ECLI:CZ:US:2015:3.US.335.15.1
sp. zn. III. ÚS 335/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti KRYF, s. r. o., se sídlem v Jihlavě, Červený Kříž 260, zastoupené JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 12. 6. 2012 č. j. 54 Co 1041/2011-203 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 7. 2011 č. j. 5 EC 174/2010-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv a svobod zaručených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jihlavě shora označeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 999 600 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu v části úroků z prodlení. Krajský soud v Brně ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 3528/2012 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů; namítá, že vedlejší účastník užíval vozidla k soukromé potřebě a soudy pochybily, jestliže neposuzovaly nastalou situaci jako nájem dopravního prostředku a nepřihlédly k ustanovením zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Tím vytvořily stav právní nejistoty pro veškeré podnikatelské subjekty, které se dostanou do obdobné situace.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a uplatnila i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Svým obsahem je ústavní stížnost polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi. Obecné soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny; ani Ústavní soud neshledává, že by rozhodnutí obecných soudů mohla být identifikována s výkladovým (hmotněprávním) excesem z doktrinárních či judikatorních standardů, což jediné - není-li věcná správnost referenčním kritériem jeho přezkumu - by mohlo být významné.
Především na přiměřeně podrobná a výstižná odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu lze - v rovině podústavní - v úplnosti odkázat.
Dlužno připomenout, že odvolací soud vycházel ze zjištění, že vedlejší účastník vozidla k soukromé potřebě neužíval, přičemž tento skutkový závěr je z hledisek ústavněprávního přezkumu udržitelný. Stěžovatelčiny námitky proti právnímu posouzení věci se odvíjejí z odlišné skutkové verze, a již proto postrádají ústavněprávní relevanci.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.
Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Ačkoli stěžovatelka petitem své ústavní stížnosti nenapadla rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež v jejich věci bylo též vydáno, nevyvozoval odtud - za této situace - Ústavní soud jí nepříznivé důsledky vzhledem k tomu, že dovolací soud nerozhodl věcně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu