ECLI:CZ:US:2015:3.US.3412.13.1
sp. zn. III. ÚS 3412/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Issa Magomadov, zastoupeného Mgr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Košická 63/30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2013 č. j. 33 Cdo 1886/2013-122, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013 č. j. 30 Co 530/2012-103 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. 12. 2011 č. j. 5 C 237/2010-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha - západ uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci (Jaromíru Sedleckému) specifikovanou peněžní částku s příslušenstvím, Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje závěrům obecných soudů v otázce oddělitelnosti neplatné části právního úkonu a platnosti ujednání o kupní ceně z hlediska podmínky jeho určitosti a srozumitelnosti. Námitky uplatňuje též proti závěrům obecných soudů týkajících se promlčení nároku žalobce na "doplatek dluhu".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a uplatnil i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměl možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Svým obsahem je ústavní stížnost polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatel vystupoval již v řízení před nimi. Obecné soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly, a stěžovatel neuvádí nic, co by jeho oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny, a ani Ústavní soud neshledává, že by rozhodnutí obecných soudů mohla být identifikována s výkladovým (hmotněprávním) excesem z doktrinálních či judikatorních standardů, což jediné - není-li věcná správnost referenčním kritériem jeho přezkumu - by mohlo být významné.
Především na přiměřeně podrobné a výstižné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze - v rovině podústavní - v úplnosti odkázat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podává vlastní - závěrům přijatým obecnými soudy protichůdný - výklad specifikovaných ujednání kupní smlouvy, avšak konkrétní důvody, proč by ty, jimž oponuje, měly být protiústavní, nepředkládá.
Jen na vysvětlenou stěžovateli je namístě uvést, že interpretace smluv jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004, N 12/32 SbNU 107); zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, jež byly ve smlouvách zakotveny, resp. z nich vyplývají.
Zde - kromě výše řečeného - je významné, že obecnými soudy podaný výklad odpovídá vícekrát Ústavním soudem formulovanému požadavku, že při interpretaci a aplikaci konkrétních ustanovení obecného práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, jsou orgány státní moci povinny postupovat tak, aby nezasahovaly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle. Základní zásadou výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá její neplatnost, před tím, který k tomu naopak směřuje, jsou-li možné výklady oba. Je tím vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Opačný přístup považuje Ústavní soud za protiústavní a v rozporu s principy právního státu, jež vycházejí z čl. 1 Ústavy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005, N 84/37 SbNU 157). Obecné soudy tato hlediska respektovaly, přičemž na argumentované bázi dovodily, že "i když je část ujednání o splatnosti kupní ceny neplatná, není neplatné ujednání o tom, že doplatek je splatný (...)".
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.
Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu