ECLI:CZ:US:2015:3.US.3432.14.1
sp. zn. III. ÚS 3432/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti R. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 6 Tdo 724/2014, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013 sp. zn. 5 To 318/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. 14 T 33/2011, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo dojít k porušení článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Nadto měla být podle mínění stěžovatele porušena zásada rovnosti před zákonem garantovaná článkem 1 a článkem 3 odst. 1 Listiny. Zasaženo mělo být rovněž do práva stěžovatele na odvolání v trestních věcech, zakotveného v článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, včetně jejího doplnění a přiložených soudních rozhodnutí, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. 14 T 33/2011 uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku.
Uvedeného zločinu se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že jako osoba oprávněná jednat za obchodní společnost Malušek s. r. o., se sídlem Kunovice, Na Řádku 191, ačkoliv si byl vědom, že nebude moci dílo zrealizovat, uzavřel sám nebo prostřednictvím pověřeného zaměstnance větší množství smluv o dílo konkretizovaných ve výroku rozsudku a převzal zálohy vyplývající z těchto smluv, přičemž tyto smlouvy o dílo byly provedeny jen z části nebo nebyly provedeny vůbec a inkasované zálohy použil pro jiné účely, než jak bylo uvedeno v jednotlivých objednávkách. Stěžovatel podle názoru prvostupňového soudu při uzavírání objednávek zamlčel podstatné skutečnosti, o nichž věděl, jejichž význam dokázal zhodnotit a jež byly zásadní pro rozhodnutí poškozených při uzavírání výše uvedených objednávek, a to, že společnost MALUŠEK s. r. o. se nachází ve špatné finanční situaci, neboť tato se v rozhodné době nacházela ve ztrátě, na základě čehož musel být obžalovaný přinejmenším srozuměn s tím, že společnost nebude moci dostát svým závazkům, čímž poškozeným způsobil škodu v celkové výši 2.769.588,- Kč.
Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře tří roků s podmíněným odkladem v trvání čtyř roků; zároveň mu byla uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil a možností uhradit poškozeným způsobenou škodu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 10. 2013 sp. zn. 5 To 318/2013 tak, že je zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 6 Tdo 724/2014, a to podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Do základních práv stěžovatele mělo být podle jeho názoru zasaženo tím, že obecné soudy věc nesprávně právně posoudily a nevzaly s dostatečnou vážností v úvahu jeho obhajobu. Stěžovatel má za to, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku.
V prvé řadě poukazuje na to, že znakem skutkové podstaty uvedeného zločinu nemůže být skutečnost, že zálohy inkasované na základě předmětných smluv o dílo stěžovatel použil na uhrazení jiných závazků své společnosti, jak podle něj dovodily obecné soudy. Dále namítá, že soudy neprokázaly naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť samotná zhoršená hospodářská situace ještě nepresumuje podvodný úmysl podnikatele. V této souvislosti zdůrazňuje, že zejména s ohledem na výpovědi svědků nebylo zcela jasně prokázáno, zda se společnost v době spáchání trestného činu nacházela v úpadku či nikoliv. Nadto stěžovatel namítá, že celá situace měla být především řešena za zachování zásady subsidiarity trestní represe jako obchodněprávní spor. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal rovněž na to, že Nejvyšší soud ani soud odvolací se nikterak nevypořádaly s některými jeho námitkami a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Stěžovatel se domnívá, že odvolacím soudem nebyl rozsudek prvního stupně vůbec věcně přezkoumán. Kromě napadených rozhodnutí obecných soudů brojí stěžovatel rovněž proti jinému zásahu veřejné moci, kterým mělo podle něj být jeho trestní stíhání v uvedené věci.
IV.
Po prostudování odůvodnění ústavní stížnosti, jejího doplnění a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Není vrcholem soustavy obecných soudů, a jeho úlohou proto není přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry ani posuzovat jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu (např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se již náležitě vypořádaly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Žádá-li stěžovatel přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která však Ústavnímu soudu, jak bylo již výše uvedeno, nepřísluší.
Jde-li o námitku stěžovatele stran nesprávné právní kvalifikace skutku, Ústavní soud se plně ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudu dovolacího. Ten správně konstatoval, že není samo o sobě trestné jednání podnikatele, který od zákazníka převezme zálohu v souvislosti s uzavřením smlouvy, jejímž obsahem je vymezené plnění z jeho strany, a tuto zálohu použije k jiným účelům, než je přímé splnění takto převzatého závazku. Zároveň však poukázal na to, že rozhodnutí o vině stěžovatele bylo založeno na dalších skutkových zjištěních, náležitě popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, která dostatečně vyjadřují naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy náležitě popsaly, na základě jakých skutečností dovodily podvodný úmysl stěžovatele. Vycházely přitom zejména ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetnictví a mzdy, přičemž dospěly k závěru, že stěžovatel musel být vzhledem k hospodářské situaci své společnosti přinejmenším srozuměn s tím, že svým závazkům vyplývajícím ze smluv nebude schopen dostát. Polemizuje-li stěžovatel se skutkovými zjištěními obecných soudů s odkazem na výpověď jeho daňového poradce a insolvenční správkyně, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že zásadně není jeho úlohou přehodnocovat důkazy ani přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani libovůli soudů při jejich následném právním hodnocení. Ani v tomto ohledu tedy nebyl dán důvod ke kasačnímu zásahu.
K námitce stěžovatele stran uplatnění zásady ultima ratio Ústavní soud poznamenává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Není tedy vyloučeno, aby došlo k uplatnění trestní represe spolu s jiným druhem odpovědnosti nebo pouze k vyvození odpovědnosti trestní. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (např. usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1548/14). V posuzovaném případě však nebyly shledány podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti prostředky soukromého práva, jak se dožaduje stěžovatel. S tím se ostatně vypořádal již dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že všechna napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě a podrobně odůvodněna, a ani v tomto ohledu tedy nelze obecným soudům ničeho vytýkat. V tomto smyslu dostál svým povinnostem i odvolací soud, který se náležitě vypořádal s námitkami a důkazními návrhy stěžovatele a své rozhodnutí dostatečně podrobným způsobem odůvodnil. Ústavní soud proto nemohl dát stěžovateli za pravdu ani v námitce stran porušení jeho práva na odvolání v trestní věci.
Žádné ústavněprávní deficity nevykazuje ani rozhodnutí dovolacího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud nemohl dát za pravdu ani tvrzení stěžovatele, podle nějž byla jeho základní práva porušena již samotným zahájením trestního stíhání, jakožto jiným zásahem orgánu veřejné moci. Tuto námitku ostatně stěžovatel nikterak podrobněji neodůvodnil a neuvedl ji ani v petitu ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů bylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Ústavní soud byl proto nucen ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu