ECLI:CZ:US:2015:3.US.3308.15.1
sp. zn. III. ÚS 3308/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Kláry Burešové, zastoupené Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem se sídlem Národní 28, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2014 č. j. 35 Co 421/2014-114 za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2015, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozhodnutí a domáhá se jeho kasace tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Zachování lhůty k projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka odvíjí od doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2015 č. j. 33 Cdo 2456/2015-150, které však předmětnou ústavní stížností nenapadá. Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatelka v rozhodnutí městského soudu, který prý v rozporu s ustanovením §118a odst. 1 o. s. ř. uložil soudu prvního stupně, aby po vrácení věci k projednání a "po seznámení se s obsahem žalobcových tvrzení, týkajících se vzniku smlouvy o půjčce, poučil žalobce podle §118a odst. 1 o. s. ř. o tom, která konkrétní skutková tvrzení ohledně uzavření smlouvy o půjčce postrádá ...". Takové "opakované poučení" prý prolamuje zásadu koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. a porušuje rovnost účastníků řízení.
II.
Z připojených rozhodnutí se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. dubna 2014 č. j. 21 C 278/2013-80 zamítl žalobu žalobce Jana Rejfeka (dále jen "žalobce") na zaplacení částky 392 000,- Kč s příslušenstvím, neboť podle jeho názoru žalobce i po poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. neuvedl taková konkrétní skutková tvrzení ohledně uzavření smlouvy o půjčce, která by umožnila jednoznačně konkretizovat jednání účastníků, jehož obsah by bylo možné právně posoudit jako smlouvu o půjčce.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014 byl k odvolání žalobce prvoinstanční rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2015 bylo odmítnuto dovolání žalované Kláry Burešové podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
K porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (ve smyslu namítaného čl. 36 odst. 1 Listiny) Ústavní soud s odkazem na svoji dosavadní bohatou judikaturu dodává, že k takovému zásahu dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, případně v pozici žalované adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své ochraně. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na jejichž základě lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, neboť ta se mohou, za určitých podmínek, přímo nepříznivě projevit v základních právech účastníků řízení.
Vydáním zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu však žádný přímý, tedy bezprostřední zásah do základních práv účastníků dosud nepravomocně skončeného řízení nehrozí a není tedy zasaženo ani právo stěžovatelky na využití prostředků procesní obrany.
V případě, že po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých ústavně zaručených práv stěžovatelka přesto bude trvat na svém názoru, že v pravomocně skončeném řízení byla její základní práva porušena, nic jí nebrání v tom, aby takové konečné rozhodnutí ve věci samé napadla ústavní stížností.
Protože Ústavní soud v projednávané ústavní stížnosti neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků tak, že ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2015
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj