rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy. Uvádí též, že ústavní stížnost podávají i jménem nezletilého V. B. s tím, že jde o stížnost podanou i k jeho prospěchu.
Stěžovatelé mají za to, že i přes jejich specifické postavení jako pěstounů jsou nezletilému osobami citově a společensky blízkými, přičemž "právo na styk s blízkými osobami je zásadně právem dítěte, pouze v případě, že citová vazba trvá a dítě zájem o styk má, lze hovořit i o nároku těchto osob (srov. §927 o. z.)". Vztahy mezi nimi a nezletilým, jejich soužití i následné kontakty tak nesou znaky rodinného života, který požívá ústavněprávní ochrany, a tudíž vyslovený zákaz styku považují "přinejmenším" za zásah do práva na respektování soukromého života, jenž však - podle jejich názoru - "neuspěje v testu proporcionality" ve smyslu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Wallová a Walla proti České republice a Bergmann proti České republice. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že vyvstala nutnost přijmout opatření ve formě zákazu styku, a podrobně se vymezují zejména proti tvrzení, že nezletilého svým jednáním vystavovali psychicky zátěžovým situacím; též mají za to, že opatření nebylo nezbytné i s ohledem na věk nezletilého, jakož i jeho - znalkyní i státními orgány - zdůrazňovaný "zcela kompenzovaný stav". Podle stěžovatelů zde orgány veřejné moci "neplnily své pozitivní povinnosti" ve smyslu pomoci při udržování jejich vztahu s nezletilým a jejich jednání a přístup naopak hodnotí "spíše jako aktivní odpor" a profesionální selhání; orgánům veřejné moci, jež "zjevně jednají s vnitřním přesvědčením", že konají v zájmu nezletilého, sice "nepřipisují primární zlou vůli", avšak mají za to, že "uchopily situaci zcela chybně", bez respektování "mnohovrstevnatosti a barvitosti problematiky". Stěžovatelé též mají za to, že stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí nedostatkem řádného odůvodnění, neboť soud se dostatečně nevypořádal s jejich relevantními argumenty, zpochybňujícími závěr soudu prvního stupně, že tvrzený skutkový stav (tedy bezprostřední ohrožení nezletilého) byl "přinejmenším" osvědčen.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy v nyní projednávané věci dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, jehož porušení se v kontextu s právem na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života dovolávají především.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Současně však zdůrazňuje, že smyslem předběžného opatření je jen zatímní úprava poměrů účastníků, tedy nikoli s konečnou platností (kupř. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 221/98, sp. zn. IV. ÚS 189/01 a další).
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (rovněž dovolávané čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy, mohly být dotčeny primárně na tomto základě).
Jelikož deficit uvedených znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není, přičemž není ani důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovatelům dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, zbývá k posouzení, zda výsledek řízení, jemuž stěžovatelé oponují, byl založen (či nikoli) "stanoveným způsobem" v rovině jimi vytýkaných nedostatků v procesních aspektech řízení a potažmo hmotněprávního posouzení věci.
Výsledek dosažený tímto "způsobem" nelze však identifikovat s výsledkem - podle stěžovatelů - věcně správným.
Obecné soudy adekvátně uzavřely - aniž vybočily z rámce standardních názorů - že v řízení byly prokázány okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy právních poměrů účastníků, a nic nenasvědčuje, že tak učinily procesně nekorektně.
Nikterak nezpochybnily, že je právem stěžovatelů jako pěstounů stýkat se s nezletilým a výchovně na něj působit; tomuto právu na druhé straně koresponduje i odpovídající právo dítěte stýkat se stěžovateli, a to za situace, kdy je zřejmé, že by nedostatek styku s nimi znamenal pro dítě znatelnou újmu (§927 o. z.). Podmínka zájmu dítěte je přitom stěžejním hlediskem při hodnocení potřeby zatímně upravit poměry účastníků.
I při vědomí, že při pěstounské péči, jako zvláštní formě státem zprostředkované a kontrolované dočasné náhradní výchově v rodině, vzniká mezi pěstounem a dítětem určitý individuální právní vztah, jež se zčásti připodobňuje rodinně právnímu vztahu rodič - dítě, nelze přehlédnout, že pěstounská péči je též i veřejnoprávním institutem, jemuž jsou vlastní odpovídající znaky, jakými jsou její zprostředkování, hmotné zabezpečení a - což je zde významné - její kontrola.
Právě s ohledem na cíl pěstounské péče, jímž je zajistit nezletilému dítěti zdravé a stabilní rodinné prostředí, tak vystupuje do popředí i role státu, který výkon pěstounské péče průběžně sleduje a kontroluje, a to z pozic mimořádného významu již zmíněného zájmu nezletilého dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
Není důvod pochybovat, že to byl právě tento zájem dítěte, jímž se obecné soudy řídily při rozhodování o nařízení předběžného opatření.
Bylo výše řečeno, že věcná správnost není kritériem ústavněprávního přezkumu; v ústavněprávní rovině je relevantní jen přítomnost zjevného rozhodovacího excesu, resp. "svévole", o čemž v dané věci uvažovat nelze, jestliže skutečnosti, svědčící pro nařízení předběžného opatření byly osvědčeny, přijaté závěry obecné soudy v potřebném rozsahu odůvodnily, a mají oporu v procesním spisu.
Shrnutím řečeného se podává, že napadenému rozhodnutí připínat hodnocení, relevantní z hlediska jediného - v obecné rovině akceptovatelného - ústavněprávního argumentu v duchu čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze, a další stěžovateli formálně ohlášené námitky prostřednictvím jiných článků Listiny, případně Úmluvy, mohou mít smysl jen ve vztahu k němu, na jeho základě, a to za předpokladu, že by obstál.
Hodnocení ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné je tím doloženo, a Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení nebylo již třeba se zabývat otázkou procesního postavení nezletilého, resp. významu sdělení stěžovatelů, že ústavní stížnost podávají "i jeho jménem" (blíže viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. 12. 2014).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu