ECLI:CZ:US:2015:3.US.3555.14.1
sp. zn. III. ÚS 3555/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Trávníčka, zastoupeného Mgr. Lucií Fialovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2014 č. j. 6 Tdo 858/2014-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 10. listopadu 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy, a také právo na ochranu osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 10. 2013 č. j. 6 Nt 1401/2013-63 bylo stěžovateli uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě ve smyslu ustanovení §99 odst. 1 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a byla mu ve smyslu ustanovení §101 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zabrána věc, a to plynová pistole včetně zásobníku se střelivem. Toto rozhodnutí bylo vydáno na základě návrhu příslušného státního zástupce poté, co stěžovatel měl na policejní služebně vyhrožovat službu konajícím policistům zastřelením, když se odmítli nechat stěžovatelem se svým vybavením zajistit "v zájmu ochrany demokracie" v České republice. Stěžovatel, zastoupený v celém řízení obhájcem se podrobil znaleckému zkoumání a byl vyslechnut i ve veřejném zasedání před okresním soudem. Na základě těchto důkazů dospěl okresní soud k závěru, že stěžovatel trpí duševní chorobou, kvůli níž by bez odpovídající léčby mohl být na svobodě nebezpečný, přičemž sám stěžovatel vyjádřil neochotu užívat medikamenty. Proti zmíněnému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který ji zamítl usnesením ze dne 21. 11. 2013 č. j. 4 To 669/2013-81 s odůvodněním, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů, a to zejména znaleckého posudku a stěžovatelova výslechu, jednal správně, když stěžovateli nařídil léčení v ústavní formě.
3. V předmětném řízení byl stěžovatel, vzhledem k naplnění důvodů nutné obhajoby dle §36 odst. 4 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zastoupen advokátem JUDr. Josefem Dvořákem. Uvedené usnesení krajského soudu bylo tomuto obhájci doručeno dne 30. 12. 2013 a stěžovateli dne 3. 1. 2014. Dne 22. 1. 2014 však požádal JUDr. Josef Dvořák o zproštění obhajoby z důvodu narušení nezbytné důvěry mezi ním a stěžovatelem. Okresní soud následně usnesením ze dne 30. 1. 2014 č. j. 6 Nt 1401/2013-93 této žádosti vyhověl, přičemž zároveň stěžovateli ustanovil jako nového obhájce Mgr. Lucii Fialovou. Toto rozhodnutí bylo oběma obhájcům doručeno dne 6. 2. 2014 a nově ustanovené obhájkyni bylo tento den doručeno i usnesení krajského soudu. Dne 24. 2. 2014 bylo usnesení o ustanovení nového obhájce doručeno stěžovateli. Prostřednictvím nově ustanovené obhájkyně podal stěžovatel dne 3. 4. 2014 dovolání. Nejvyšší soud, aniž by se zabýval meritem věci, odmítl dovolání napadeným usnesením jako opožděně podané. Dle názoru Nejvyššího soudu běžela dvouměsíční lhůta k podání dovolání ode dne, kdy bylo rozhodnutí soudu druhého stupně prokazatelně doručeno stěžovateli i jeho obhájci z řízení před soudem druhého stupně, tedy od 3. 1. 2014. Následná změna obhájce dle názoru Nejvyššího soudu neměla na běh lhůty pro podání dovolání vliv. Lhůta pro podání dovolání marně uběhla 3. 3. 2014 a Nejvyšší soud nemohl jinak, než dané dovolání odmítnout.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků
4. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v nesprávném výkladu ustanovení §265e odst. 3 trestního řádu, kterým Nejvyšší soud nezohlednil změnu obhájce a lhůtu k podání dovolání počítal ode dne, kdy bylo rozhodnutí soudu druhého stupně prokazatelně doručeno stěžovateli a jeho původnímu obhájci. Tento postup Nejvyššího soudu dle stěžovatele vedl k tomu, že nově ustanovená obhájkyně, které bylo rozhodnutí krajského soudu doručeno dne 6. 2. 2014, měla pouze necelý jeden měsíc k podání dovolání. Dle názoru stěžovatele byla tímto výkladem ze strany Nejvyššího soudu porušena jeho základní práva. Přiměřenost lhůty pro podávání opravných prostředků nelze posuzovat případ od případu. Samotné dotčení základních práv tak stěžovatel spatřuje v obecné rovině v samotné argumentaci Nejvyššího soudu, která dovedena ad absurdum může vést k situaci, kdy v některých složitých případech může mít obhájce na přípravu dovolání pouze několik dní. Takový výklad zmíněného ustanovení je třeba považovat za protiústavní, jelikož stěžovateli nezaručuje přiměřený čas k přípravě obhajoby. Jako jediný možný výklad ustanovení §265e odst. 3 trestního řádu v případě změny obhájce tak stěžovatel vidí takový, který lhůtu pro podání dovolání počítá od doručení rozhodnutí nově ustanovenému obhájci. Stěžovatel nad to dodává, že ke změně obhájce nedošlo jeho vinou, nýbrž na žádost jeho původního obhájce. Dle názoru stěžovatele nemohl on sám tento proces nijak ovlivnit a nebyl o něm až do dne 24. 2. 2014 zpraven, pročež by mu neměl být k tíži. Dále stěžovatel uvádí, že usneseními soudů prvního a druhého stupně došlo k nezákonnému omezení jeho osobní svobody v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny. Dle stěžovatele nebylo uložení ochranného opatření možné, jelikož z důkazů provedených před těmito soudy nevyplývá, že by stěžovatelův pobyt na svobodě byl nebezpečný, což je zákonným předpokladem uložení takového opatření podle §96 odst. 1 trestního zákoníku. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
5. Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. V zaslaném vyjádření odkázal Nejvyšší soud na své předchozí rozhodnutí a uvedl, že již v tomto rozhodnutí náležitě rozvedl důvody pro odmítnutí stěžovatelova dovolání. Nad rámec toho Nejvyšší soud dodal, že ani z hlediska ústavního neshledává lhůtu přibližně jednoho měsíce, kterou měla nově ustanovená obhájkyně k podání dovolání, jako nepřiměřeně krátkou. Dle názoru Nejvyššího soudu tak k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele dojít nemohlo. Nejvyšší soud své vyjádření uzavřel návrhem, aby Ústavní soud odmítl stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
6. V replice k vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel odkázal na argumenty prezentované již v ústavní stížnosti. Nad rámec toho podotkl, že obecné soudy mají v souladu s judikaturou Ústavního soudu vykládat zákony takovým způsobem, aby byla zaručena co nejširší míra uplatňování práva na obhajobu.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Jádro stěžovatelovy argumentace tvoří tvrzení, že lhůta pro podání dovolání, upravená v ustanovení §265e trestního řádu, musí v případě zproštění obhajoby po doručení dovoláním napadeného rozhodnutí běžet až od chvíle ustanovení nového advokáta. Takový výklad uvedeného ustanovení považuje stěžovatel za jediný možný, s ohledem na znění souvisejících ustanovení trestního řádu, jakož i zajištění ochrany ústavního práva na obhajobu. K tomu je třeba v první řadě připomenout obecně známý závěr, že Ústavní soud neposuzuje správnost výkladu předpisů podústavního práva. V řízení o ústavní stížnosti pak dokonce ani zásadně nepřezkoumává problematickou soudní praxi, která by mohla, např. dovedena ad absurdum, ohrozit práva určitého okruhu účastníků soudních řízení. Řízení o ústavní stížnosti slouží zásadně k ochraně porušených či ohrožených práv konkrétních účastníků řízení v určité konkrétní situaci. U vědomí výše uvedeného tak dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelově ústavní stížnosti by mohl vyhovět pouze za podmínky, pokud by postupem Nejvyššího soudu v této konkrétní věci došlo k nepřípustnému omezení stěžovatelova práva na obhajobu. Po zvážení všech výše uvedených argumentů a prostudování spisového materiálu však dospěl Ústavní soud k závěru, že k takovému zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod nedošlo.
10. Klíčovým aspektem celého případu se jeví otázka dostatečného času k realizaci práva na účinnou obhajobu. Ústavní soud je na rozdíl od stěžovatele toho názoru, že přiměřenost času na přípravu obhajoby je vždy třeba hodnotit s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu. Takové pojetí dostatečného času k přípravě obhajoby lze ostatně sledovat i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Albert a Le Compte proti Belgii ze dne 10. 2. 1983, §41, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Galstyan proti Arménii ze dne 15. 11. 2007, §84). Zákonem daná lhůta slouží jako mantinel vnášející do trestního řízení prvek právní jistoty. Takovou lhůtu musí v duchu zákonných podmínek soudy poskytnout každému aktivně legitimovanému účastníkovi, z principů ústavního pořádku však dle Ústavního soudu nelze dovodit absolutně rovné podmínky pro její využití. V důsledku nejrůznějších komplikací, např. zdravotních, pracovních, finančních, rodinných, apod., může v praxi dojít snadno k faktickému zkrácení této lhůty. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené hodnotí pouze skutečnost, zda v rámci poskytnuté dvouměsíční lhůty měl každý stěžovatel možnost dovolání podat, popř. posoudí, od kterého okamžiku lze počátek lhůty počítat.
11. Výklad §265e trestního řádu Nejvyšším soudem zcela koresponduje s textem tohoto ustanovení. Zákonem pevně stanovená dvouměsíční lhůta bez možnosti navrácení reaguje na požadavek právní jistoty a odráží povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Nejvyšší soud pouze sledoval text a smysl zákona, když určil jako rozhodující pro běh lhůty den, kdy bylo stěžovateli i jeho právnímu zástupci rozhodnutí soudu druhého stupně doručeno. Jelikož ke změně obhájců došlo ze strany soudů bez zbytečných průtahů, a stěžovatel byl téměř celou dvouměsíční lhůtu pro podání dovolání zastoupen, nemohlo být jeho právo na obhajobu dotčeno postupem soudů natolik, aby se Nejvyšší soud musel odchýlit od obecného, zákonem upraveného postupu.
12. Ze spisového materiálu vyplývá, že v době doručení rozsudku odvolacího soudu, a následujících 27 dní lhůty pro podání dovolání, byl stěžovatel stále zastoupen svým původním obhájcem z řízení před soudy prvního a druhého stupně. Rovněž je třeba zdůraznit, že jakkoliv byla výměna obhájců formálně iniciována původním obhájcem JUDr. Josefem Dvořákem, nemohla být pro samotného stěžovatele žádným překvapením, neboť ten k ní sám jmenovaného obhájce i soudy opakovaně vyzval. Nově ustanovená obhájkyně měla následně ještě 25 dní na prostudování rozhodnutí a podání případného dovolání. Z výše uvedeného nevyplývá, že by obecný soud při řešení situace ztracené důvěry mezi stěžovatelem a jeho původním obhájcem postupoval nepřiměřeně pomalu či nedostatečně citlivě vzhledem ke stěžovatelovu komplikovanému procesnímu postavení. Právě rychlé ustanovení nového obhájce již v minulosti Ústavní soud zhodnotil jako skutečnost, kterou je nutno vzít v potaz při posuzování, zda došlo k porušení práva na obhajobu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 37/99 ze dne 13. 3. 2000, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Zároveň Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že ani 18 dní nemusí být bez dalšího nepřiměřeně krátká doba pro přípravu a podání dovolání (usnesení sp. zn. II. ÚS 2086/11 ze dne 27. 7. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud si uvědomuje určitý rozdíl mezi okolnostmi "běžné" trestní věci a odlišnostmi logicky doprovázejícími řízení s osobami duševně nemocnými či vyšetřovanými pro existenci duševní choroby. V tomto případě však z žádného místa spisového materiálu nevyplývá, že by způsob vedení řízení, omezení stěžovatelových práv nebo charakter znalci tvrzené duševní poruchy vyžadovaly zvláštní přístup k stěžovatelovým procesním právům. Z jeho vlastních podání je zřejmé, že stěžovatel si byl svých procesních práv a povinností vědom alespoň v míře pro právního laika obvyklé a efektivní odborné právní pomoci se sám často dovolával. Navíc nebyl až do dne 13. února 2013 omezen na svobodě ústavní léčbou, čili mohl (a také tak činil) své procesní postavení poměrně snadno ovlivňovat. Formalizované oznámení o výměně obhájců bylo sice stěžovateli doručeno až 24. 2. 2013, přičemž zpoždění bylo zřejmě způsobeno jeho nástupem do psychiatrické léčebny a s ním související změnou doručovací adresy, avšak v předmětné situaci bylo dle Ústavního soudu na nově ustanovené obhájkyni, zpravené o ustanovení dne 6. 2. 2013, aby "taktiku" účinné obhajoby nastalé situaci přizpůsobila (obdobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1212/12 ze dne 19. 9. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V poslední řadě je pak třeba podotknout, že spisový materiál k případu není nijak obsáhlý, spíše naopak, a samotný případ není dle Ústavního soudu ani příliš skutkově složitý. Nakonec i odmítnuté dovolání svou argumentací do značné míry toliko navazuje na předchozí stěžovatelova podání. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud považuje dobu, kterou měl stěžovatel k dispozici po ustanovení nové obhájkyně, za dostatečnou pro podání dovolání v jeho trestní věci.
13. Výklad prosazovaný stěžovatelem nepřiměřeně rozšiřuje aplikaci principu formální rovnosti v trestním řízení, když nevyžaduje pouze rovné naplnění celé dvouměsíční lhůty pro učinění všech úkonů potřebných k podání dovolání, nýbrž fakticky požaduje zakotvení rovnosti podmínek pro všechny advokáty, dovolatele zastupující. Takový požadavek však dle Ústavního soudu z žádného místa trestního řádu nevyplývá a nelze jej dovodit ani přímou aplikací relevantních ustanovení Listiny, která zaručují "pouze" přiměřený čas k přípravě obhajoby. Stěžovatelova právní zástupkyně nemohla dle Ústavního soudu legitimně očekávat, že pro sepsání dovolání jí bude poskytnuta celá dvouměsíční lhůta, pročež měla dle Ústavního soudu v této sporné otázce postupovat mimořádně opatrně (např. podáním tzv. blanketního dovolání s upozorněním na jeho bezodkladné doplnění). Ústavní soud si však je vědom, že případné procesní pochybení advokáta (tím spíše nedávno ustanoveného), jež je vlastně pouze důsledkem jiného právního názoru, by nemělo být jediným důvodem pro vážné omezení stěžovatelovy osobní svobody. Pro odmítnutí ústavní stížnosti byla pro Ústavní soud důležitá rovněž skutečnost, že stěžovatel se v době podání ústavní stížnosti již nenacházel v psychiatrické léčebně.
14. Splněním požadavků pro uložení ochranného opatření, a s tím souvisejícím tvrzeným porušením čl. 8 odst. 2 Listiny, se Ústavní soud dále nezabýval, neboť tato otázka nebyla (a vzhledem k odmítnutí dovolání pro opožděnost ani nemohla být) předmětem řízení před Nejvyšším soudem. Vzhledem k tomu, že petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, směřoval pouze proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, nemohl se Ústavní soud touto otázkou dále zabývat.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu