ECLI:CZ:US:2015:3.US.3158.14.1
sp. zn. III. ÚS 3158/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Matěje Rosíka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem, AK se sídlem Voráčovská 14, 147 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014 č. j. 95 Co 278/2014-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze vydaného v řízení o zaplacení 18 900 Kč s příslušenstvím.
Z napadeného rozsudku a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 10. 2013 č. j. 60 C 43/2013-49, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že obvodní soud vyhověl žalobě obchodní společnosti Interobal k. s. a zavázal žalovaného stěžovatele povinností zaplatit žalobkyni částku 18 900 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uhradit jí náklady řízení ve výši 26 269,20 Kč (výrok II.). Podle žalobních tvrzení vyplýval nárok na zaplacení žalované částky z uzavřené smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení nové verze webových stránek žalobkyně; dílo mělo být provedeno do 25 dnů od data splatnosti zálohové faktury, tj. do 13. 7. 2012. Žalobkyně od smlouvy odstoupila dne 17. 9. 2012 pro nesplnění závazku žalovaným a požadovala vrácení zaplacené zálohy. Klíčovou otázkou ve sporu bylo posouzení, zda odstoupení od smlouvy o dílo dne 17. 9. 2012 formou e-mailové komunikace žalobkyně s žalovaným bylo účinné či nikoliv. Po provedeném dokazování a na základě skutkových zjištění Obvodní soud pro Prahu 9 dospěl k závěru, že žalobkyně odstoupila od smlouvy po právu. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako správný.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že zpochybnil pravost soukromých listin (vytištěného e-mailu ze dne 17. 9. 2012 a zprávy o jeho doručení), nalézací soud však považoval odstoupení od smlouvy provedené touto formou za účinné s konstatováním, že e-mailová korespondence byla mezi účastníky sporu zavedenou obchodní zvyklostí. S tímto závěrem by stěžovatel nepolemizoval, pokud by bylo prokázáno odeslání právě takového e-mailu, jehož údajný text předložila žalobkyně. Skutečnost, že e-mailová korespondence je v současné době běžnou obchodní zvyklostí, neznamená rezignaci na prokázání pravosti soukromé listiny v případě zpochybnění. Nahrazení důkazní povinnosti žalobkyně pouhým odkazem soudu na obchodní zvyklosti, by mohlo vést k tomu, že by si kdokoliv mohl "vyrobit" jakýkoliv důkaz pouhým napsáním jakéhokoliv textu na počítači s tvrzením, že se jedná o autentický odeslaný a doručený text. Takový pohled na důkazní břemeno stěžovatel považuje za nepřípustný a odporující nejen zákonu, ale v ústavní rovině i právu na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Po přezkoumání napadeného rozsudku Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95).
Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny přisvědčit, neboť takový nedostatek v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 je zcela zřejmé, že soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které toho účastníka, který předložil soukromou listinu, jejíž pravost byla zpochybněna, resp. popřena, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní s tím, že odstoupení od smlouvy je perfektním právním úkonem (a vyvolává právními předpisy stanovené důsledky) pouze v případě, kdy tento projev vůle jednajícího dojde do sféry adresáta. Ztotožněním e-mailové adresy odesílatele e-mailu ze dne 17. 9. 2012 a na základě svědeckých výpovědí ing. Josefa Blažka, Vladimíry Karasové a Simony Sattlerové, považoval soud za prokázané, že e-mail ze dne 17. 9. 2012 odeslal jednatel žalobkyně na e-mailovou adresu stěžovatele, ze které s žalobkyní běžně komunikoval a uvedl ji na jím vystavených dokladech. Skutkové zjištění, že se obsah právě tohoto e-mailu jednatele žalobkyně dostal do dispoziční sféry stěžovatele, učinil soud na základě hodnocení listinného důkazu - e-mailu stěžovatele ze dne 18. 10. 2012, ve kterém stěžovatel sdělil jednateli žalobkyně, že "peníze vrátí", a zajímal se o možnost dokončení zakázky; podle soudu tato skutečnost nepřímo vyplývala i z potvrzení o přečtení zprávy dne 17. 9. 2012.
Ústavní soud nesdílel námitku stěžovatele, že nalézací soud nahradil důkazní břemeno stěžovatelky odkazem na obchodní zvyklosti, neboť nic takového z poměrně podrobného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nevyplynulo. Naopak, Ústavní soud neshledal v rovině skutkové, ani z pohledu právního posouzení věci žádný důvod ke svému zásahu, což platí i ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze, potvrzujícího správnost skutkových zjištění a jejich právní hodnocení nalézacím soudem.
Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti nevyplývalo nic, co by bylo schopné věc posunout do ústavně právní roviny, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu